Biskupská rezidence v Českých Budějovicích

Nedaleko náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích obklopena ulicemi Biskupská, Široká a Radniční stojí Biskupská rezidence.

Wiki:

Biskupská rezidence v Českých Budějovicích je budova v centru Českých Budějovic v Biskupské ulici, ve které sídlí úřad spravující českobudějovickou diecézi. Budova má barokní fasádu, vnitřní uspořádání do rekonstrukce odpovídalo původnímu určení jako školy. V budově sídlí většina úředníků, část provozu je však i nadále v jiných budovách. V patře je byt biskupa se soukromou kaplí Nejsvětější Trojice. K biskupství náleží i Biskupská zahrada.

V roce 1763 začali piaristé stavět rozsáhlý areál, který měl sloužit jako škola, kolej i kostel. Stavitelem byl možná Anselmo Martino Lurago. V roce 1769 byla hotová jižní část budovy, severní byla dokončena až v roce 1780. K dokončení v původně plánovaném rozsahu nedošlo, protože v roce 1785 bylo zřízeno v Českých Budějovicích sídlo nově vzniklé diecéze a tato budova se stala sídlem úřadu biskupství. Na místě plánovaného kostela u Radniční ulice byla po dlouhou dobu nezastavěná parcela využívaná městskými hasiči, teprve v roce 1928 byl k biskupství přistavěn sousední palác Fénix.

V letech 2019–21 prošla budova zásadní rekonstrukcí, při které byly výrazněji upraveny vnitřní prostory včetně adaptace podkroví.

V podkroví vznikl nový konferenční sál s kapacitou 126 osob (což odpovídá počtu kněží v diecézi k roku 2021).

Na fasádě budovy je pamětní deska připomínající biskupa Josefa Hloucha. Uvnitř biskupství se nachází galerie papežů a galerie biskupů. Po rekonstrukci byly do nových prostor umístěny různé historické artefakty. Na schodišti poblíž průjezdu je socha svatého Jana Nepomuckého z umělého kamene. V biskupském křídle se nachází kaple, která je veřejnosti nepřístupná.

Památkový katalog:

Jedná se o dvoukřídlý dvoupatrový objekt z let 1763 – 1781, s prostou klasicistní fasádou a jednoduchou čtverhrannou věží poblíže nároží, která tvoří jednu z lokálních dominant historického jádra města. Průčelí do Biskupské ulice je svisle členěno dvěma mělkými rizality.

Areál zahrnuje budovu biskupství a dvůr. Hospodářské objekty ve dvoře a novodobé objekty severní a jižní garáže a dřevěného přístavku nejsou předmětem památkové ochrany. Biskupská zahrada – parkán, ohradní zeď zahrady – hradební zeď a polygonální altán jsou součástí městského opevnění ČB, č.ÚSKP 16862/3-627 a nejsou součástí kulturní památky biskupské rezidence.

Českobudějovické biskupství čp. 132/4 je velmi hodnotnou vypovídající historickou stavbou, dokládající působení piaristů ve městě a zřízení českobudějovického biskupství. Cenné je autentické dochování vnitřní dispozice s nesčetnými stavebními, architektonickými a řemeslnými detaily. Neméně důležitý je i vývoj zahrady a polygonálního altánu, který obráží stavební úpravy hradebního systému města. Areál biskupství je součástí městské památkové rezervace. Svým umístěním, charakterem, památkovou hodnotou a historickou podstatou odpovídá pojetí kulturní památky podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Památková ochrana se vztahuje na část areálu dle rozpisu reidentifikace.

Původní evidenční list památky:

Budova postavena jako piaristická kolej v l. 1763-1769, v r. 1784 předána nově založenému biskupství.

Nárožní dvoupatrová budova o 10 x 12 osách, krytá valbovou taškovou střechou, s nesymetricky umístěnou hranolovou věží, krytou stanovou střechou (prejzy). Průčelí do Biskupské ulice, zdůrazněné mělkými nárožními risality o třech osách, člení nárožní liseny, ploché kordonové římsy a profilovaná hlavní římsa; okna v jednoduchých rámech, v l.p. doplněných klenáky. Obě patra věže (posunuté k jižnímu nároží) člení lišeny, jimi jsou na nárožích představeny pilastry, nesoucí kordonovou a hlavní římsu, ve středu do půlkruhu vypnutou. Okna jsou půlkruhová, v rámech s klenáky. Do Biskupské ulice se obrací hlavní vchod, umístěný v jižním risalitu. Jeho pravoúhlé ostění je vloženo mezi dva pilstry, nesoucí římsu s biskupským znakem. Druhý portál je půlkruhový, s jednoduchým ostěním, třetí pravoúhlý, s nadsvětlíkem. Fasáda do Široké ul. je řešena obdobně, dvorní průčelí je hladké, s okny bez rámování.

Hlavním vchodem se vstupuje klenutou síní do chodby, obíhající obě křídla budovy a zaklenutou českými plackami, dělenými pasy; z chodby jsou přístupné lunetovými klenbami klenuté místnosti i průjezd, probíhající v severní části budovy, který mé stlačenou klenbu s lunetami a vede do dvora. Hlavní schodiště je v jižním křídle (do Široké ulice); má stlačenou klenbu, na podestách české placky. V l. p. se disposice opakuje, chodba okružní i pokoje jsou klenuté; stejně řešené 2. patro je plochostropé.

Původní evidenční list památky Biskupská zahrada ->

Slavné vily:

Budova biskupské rezidence, původních piaristických škol, zaujímá velkou část domovního bloku. Přesto jde o torzo nedokončeného stavebního záměru. Na místě postupně vykupovaných soukromých domů a obecní Staré radnice tu piaristé začali v roce 1763 budovat rozlehlý areál, jenž měl zahrnovat školu, kolej a řádový kostel. Autor projektu není zcela jistý, mohl jím být pražský dvorní stavitel Anselmo Martino Lurago. Na místě práce patrně řídil budějovický zednický mistr Ferdinand Pelzeter. Do roku 1769 bylo hotovo jižní křídlo včetně zvonice, zatímco severní křídlo vyrostlo teprve v roce 1780. Na dokončení areálu a výstavbu kostela už nezbyl čas, neboť roku 1785 se budova stala sídlem nově zřízeného biskupství a piaristé ji museli opustit. Dvoupatrový dvoukřídlý objekt má prostou pozdně barokní fasádu, členěnou plochými lizénami v nárožích a mezi podlažími. Ozdobnými detaily jsou vyřezávaná vrata průjezdu či kamenný znak diecéze nad vstupním portálem. Nad průčelím do Biskupské ulice se tyčí hranolová věž s nízkou jehlancovou střechou, někdejší zvonice. Dispozice vnitřních prostor byla původně podřízena školnímu provozu: komunikační spojnicí ve všech podlažích jsou průběžné chodby, zaklenuté českými plackami a umožňující přístup do jednotlivých místností. Ve druhém patře se nachází byt biskupa a domácí kaple Nejsvětější Trojice s pozoruhodnými vitrážemi, vytvořenými v 90. letech 20. století podle návrhu Antonína Kloudy.

Web o Českých Budějovicích:

Na místě dnešní budovy biskupství stálo původně několik domů na gotických parcelách, které majitelé prodali v 18. století piaristům. Objekt sloužil jako kolej piaristů, postavená 1763—1769 a rozšířená 1775. Po vzniku českobudějovické diecéze byla 1785 upravena jako biskupská rezidence. Od svého jmenování v lednu 1784 až do uvolnění budovy pobýval první českobudějovický biskup J. P. Schaffgotsche v domě Prospera Antonína Berchtolda z Uhečic (sídlo Národního památkového ústavu) na předměstí před Svinenskou branou. Na jaře 1785 se usídlil ve své trvalé rezidenci. Nárožní dvoupatrová budova o 13 okenních osách hlavního průčelí je krytá valbovou střechou, z níž vyrůstá nízká hranolovitá zvonice umístěna nad třetí osou od jihu. Fasáda do Biskupské ulice je zdůrazněna dvěma mělkými rizality; oba byly původně nárožími. Hlavní vstup je zvýrazněn pravoúhlým portálem s římsou, nad kterou je umístěn znak biskupství. Vpravo od něho se vstupuje do klenutého průjezdu. Budova je řešena jako trojtraktová, s klenutými místnostmi v přízemí a 1. patře. Druhé patro má ploché stropy. Domácí kaple je zasvěcena Panně Marii. Do 19. století byla před fasádou do Široké ulice umístěna kamenná veřejná nádrž na pitnou vodu. Od roku 2017 probíhá jednání o výstavbě samostatně stojící kaple v areálu biskupství (prozatím nerealizována). V letech 2019—2021 prošla budova důkladnou stavební obnovou podle návrhu architekta Marka Štěpána (* 1967), při které byly výrazně upraveny interiéry včetně adaptace podkroví, kde vznikl nový konferenční sál.

Biskupství českobudějovické:

Když císař Josef II. v roce 1784 definitivně rozhodl o založení českobudějovické diecéze, určil za biskupskou rezidenci a sídlo diecézních úřadů českobudějovickou piaristickou kolej.

Piaristy přesunul do objektu právě zrušeného dominikánského kláštera, o kterém se již dříve také uvažovalo jako o možném biskupském sídle, ale státní úřady zkonstatovaly, že jeho oprava by stála příliš mnoho peněz. Naopak dvoukřídlá budova piaristické koleje byla nová, postavená teprve v letech 1763-1769 a rozšířená 1775. Původně školní budova se třídami, širokými schodišti a rozlehlými chodbami, po kterých by jinak chodili žáci, sice mohla působit vcelku reprezentativně, ale pro usídlení značného množství lidí pracujících v diecézních úřadech a zároveň jako sídlo biskupa se příliš nehodila. Byla proto naplánována její poměrně radikální přestavba – mimo jiné mělo být ke stávajícím dvěma křídlům dvoupatrové budovy postaveno křídlo třetí. Jenže pro josefínský stát byla typická až úzkostná spořivost, která měla za následek, že byl projekt přestavby zastaven a v roce 1785 byly úpravy objektu provedeny co nejrychleji a nejlevněji tak, aby co nejméně zatížily státní kasu.

Bývalá piaristická kolej se nakonec stala pouze sídlem biskupa a biskupské konzistoře. V přízemí se nacházely výhradně úřední místnosti, v prvním patře další místnosti úřadu konzistoře, a také konzistoriální registratura a archiv, pokoje pro hosty, pokoje biskupského ceremonáře, kancléře konzistoře a konzistorního sekretáře. V druhém patře byly místnosti určené pro druhého biskupova ceremonáře, místnosti pro služebnictvo a konečně také prostory, které užíval přímo biskup – obývací pokoj, knihovna, studovna, ložnice, kaple a jídelna. Naopak oproti původnímu plánu v budově nakonec nebydleli členové kapituly a generální vikář. Jako obydlí pro generálního vikáře byl zakoupen dům v Široké ulici, kanovníku – městskému děkanovi byl vykázán byt na děkanství a pro zbylých pět kanovníků byly postaveny domy na zahradě zrušeného kapucínského kláštera.

První českobudějovický biskup Jan Prokop Schaaffgotsche ani jeho nástupci si nemohli dovolit zaplatit úpravy budovy na vlastní náklady, protože nově založená diecéze nedisponovala téměř žádným majetkem movitým či nemovitým. Ekonomicky byla závislá téměř výhradně na příspěvcích ze státem kontrolovaného Náboženského fondu. S podporou státu byly vybudovány všechny nezbytné diecézní instituce a úřady. Z Náboženského fondu byl vyplácen jak biskupův osobní příjem, tak platy kanovníků, konzistorních úředníků či zaměstnanců konzistorní kanceláře. Ani v budoucnu tak nepřišla nikdy na přetřes třeba jen dostavba kdysi plánovaného třetího křídla budovy. Pokud se v diecézi v uplynulých více než 230 letech něco stavělo, jako např. druhé patro kněžského semináře, chlapecký seminář nebo biskupské gymnázium, vždy na to vybrali finanční prostředky sami věřící. Nebyla jiná možnost. Reálná neexistence finančního zázemí znamenala nejen značnou závislost diecéze na státních rozhodnutích, respektive na rozhodnutích světských úřadů na různých úrovních, ale v praxi také byla jedním z nejvíce limitujících faktorů v jejím rozvoji. V průběhu času se dokonce zhoršovala i situace obyčejných platů biskupů, kteří museli každoročně žádat o mimořádné navyšování svých příjmů, díky kterým mohli alespoň důstojně fungovat v rámci svého úřadu. Budeme-li touto optikou pohlížet dějiny diecéze i na samotné dějiny biskupské rezidence, pak musíme některé počiny vidět ve zcela jiném světle.

Biskupská rezidence v centru města byla úzce svázána s dějinami diecéze a jejími biskupy. Stála v centru jejího duchovního a společenského života. Postupně se stala domovem všech třinácti českobudějovických biskupů, kteří zde bydleli, řídili diecézi a většinou zde i zesnuli. Právě u biskupské rezidence začínaly nebo končily významné církevní slavnosti. Rezidenci navštívili a zde přenocovali císař František II. s císařovnou Marií Terezií (1792), císař Ferdinand V. (1835), filadelfský biskup Jan Nepomuk Neumann (1855), následník trůnu princ Rudolf (1871) nebo císař František Josef I. (1895).

Přes okamžiky slávy zůstávala budova rezidence opomíjena co do investic nebo větších oprav. V průběhu času tak narůstal vnitřní dluh: jak postupně stárla, přes svoji vnějškovou zdánlivou reprezentativnost již jen stěží odpovídala aktuálním potřebám. První větší zásah byl realizován při nástupu biskupa Josefa Ondřeje Lindauera do úřadu v roce 1846, kdy tehdejší zemské gubernium v Praze převzalo nad adaptací vnitřních prostor patronát a plně je zaplatilo z Náboženského fondu. Další drobnější úpravy související s nutnou modernizací budovy se konaly až na přelomu devatenáctého a dvacátého století, a poté až v sedmdesátých letech minulého století. Po pádu komunismu byl průběžně řešen havarijní stav budovy, avšak větší stavební zásah se odkládal. Realizace připravované rekonstrukce biskupství byla ale vždy odložena. S příchodem biskupa Vlastimila Kročila byl již prostě jen konstatován zcela nevyhovující technický stav celé budovy a byly zahájeny přípravy na její generální rekonstrukci, která byla zahájena na jaře 2018. Po třech letech díla obnovy může budova v centru města opět sloužit způsobem adekvátním současné době i aktuálním potřebám českobudějovické diecéze.