Vilemínka (Vilemínin dvůr) v lázních Kyselka

Na břehu Ohře v bývalé lázeňské části Kyselky u silnice č. 222 stojí řada budov, sloužících lázeňskému provozu. Poblíž Ottova pramene je to blok staveb, jehož součástí je Vilemínin dvůr – Vilemínka (čp. 47).

Mattoniho stezka:

Po zakoupení Kyselky započal Heinrich Mattoni kromě výstavby stáčírny minerální vody s budováním lázeňského areálu včetně lázeňských domů. Lázeňský areál se rozkládal původně v údolí Lomnického potoka, lázeňské domy vyrostly u cesty od Vodoléčebného ústavu k Velké kolonádě pod Ottovým pramenem. Hlavní část souboru lázeňských domů byla řešena v hloubkové ose s dalekými průhledy podél řeky. Cesta byla přeměněna v nábřežní promenádu na způsob bulváru, jako v Karlových Varech či Bad Ems.

Po boku Švýcarského dvora byla roku 1882 postavena jako další stavba hrázděná budova skladů, v letech 1884-1885 přestavěná, snad podle plánů karlovarského stavitele Emanuela Grimma, na velký Kurhaus. Později byl objekt přezván podle manželky Heinricha Mattoniho na Vilemínin dvůr. K němu přiléhala Nakládací budova („Verladehalle“), kde se bedny s minerálkou nakládaly na vagóny. Přízemí budov totiž sloužilo provozním účelům stáčírny. Před budovami na nábřeží byly položeny koleje pro vlečku ke skladům minerální vody.

Památkový katalog:

Stavba datovaná na štítě rokem 1895.

Dvoupatrová, řadová zděná budova o 9 osách, ve středu zvýrazněn tříosý rizalit ukončený plnou atikou, vpravo věžovitý rizalit uzavřený kopulovou valbou. Střecha kryta eternitem. Vikýře s kruhovými okénky, pod nimi v balustrádě vikýře s nárožními pilastříky a trojúhelným frontonem lemujícími obdélné otvory. Přízemí budovy člení pásová rustika v omítce, nad okny se segmentovými záklenky vyznačeny klenáky. V patře mají okna trojúhelné frontony a v nadpraží bohatou štukovou výzdobu. Balkon v patře středního úvalu nesou 4 hranolové pilíře s toskánskými hlavicemi, horní balkon kryje skleněná stříška na kovové konstrukci. Zábradlí dolního balkonu kuželkové. Korunní, profilovaná římsa na konzolách se štukovou dekorací. Okna ve 2. p. mají jednoduché římsy na konzolách, v nadpraží je štuková výzdoba. Vlevo od budovy je přízemní přístavek (mycí linka lahví) členěný postranní dvojicí pilastrů s toskánskými hlavicemi. Plná atika a v ose segmentem uzavřený nástavec s volutou a plastikou orla. Přízemí s obdélnými okny, nad nimiž jsou dvojice menších, obdélných oken, člení jednak obdélné lizénové rámy, jednak mohutné toskánské pilastry zdobené pásovou rustikou.

Původní evidenční list památky (na jednom místěpřekvapivě neidentifikuje stavbu popisným číslem, ale umisťuje ji mezi čp. 36 a 37-Švýcarský dvůr). Ale má i druhý, samostatný původní evidenční list:

Řadová dvoupatrová zděná budova o 9 okenních osách se středem výrazným 3-osým rizalitem ukončeným plnou atikou a věžovitým rizalitem vpravo uzavřeným průběžnou klenákovou a vysokou stanovou nahoře shodnou střechou krytou eternitem. Na střeše vikýře s kruhovými okénky, pod nimi v balustrádě vikýře s nárožními pilastříky, obdélnými otvory, vrcholící trojúhelnými frontony. Přízemí budovy člení pásová rustika v omítce, nad okny se segmentovými záklenky klenáky. V patře mají okna trojúhelné frontony a v nadpraží bohatou štukovou výzdobu. Balkon v patře středního úvalu nesou 4 hranolové pilíře s toskánskými hlavicemi, horní balkon kryje skleněná stříška na kovové konstrukci. Zábradlí dolního balkonu kuželkové. Korunní římsa je konzolová, konzoly zdobí bohatě štuková dekorace. Okna ve 2. patře mají jednoduché návojové římsy na konzolách, v nadpraží štuková výzdoba. Vlevo od budovy přízemní přístavek s plnou atikou a volutovým nástavcem uzavřeným segmentem v ose nástavec člení postranní dvojice pilastrů s toskánskými hlavicemi, nahoře na segmentové plastika orla na dvou volutách stočených proti sobě. Přízemí s obdélnými okny, nad nimiž jsou dvojice menších obdélných oken člení jednak lizénové rámy, jednak mohutné toskánské pilastry zdobené pásovou rustikou. Na nástavci a segmentu nápis H. 1895 M.

O stavbě se píše také na jiném místě webu NPÚ (zpráva je bohužel nedatovaná):

Objekty lázní Kyselka po létech chátrání procházejí postupnou obnovou. I přes zvýšené úsilí vlastníka je při pozvolné rehabilitaci areálu stav některých objektů neustále havarijní.

Lázně Kyselka jsou charakteristickým lázeňským komplexem, který je pevně spjat s architekturou historizujících slohů v 19. století. V roce 1873 koupil panství Heinrich Mattoni a zahájil velkorysou přestavbu. Vybudoval areál s lázeňskými domy, stáčírnou, kolonádou a pavilony u jednotlivých pramenů. Zakomponoval do urbanismu areálu množství altánků a romantických vyhlídek, což podtrhlo stavební jednotu celku a výrazně dokreslilo atmosféru malých lázní konce 19. století.

Areál bývalých lázní prochází postupnou celkovou rekonstrukcí. Pokračují práce na postupném základním zabezpečení objektů. Na Mattoniho vile byl osazen krov věže a probíhá její celková oprava. Došlo k dozdění obvodového zdiva tak, aby mohly být zastřešeny jednotlivé části objektu. V objektu Ottova pramene by měly v brzké době probíhat práce na obnově krovů jednotlivých částí. U objektu Vilemínka bylo provedeno statické zajištění lodžie. Na objektu lázeňské restaurace probíhají projektové práce na celkovou obnovu objektu a u objektu hotel Praha byla dokumentace již zpracována. Dále probíhá oprava věže Jindřichova dvora. Švýcarský dvůr byl již obnoven. I přes zvýšené úsilí vlastníka je při pozvolné rehabilitaci areálu stav některých objektů neustále havarijní.

Kudy z nudy:

Vilemínin dvůr, často nazývaný také Vilemínka, vznikl v areálu lázní Kyselka na místě původních skladů. Ty nechal Heinrich Mattoni postavit roku 1882 a už v letech 1884–1885 byly přestavěny na reprezentativní lázeňský dům pojmenovaný po jeho manželce. Objekt sloužil jako kurhaus – v přízemí fungovala stáčírna minerální vody a plnírna lahví, nacházela se zde také lázeňská kancelář a pošta, zatímco vyšší patra nabízela ubytování lázeňským hostům.

Architektonicky patří Vilemínin dvůr k nejhodnotnějším stavbám Mattoniho lázní. Novorenesanční budova s výraznou lodžií a nárožní věží s kupolí přinesla do malých lázní velkolepé pojetí, inspirované soudobými lázeňskými hotely v západní Evropě. Cenný je nejen exteriér, ale také vnitřní dispozice se schodišťovou halou a světlíkem, procházejícím až do podkroví. Svou podobu si objekt v hlavních rysech zachoval dodnes.

Po roce 1992 zůstal Vilemínin dvůr nevyužitý a rychle chátral. V roce 2006 došlo ke zřícení lamelového krovu věže, jehož torzo se propadlo přes všechna patra až do přízemí. Ještě předtím byly odcizeny prakticky všechny zdobné detaily střechy, včetně vrcholové hrotnice, tepaných říms, mansardové masky či charakteristických „volských oken“. Stavba se tak ocitla v kritickém stavu.

Obrat nastal v roce 2013, kdy objekt převzala obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka. Byly zahájeny záchranné práce a postupná obnova, která se od roku 2017 soustředila především na rekonstrukci věžní střechy. Po zhotovení kopie lamelového krovu následovala náročná obnova všech zdobných prvků – vznikaly podle historických fotografií, dochovaných analogií a přesných šablon v měřítku 1 : 1. Od roku 2019 je věž kryta novou břidlicovou střechou s obnovenými dekorativními detaily. Práce pokračují i v dalších letech s cílem stabilizovat objekt a připravit jej na budoucí plnohodnotnou rekonstrukci. Vilemínin dvůr tak zůstává klíčovou součástí historického jádra lázní Kyselka a symbolem postupného návratu života do tohoto výjimečného areálu.

Poznej domy:

Po boku Švýcarského dvora nechal Heinrich Mattoni postavit roku 1882 hrázděnou budovu skladů. V letech 1884-1885 byla přestavěna na lázeňský dům pojmenovaný podle manželky Heinricha Mattoniho na Vilemínin dvůr. V přízemí fungovala stáčírna minerální vody a plnírna lahví, v dalších prostorách byla Lázeňská kancelář (a později i pošta), nabízelo se zde ubytování lázeňským hostům. Jako u předchozích objektů, i tento po roce 1992 silně chátral. V roce 2006 se dokonce zřítila kopule věžovité části střechy vily. V roce 2013 i tento objekt převzala obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka a ihned se začalo s přípravami opravy kopule věže. Od roku 2019 má již Vilemína obnovenou dřevěnou konstrukci lamelového krovu s novou břidlicovou krytinou, která má vydržet až tři století. Náročné bylo provedení zdobných oválných střešních oken včetně zdobných prvků, které se vracely do historické podoby před zřícením.

Z architektonického hlediska je hodnotný zejména exteriér s tektonickým členěním, střední lodžií a majestátní věžicí s bání. Hodnotná je ovšem i vnitřní dispozice se schodišťovou halou a světlíkem, procházejícím až do podkroví s dvojicí litinových sloupů, čerpající z předloh lázeňských hotelů ve Francii (např. Aix-les-Bains, Vichy). Křížné uspořádání traktů s vložením koupelen ke každému z pokojů je na svou dobu značně pokrokové.

1882 – Předpokládaný rok výstavby Vilemínky a následný stavební vývoj lze odvodit pouze přibližně na základě analýzy dochovaných vedut a dobové fotodokumentace. Na místě dnešní Vilemínky stával původně objekt skladů. Postaven byl kolem roku 1882, v těsném napojení na budovu Švýcarského domu. Mezi roky 1881-1882 je na tomto místě zachycena na první fotografii Kyselky budova terasovitě posazená na skalnatém výběžku, zastřešená pultovými střechami. Sloužila jako pomocné skladiště.

1884 – V letech 1884-1885 byla budova přestavěná, snad podle plánů karlovarského stavitele Emanuela Grimma, na velký Lázeňský dům. Později byl objekt přezván podle manželky Heinricha Mattoniho na Vilemínin dvůr. K němu přiléhala Nakládací budova, kde se bedny s minerálkou nakládaly na vagóny. Přízemí bylo i nadále vyhrazeno pro provoz stáčírny minerální vody. Kromě balneoprovozu zde byla Lázeňská kancelář a pošta. Nabízelo se zde i ubytování lázeňským hostům.

2007 – Kopule Vily Vilémína se zřítila.

2013 – Dne 6. března 2013 Katastrální úřad pro Karlovarský kraj provedl „Vklad práva do katastru nemovitostí“ na obecně prospěšnou společnost Lázně Kyselka. Ta od té doby bojuje o záchranu objektu. Bylo zahájeno vyřezání náletových dřevin od paty objektu a v okolí objektu, odkopání terénu od paty domu a odvedení povrchových vod od základové spáry, odvodňovací strouhy, vyklizení objektu od stavebních sutí, od komunálního odpadu, provizorní výdřeva a podchycení konstrukcí balkonu, provizorní zastřešení balkonu, provizorní výdřeva a podchycení konstrukcí v objektu a mnoho dalšího.

10/2014 – Novorenesanční vilu Vilemínu stojící v řadě domů u silnice v Kyselce znovu ozdobí báň. Při obnově památky pojmenované po manželce Heinricha Mattoniho pomohou staré plány a historické fotografie. Do zimy by měla báň věže památky dostat lamelový krov a později i originální krytinu s tříbarevnou břidlicí. Vše záleží na statice zdí a pevnosti cihel zdiva věže.[32] Řemeslníci začali vyrábět krov pro vilu Vilemínu.

6/2015 – Specialista na umělecko-řemeslné prvky Michal Konáš také provádí průzkum barevnosti fasády a jednotlivých ozdobných prvků. V zadní části věže už od střešní římsy až dolů kompletně obnovili vápenné a stírané štukové omítky. Restaurování štuků provádí Oldřich Prchal, umělecký štukatér z Kadaně.

11/2015 – Na vilu Vilemínu v Kyselce se už vrací obnovená kopule. Zchátralé lázně v Kyselce už několik let s dalšími spolupracovníky zachraňuje tým obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka. Na rekonstrukci vily Vilemína letos získali dotaci 900 tisíc korun z programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR.

11/2016 – Práce na zhotovení kopie lamelového krovu věže vily, dokončovací práce v interiéru krovu a příprava na osazení břidličné krytiny včetně pasířských prvků. Souběžně provádíme truhlářskou obnovu původních špaletových oken včetně profilací.

10/2018 – Do finále spěje rekonstrukce střechy jednoho z objektů někdejších lázní v Kyselce. Do konce listopadu by měla být hotová břidlicová krytina věžní části domu Vilemína.

2019 – Vila Vilemína má novou břidlicovou střechu, má vydržet až tři staletí.

iDNES:

2. května 2014 – Novorenesanční vilu Vilemínu stojící v řadě domů u silnice v Kyselce znovu ozdobí báň. Při obnově památky pojmenované po manželce Heinricha Mattoniho pomohou staré plány a historické fotografie.

Do zimy by měla báň věže památky dostat lamelový krov a později i originální krytinu s tříbarevnou břidlicí. Vše záleží na statice zdí a pevnosti cihel zdiva věže.

Budovu opravuje obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka. Po několikaměsíčních jednáních na ministerstvu se podařilo vilu Vilemínu, která je také známá jako Vilemínin dvůr, zařadit do programu záchrany architektonického dědictví ministerstva kultury.

Lázně Kyselka mají od ministerstva kultury na Vilemínu slíbeno devět set tisíc korun. Se stejnou sumou se počítá i v případě obnovy krovů Ottova pramene a Mattoniho vily.

„Je to nejvyšší možná částka v této kategorii památek. Na národní kulturní památky – jako jsou Císařské lázně v Karlových Varech – se dává 1,5 milionu korun,“ vysvětlil ředitel obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka Miroslav Perout.

Věž domu byla jednou z dominant uliční řady domů, které čekají na rekonstrukci.

Jak věž vypadala, je patrné už jen z fotografií. Některé se ale zachovaly v obecní kronice. „Na obci máme archiv fotografií, takže něco určitě dohledáme,“ slíbil starosta Kyselky Aleš Labík. Je rád, že stav vily není už tak hrozný, protože do zakrytého objektu od minulé zimy neteče.

Také další komplikace by měla mít šťastný konec. Z fotografií je zřejmé, že střecha kupole byla ze skládané břidlice, která měla tři barvy – grafitovou, béžovou a fialovou. V Česku se břidlice netěží, takže připadá v úvahu dovoz z Rakouska. Podobně postupovala jedna firma v Karlovarském kraji.

Společnost Lázně Kyselka spolupracuje na záchraně areálu v Kyselce s Karlovarskými minerálními vodami, které jí poskytly 20 milionů korun.

iDNES o obnově střechy:

19. října 2018 – Do finále spěje rekonstrukce střechy jednoho z objektů někdejších lázní v Kyselce. Do konce listopadu by měla být hotová břidlicová krytina věžní části domu Vilemína.

Do dvou let by pak ve dvou místnostech této části objektu mohla vzniknout expozice věnovaná nejen obnově kyselských lázní, ale také netradičním řemeslům, jako například umělecké klempířině či pokládce břidlicových střech.

„Specialisty v tomto oboru je nutné zarezervovat si dostatečně dopředu,“ uvedl Miroslav Perout, ředitel obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka.

Partu libereckého mistra pokrývače Miroslava Chlupa si proto pojistil už na jaře loňského roku. „U nás sice je několik podobných specialistů, ale ti jsou vytíženi na jiných akcích,“ vysvětlil Perout důvod, proč v Kyselce pracují lidé z Liberce.

Otázka využití celého komplexu budov někdejších lázní je zatím otevřená. „Vše konzultujeme s odbornými garanty, tedy ministerstvem kultury a Národním památkovým ústavem,“ dodal Perout.

Práce na záchraně lázní Kyselka pokračují. Turisty například vítá vyčištěný zámecký park u Mattoniho vily, nová návštěvnická lákadla pak připravilo Muzeum Mattoni.

Obsáhlý materiál na webu Lázní Kyselka (se spoustou fotografií) ->. Stručný výběr:

Objekt čp. 47, Vilemínin dvůr (Wilhelminenhof), zkráceně nazývaný Vilemínka, byl vybudován u komunikace podél řeky Ohře zřejmě na počátku 80. let 19. století, Heinrichem Mattoni. Na nábřeží vyrostl na počátku 70. let 19. století nejprve Jindřichův dvůr a vedle něj Švýcarský dům (Schweizerhaus), později zvaný Švýcarský dvůr. Vedle nich pak byl postaven velký Kurhaus, později nazvaný Wilhelminenhof. Přízemí zmíněných budov sloužilo provozním účelům stáčírny. K objektu přiléhala nakládací budova („Verladehalle“), dnes označovaná jako „spojovací krček“, kde se bedny s minerálkou nakládaly na vagóny. V roce 1883 byla postavena budova vodoléčebného ústavu, dnešní správní budova stáčírny KMV Mattoni. V roce 1884 byla na skalnatém výběžku nad údolím postavena neorománská kaple sv. Anny, kterou financovala hraběnka Anna Nostitz-Rieneck. Pod touto skálou byl na místě stájí pro povozy návštěvníků lázní postaven v roce 1894 dům zvaný „Stallburg“ v romantizujícím pojetí. V těsném napojení na budovu nakládky byl postaven objekt dnešní Správy lázní, původně sklady s byty pro úředníky a Úřednický dům.

Objekt čp. 47 „Vilemínky“, původního Kurhausu, patří k dominantním objektům provozních a lázeňských staveb v Mattoniho lázních Kyselka. Charakterem své architektury přinášející do malých drobných lázní velkolepou novorenesanci se zařazuje z hlediska historického i architektonického hodnocení k velmi hodnotným objektům souboru lázní. K vlastní historii Vilemínky se stejně jako dalších objektů původních provozních a lázeňských budov v Kyselce, dochovalo jen málo historických pramenů. Předpokládaný rok výstavby a následný stavební vývoj lze odvodit pouze přibližně na základě analýzy dochovaných vedut a dobové fotodokumentace. Na místě dnešní Vilemínky stával původně objekt skladů. Postaven byl kolem roku 1882, v těsném napojení na budovu Švýcarského domu. Mezi roky 1881-1882 je na tomto místě zachycena na první fotografii Kyselky jakási budova terasovitě posazená na skalnatém výběžku, zastřešená pultovými střechami. Nepochybně sloužila jako pomocné skladiště, je však možné, že se jedná již o rozestavěnou budovu skladů „Lagerhaus“, kterou máme zachycenu na rytině z roku 1882 jako stojící.

V roce 1884 byla podle nedochovaného projektu, který signoval karlovarský stavitel Emil Grim (24. července 1884), provedena radikální přestavba skladů. V letech 1884-1885 vyrostl z malého hrázděného domu nový velký Kurhaus – Lázeňský dům. Přízemí bylo i nadále vyhrazeno pro provoz stáčírny minerální vody. Provoz s železniční vlečkou přímo před budovou, kam zajížděly železniční vagóny pro nakládání beden k vývozu minerálky, nebránil využití budovy i pro lázeňské účely. Kromě balneoprovozu zde byla Lázeňská kancelář (Kurbüreau) a pošta. Nabízelo se zde i ubytování lázeňským hostům. Svou podobu si objekt zachoval až do dnešních dnů.

Z architektonického hlediska je hodnotný zejména exteriér s tektonickým členěním, střední lodžií a majestátní věžicí s bání. Hodnotná je ovšem i vnitřní dispozice se schodišťovou halou a světlíkem, procházejícím až do podkroví s dvojicí litinových sloupů, čerpající z předloh lázeňských hotelů ve Francii (např. Aix-les-Bains, Vichy). Křížné uspořádání traktů s vložením koupelen ke každému z pokojů je na svou dobu značně pokrokové.

Dvoupatrový dům byl postavený zhruba na čtvercovém půdorysu o deseti osách sdružených oken uličního průčelí, s vyčleněnou stejně vysokou dvouosou nárožní věžicí, situovanou nad průjezdem do dvora. Desetiosé průčelí je pročleněno mělkým středním, šestiosým rizalitem, před nějž předstupuje trojosý jednopatrový rizalit s otevřenou lodžií v prvním patře, sloužící i jako balkón pro druhé patro. Nárožní věž je završena mohutnou kupolí, mansardovou bání, se sedlovými středními vikýřky, propojenými nad korunní římsou balustrádou. Přízemí samotného objektu je členěno pásovou bosáží v omítce, kordónová římsa dělící přízemí a patro je profilovaná. V prvním patře je již omítka v plochách hladká, nároží i hmota věže je zdůrazněna přepásanými pilastry. Lodžie je nesena čtyřmi pilíři s iónským podvalkem. Zábradlí je tvořeno balustrádou. Strop lodžie je tvořen třemi travé cihelných neckových kleneb, nesených podélnými ocelovými nosníky položenými na pilíře a pilastry stejného architektonického výrazu. Lodžie je přístupná vstupními dveřmi z jednotlivých pokojů. Horní část lodžie tvoří balkón s plnou atikovou zídkou.

Objekt je zastřešen poměrně nízkou valbovou střechou se středním světlíkem, která byla od počátku kryta plechem. Nárožní věž je završena mohutnou kupolí, Horní část báně byla prosvětlena ještě vikýřky ve tvaru volských ok s dekorativně řešeným lemem z tepaného zinkového plechu. Ze zinkového plechu byl vytvořen i dekorativní lem báně a horní mansardová část s profilovanou mansardovou římsou. Středová hrotnice nesla směrový praporek s iniciálami Heinricha Mattoniho. Obdobným způsobem je architektonicky členěno i boční, severní, devítiosé průčelí.

Industriální topografie:

První zmínka o tzv. Bukové kyselce pochází z roku 1522.

V letech 1792–1793 začal u zdejšího pramene a v údolí i skromný lázeňský provoz. Nový vlastník kysibelského panství, Johann Josef Stiebar z Buttenheimu, zdokonalil jímání pramenů a začal vodu systematicky vyvážet. Nad pramenem vybudoval drobný pavilonek a vedle něj i palírnu kameninových džbánků, ve kterých se pramen kyselky rozvážel.

V roce 1829 získal kysibelské panství Wilhelm von Neuberg, který nechal roku 1844 vystavět sloupovou kolonádu, syrovátkovou léčebnu a zámeček – lázeňský dům. V roce 1853 byla nad Ottovým pramenem postavena nová dřevěná kolonáda a roku 1862 nový lázeňský dům.

Významný obrat nastal o pět let později, kdy si prodej kysibelské kyselky pronajal obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830–1910). V roce 1873 Mattoni celé panství zakoupil a zahájil velkorysou výstavbu. Původní lázeňský areál se nacházel v místech dnešní stáčírny Mattoni, u vývěru pramenů císařovny Alžběty a císaře Františka Josefa. V letech 1879–1880 přibyla budova vodoléčebného ústavu a inhalační pavilon. Podél řeky vznikla další zástavba, Švýcarský dům a Jindřichův dvůr jako rozesilatelství minerální vody. Vedle nich pak byl v osmdesátých letech 19. století postaven velký Kurhaus, nazvaný posléze Vilemínin dvůr. Přízemí zmíněných budov sloužilo provozu stáčírny. Před budovami na nábřeží vedla vlečka plnírny a skladů minerální vody. K Vilemíninu dvoru přiléhala nakládací budova (Verladehalle), kde se bedny s minerálkou nakládaly na vagony. Dodnes se zde zachovaly relikty původního provozního vybavení i s kolejemi úzkorozchodné dráhy.

V těsném napojení na budovu nakládky byl postaven objekt dnešní správy lázní, původně sklady s byty pro úředníky a úřednický dům. Starý lázeňský dům (zámeček), nechal Heinrich Mattoni přestavět patrně podle návrhu ateliéru Fellner & Helmer na svou vilu, později upravenou na hotel. V letech 1897–1898 byla postavena podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka (1861–1926) nová kolonáda a pavilon Ottova pramene. I zde byla zřízena plnírna, rozšířená v roce 1910.

Od roku 1970 sloužily lázeňské domy na nábřeží jako dětská léčebna. Po nepovedené privatizaci v roce 1992 byly památkově chráněné budovy uzavřeny a dodnes opuštěné postupně chátrají.

Mattoni rovněž nechal vystavět továrnu na výrobu rašelinné soli u rašeliniště Soos nedaleko Františkových Lázní, které koupil v roce 1872. Rašelinu vozil do karlovarských lázní po trati, jejíž vybudování inicioval.