Švýcarský dvůr v lázních Kyselka

Na břehu Ohře v bývalé lázeňské části Kyselky u silnice č. 222 stojí řada budov, sloužících lázeňskému provozu. Poblíž Ottova pramene je to blok staveb, jehož součástí je i Švýcarský dvůr (čp. 37).

Mattoniho stezka:

Po zakoupení Kyselky započal Heinrich Mattoni kromě výstavby stáčírny minerální vody s budováním lázeňského areálu včetně lázeňských domů. Lázeňský areál se rozkládal původně v údolí Lomnického potoka, lázeňské domy vyrostly u cesty od Vodoléčebného ústavu k Velké kolonádě pod Ottovým pramenem. Hlavní část souboru lázeňských domů byla řešena v hloubkové ose s dalekými průhledy podél řeky. Cesta byla přeměněna v nábřežní promenádu na způsob bulváru, jako v Karlových Varech či Bad Ems.

V sousedství Jindřichova dvora vyrostl mezi lety 1874-1875 Švýcarský dvůr pro ubytování lázeňských hostů. Vzorem pro hrázděné konstrukce s velkými ondřejskými kříži byly frankofonní oblasti Švýcarska. V roce 1888 byla provedena celková přestavba objektu s rozšířením velké lodžie.

Poněkud překvapivě nemá tato stavba, nacházející se mezi chráněnými objekty Jindřichův dvůr a Vilemínka, svůj záznam v Památkovém katalogu.

Ovšem existuje Původní evidenční list památky -> (text přepsaný z karty občas stylisticky nedává moc smysl):

Čp. 37 – Švýcarský dům (pošta a lázeňská dorostová léčebna)

Řadový, jednopatrový dům se středním 3 osým rizalitem ukončeným sedlovou stříškou. Přízemí zděné, patro hrázděné, nad představěným rizalitem přízemí, dřevěné konstrukce pavlače na 10 sloupcích s kompozitními hlavicemi. Zábradlí vyřezávané s vokatými ornamenty. V přízemí pásová bosáž, nadpraží nad okny i dveřmi uzavřenými segmenty boční klenáky. V patře okna obdélná s návojovými římsami na volutových konzolkách. Hlavní rizalitem francouzskými dveřmi, boční v zadní krajní ose portálem s profilovaným ostěním a segmentovým záklenkem.

O stavbě se píše na jiném místě webu NPÚ (zpráva je bohužel nedatovaná):

Objekty lázní Kyselka po létech chátrání procházejí postupnou obnovou. I přes zvýšené úsilí vlastníka je při pozvolné rehabilitaci areálu stav některých objektů neustále havarijní.

Kudy z nudy:

Švýcarský dvůr, původně označovaný jako Schweizerhaus, nechal Heinrich Mattoni postavit v letech 1874–1875 v těsném sousedství Jindřichova dvora. Objekt sloužil k ubytování lázeňských hostů a po přestavbě v roce 1888 získal svou dnešní charakteristickou podobu s výraznou dřevěnou lodžií v alpském, tzv. švýcarském stylu. V přízemí se nacházely kanceláře, pošta, lázeňská knihovna a správa domu, v patře pak jednoduché pokoje pro hosty.

Ve 20. století se využití objektu proměňovalo. Po druhé světové válce zde fungovala dětská dorostová léčebna, která využívala i sousední budovy. Po nešťastné privatizaci lázní v roce 1992 však Švýcarský dvůr zůstal opuštěný a postupně chátral. Dlouhodobá absence údržby, vlhkost a vandalismus způsobily vážné poškození konstrukcí i interiérů.

K zásadní změně došlo v roce 2013, kdy se Švýcarský dvůr dostal do správy obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka. Ta zahájila postupné záchranné a zabezpečovací práce směřující ke stabilizaci objektu. V roce 2015 byla obnovena dřevěná lodžie a objekt získal dočasnou nadsazenou konstrukci střechy, která umožnila odlehčení původnímu hrázdění.

Od roku 2020 se Švýcarský dvůr nachází ve stabilizovaném stavu a je součástí postupné obnovy celého areálu lázní Kyselka. Další etapy rekonstrukce se připravují v návaznosti na technický stav objektu a finanční možnosti správce. Spolu s okolním lázeňským parkem, který je dnes volně přístupný veřejnosti, zůstává Švýcarský dvůr výraznou připomínkou romantické architektury a slavné lázeňské minulosti Kyselky.

Poznej domy:

Po boku Jindřichova dvora nechal následně Heinrich Mattoni mezi lety 1874-1875 postavit tento tzv. Švýcarský dvůr. Sloužil pro ubytování lázeňských hostů. V roce 1888 byla provedena celková přestavba objektu s dostavbou velké lodžie v patře. Podle velké lodžie byl také nově označován jako Švýcarský dům. Víme, že se v přízemí měly nacházet kanceláře, vrátnice s domovní správou, lázeňská knihovna a pošta. V patře pak byly pokoje k ubytování. Po roce 1945 byla ve zdejších lázních zřízena dětská dorostová léčebna. Po nepovedené privatizaci lázní v roce 1992 zůstal nevyužit. V roce 2013 objekt převzala obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka. Od té doby probíhá snaha o jeho záchranu. V roce 2015 proběhlo například obnovení a restaurování dřevěné lodžie a přízemní části. Objekt byl také opatřen nadsazenou konstrukcí střechy, která ulehčí dřevěné konstrukci hrázdění tak, aby byla možná jeho oprava. Po jejím skončení dostane objekt definitivní krov. Postup dalších prací k vidění v časové ose na kartě objektu.

Obsáhlý materiál na webu Lázní Kyselka (se spoustou fotografií) ->. Stručný výběr:

Objekt čp. 37, Švýcarský dvůr („Schweizerhaus“), nechal postavit těsném sousedství Jindřichova dvora, Heinrich Mattoni mezi lety 1874-1875, pro ubytování lázeňských hostů poté, co prameny i s lázněmi zakoupil od hraběte Černína z Chudenic Heinrich Mattoni. Dům byl od počátku patrový a původně sloužil k ubytování lázeňských hostů. V 80. letech 19. století vyrostl vedle něho velký Kurhaus, později nazvaný Vilemínin dvůr („Wilhelminenhof“). V roce 1888 byla provedena celková přestavba objektu s dostavbou velké lodžie v patře. Tehdy získal objekt dnešní charakteristickou podobu. Podle velké lodžie byl také nově označován jako Švýcarský dům. Víme, že se v přízemí měly nacházet kanceláře, vrátnice s domovní správou, lázeňská knihovna a pošta. V patře pak byly pokoje k ubytování.

V těsném napojení na budovu nakládky byl postaven objekt dnešní Správy lázní, původně sklady s byty pro úředníky a Úřednický dům. Podél řeky Ohře byla vedena promenáda, vycházející z parkově upraveného prostoru před Lázeňskou restaurací a kolonádou. Na korzu nemohla chybět ani tradiční meteorologická stanice a barometr. Před samotnými budovami na nábřeží byly položeny koleje pro vlečku plnírny a skladů minerální vody. V roce 1915 byla provedena rekonstrukce přízemí spojená s rekonstrukcí a instalací kotle v sousedním Jindřichově dvoře. V roce 1957 byl lázeňský provoz rozšířen na 70 lůžek v patře objektu s propojením Jindřichova a Švýcarského dvora. V roce 1960 zde byla zřízena dětská dorostová léčebna. Švýcarský dvůr byl i nadále využíván jako ubytovací zařízení dorostové léčebny, v části přízemí byla pošta. Po nešťastné privatizaci lázní v roce 1992 zůstal nevyužit.

Objekt čp. 37, Švýcarský dvůr („Schweizerhaus“), patří k nejstarším objektům provozních lázeňských staveb v Mattoniho lázních Kyselka. Tím se zařazuje z hlediska historického i architektonického hodnocení k velmi hodnotným objektům souboru provozních a lázeňských budov areálu lázní. Svůj charakteristický vzhled romantické hrázděné architektury s výraznou „švýcarskou“ lodžií v alpském stylu získal objekt úpravou v roce 1888. Dispozice interiéru s kancelářemi a nenáročným ubytováním se spokojila s jednoduchým řešením bez honosného vybavení. Z architektonického hlediska je tak hodnotný zejména exteriér s tektonickým členěním a hrázděnými konstrukcemi s dekorativně řešenou dřevěnou lodžií. Jemný historizující dekor fasád s romantickým pojetím dekorativně vyřezávaných prvků s hrázděnými konstrukcemi určoval podobu lázní Kyselka v počátečních aktivitách Heinricha Mattoniho.

Řadový jednopatrový dům je postavený na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou střechou. Uliční průčelí situované k řece Ohři je ukončeno širokou sedlovou střechou. V patře rizalitu je dřevěná pavlač na deseti sloupcích s kompozitními hlavicemi, zábradlí je vyřezávané s ornamenty. Přízemí člení pásová bosáž, v nadpraží nad okny i dveřmi uzavřenými segmenty jsou naznačeny klenáky. V patře jsou okna obdélná s přímými nadokenními římsami na volutových konzolách. Hlavní vstup je situován v ose rizalitu, boční vstup je v zadní krajní ose. Boční štítová průčelí jsou v přízemí provedena z kyklopského zdiva s cihelnými špaletami oken a cihelnou kordónovou římsou.

Zdivo přízemí je cihelné a místy smíšené, v patře je obvodové zdivo hrázděné s cihelnými výplněmi. Hrázděná konstrukce je zavětrována ondřejskými kříži. Hrázděná je i obvodová stěna zadního, dvorního traktu. Korunní římsa má šikmý zubořez. Štíty jsou doplněny dekorativně vyřezávaným krytím. Střešní krytinu tvoří alukrytové šablony a asfaltová lepenka. Dispoziční řešení interiéru je trojtraktové se střední průběžnou chodbou a navazujícími místnostmi uličního a dvorního traktu. Do patra objektu se vstupovalo buď ze schodiště směřujícího do Vilemínky v levé ose, nebo průchodem ze sousedního objektu Jindřichova dvora. Opět se jedná o podélný trojtrakt se střední průběžnou chodbou, z které jsou přístupné jednotlivé pokoje.

Industriální topografie:

První zmínka o tzv. Bukové kyselce pochází z roku 1522.

V letech 1792–1793 začal u zdejšího pramene a v údolí i skromný lázeňský provoz. Nový vlastník kysibelského panství, Johann Josef Stiebar z Buttenheimu, zdokonalil jímání pramenů a začal vodu systematicky vyvážet. Nad pramenem vybudoval drobný pavilonek a vedle něj i palírnu kameninových džbánků, ve kterých se pramen kyselky rozvážel.

V roce 1829 získal kysibelské panství Wilhelm von Neuberg, který nechal roku 1844 vystavět sloupovou kolonádu, syrovátkovou léčebnu a zámeček – lázeňský dům. V roce 1853 byla nad Ottovým pramenem postavena nová dřevěná kolonáda a roku 1862 nový lázeňský dům.

Významný obrat nastal o pět let později, kdy si prodej kysibelské kyselky pronajal obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830–1910). V roce 1873 Mattoni celé panství zakoupil a zahájil velkorysou výstavbu. Původní lázeňský areál se nacházel v místech dnešní stáčírny Mattoni, u vývěru pramenů císařovny Alžběty a císaře Františka Josefa. V letech 1879–1880 přibyla budova vodoléčebného ústavu a inhalační pavilon. Podél řeky vznikla další zástavba, Švýcarský dům a Jindřichův dvůr jako rozesilatelství minerální vody. Vedle nich pak byl v osmdesátých letech 19. století postaven velký Kurhaus, nazvaný posléze Vilemínin dvůr. Přízemí zmíněných budov sloužilo provozu stáčírny. Před budovami na nábřeží vedla vlečka plnírny a skladů minerální vody. K Vilemíninu dvoru přiléhala nakládací budova (Verladehalle), kde se bedny s minerálkou nakládaly na vagony. Dodnes se zde zachovaly relikty původního provozního vybavení i s kolejemi úzkorozchodné dráhy.

V těsném napojení na budovu nakládky byl postaven objekt dnešní správy lázní, původně sklady s byty pro úředníky a úřednický dům. Starý lázeňský dům (zámeček), nechal Heinrich Mattoni přestavět patrně podle návrhu ateliéru Fellner & Helmer na svou vilu, později upravenou na hotel. V letech 1897–1898 byla postavena podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka (1861–1926) nová kolonáda a pavilon Ottova pramene. I zde byla zřízena plnírna, rozšířená v roce 1910.

Od roku 1970 sloužily lázeňské domy na nábřeží jako dětská léčebna. Po nepovedené privatizaci v roce 1992 byly památkově chráněné budovy uzavřeny a dodnes opuštěné postupně chátrají.

Mattoni rovněž nechal vystavět továrnu na výrobu rašelinné soli u rašeliniště Soos nedaleko Františkových Lázní, které koupil v roce 1872. Rašelinu vozil do karlovarských lázní po trati, jejíž vybudování inicioval.