Městský dům čp. 123 na Malém náměstí v Rokycanech

Na Malém náměstí v Rokycanech stojí památkově chráněný městský dům čp. 123.

Wiki:

Dům Na Staré poště v Rokycanech (jiným názvem Lorencovský dům) byl postaven v 16. století. Ve dnech 22. února a 14. dubna 1849 zde hrál na klavír plzeňský student gymnázia Bedřich Smetana poštmistrovi Křepinskému. Dům byl v roce 1964 zapsán na státní seznam kulturních památek. V domě sídlí oddělení informací a knihovna muzea Dr. Bohuslava Horáka.

Jedná se o řadový barokní dům se čtyřmi okenními osami a sedlovou střechou. Nad vchodem, jenž je tvořen stlačeným obloukem, je situována kartuše se sochou svatého Floriána.

Památkový katalog:

Zděný řadový dům kde až do konce 19. stol. býval poštovní úřad. I přes četné stavební úpravy se jedná o příklad barokního klasicistně upravovaného městského domu s dochovanými empirovými vraty. V průčelí plastika sv. Floriána a pamětní deska B. Smetany.

Barokní dům z druhé pol. 18. stol., úpravy v první pol. 19, stol., 30. l. 20. stol. nástavba o patro (podle projektu ing. Jana Svobody), 80. l. 20. stol. úpravy pro potřeby muzea (depozitář).

Řadový, zděný, omítaný, dvoupatrový dům o 4 okenních osách se sedlovou střechou s polovalbami, krytou bobrovkami. Mezi přízemím a 1. patrem plochá římsa, nad 1. patrem někdejší hlavní římsa původně jednopatrového průčelí, profilovaná a krytá prejzy, nad ní 2 patra s vlastní hlavní římsou. Při levé straně průčelí přízemí pásově rustikovaná lizéna, v 1. patře pilastr, jehož hlavice vytváří zalamující se profil hlavní římsy. V levé ose přízemí kamenný portál se stlačeným obloukem, s odrazníky, s římsovými úseky při patě oblouku a hlavním klenákem. Vrata z klasovitě skládaných prkének. Ve zbytku přízemí 2 obchody. Okna 1. a 2. patra v šambránách a v 1. patře s podokenními římsami v nepravidelných intervalech. Do největšího mezi 1. a 2. oknem vložena nika s šambránou a dolní římsou, v ní na soklíku s kartuší mezi 2 volutami kamenná socha sv. Floriána. V přízemí pamětní deska vztahující se k B. Smetanovi.

Původní evidenční list památky:

Městský dům zvaný Lorencovský na náměstí Julia Fučíka

Řadový zděný omítaný dvoupatrový dům o 4 osách se sedlovou střechou s polovalbami, krytou bobrovkami. Mezi přízemím a 1. patrem 1x plochá římsa, nad 1. patrem někdejší hlavní římsa původně jednopatrového průčelí, profilovaná a krytá prejzy, nad ní dvě patra s vlastní hlavní římsou. Při levé straně průčelí přízemí pásově rustikovaná lisena, v 1. patře pilastr, jehož hlavice vytváří zalamující se profil hlavní římsy. V levé ose přízemí obdélný kamenný portál se stlačeným obloukem, s odrazníky, s římsovými úseky při patě oblouku a hlavním klenákem. Vrata z klasovitě skládaných prkének, v oblouku nad zubořezem Slunce. Ve zbytku přízemí 2 obchody. Okna 1. a 2. patra v šambránách a v 1. patře s podokenními římsami v nepravidelných intervalech. Do největšího mezi 1. a 2. oknem vložena nika s šambránou a dolní římsou, v ní na soklíku s kartuší mezi dvěma volutami kamenná socha sv. Floriána. V přízemí pamětní deska vztahující se k B. Smetanovi.

Vnitřek: Průjezd zaklenut sledem pruských kleneb. Ve vnitřním traktu vpravo nástup na schodiště. Vpravo od průjezdu místnosti: valeně klenutá, valeně s lunetami, dozadu segmentově valená s lunetami. Patra plochostropá.

Velmi podrobně:

Dům čp. 123/I je státem památkově chráněný. Na sklonku 18. století patřil rodině Táborských. Dne 13. května 1783 se obecní rada zabývala podáním, ve kterém Anna Marie Táborská žádá „poněvadž ony manželové sobě nyní v nouzi pomocti nemohou, žádají, by se jejich do společnosti [tedy společně – pozn. aut.] koupený dům licitando [v dražbě – pozn. aut.] odprodal.“ Radní souhlasili s oznámením dražby. Matěj Táborský s manželkou Annou Marií se v 70. letech 18. století uvádějí jako obyvatelé čp. 123/I.

Dne 14. května 1784 požádal Jan Gruber obecní radu o ingros (úřední zápis) „frymarku“ (směny nemovitostí) na dům s Matějem Táborským. Rada to schválila. Gruber zůstal majitelem jen krátce. O necelý půlrok později, v září 1784, dům čp. 123/I při požáru města vyhořel, poškozeny byly i stáje. Dne 14. června 1785 magistrát projednával žádost Matěje Táborského o atestatio (potvrzení) „že jemu všechno shořelo“. Radní to schválili. Pokud ale platí, že transakce mezi Gruberem a Táborským z května 1784 byla směnou, pak rodina Táborských v době požáru už žila jinde. V seznamu majitelů domů z roku 1788 se jistá Anna Táborská uvádí coby vlastník domu čp. 44/I v Gottliebově ulici.

Škody přímo na domě čp. 123/I ale nebyly asi příliš rozsáhlé, protože již při opětovném prodeji v lednu 1785 je popisován jako obnovený. Do přelomu let 1784 a 1785 byl majitelem Jan Gruber mladší. Tak se to uvádí ještě v zápisu z jednání rady z 25. ledna 1785. Pak jej koupil Antonín Holl ze Stahlenbergu, poštmistr. Dne 30. října 1784 před obecní radou vystoupil poštmistr Antonín Holl s žádostí o povolení výstavby kolny (spíše malé stodoly). Ta se měla nacházet za městem, buď na dnešním Rašínově u Jeřabinové ulice, nebo na příkopech u Jiráskovy ulice (zde se mj. nacházela chalupa čp. 99/II, majetkově příslušející k domu čp. 123/I, ovšem spolehlivě na tomto místě doložená až počátkem 19. století, viz níže). Zamýšlená stavba kolny tedy nesouvisí s domem čp. 123/I, jen ukazuje, že Holl už asi bydlel v Rokycanech a plánoval tu trvalý pobyt. Dne 16. listopadu 1784 radní vzali na vědomí zprávu podkomořského úřadu, který žádost Antonína Holla o dříví zamítl s tím, že „měštěnín není a dům zde nemá.“ Dne 31. prosince 1784 se radní seznámili se suplikou, kterou k podkomořskému úřadu podal Antonín Holl a ve které žádal, aby „se jemu k vystavení počty Wachthaus a ostatní tam místo prodalo.“ Rada žádost zamítla s tím, že „zde žádný pohodlnější místo pro Hauptwacht býti nemůže a to v Švantlovské kasárně vykázané místo pro Hauptwacht šikovné jest.“ Místo je výhodné i z hlediska ochrany před ohněm a „taky se tam voda z kašny povede.“ Obec proto vyzvala poštmistra, ať si najde jinou nemovitost, „když zde dosti domů koupiti může.“ Šlo o dům čp. 72/I v ulici Míru, ve kterém sídlila Švantlovská kasárna (koncem 19. století zbořený kvůli výstavbě budovy školy). Na téže schůzi 31. prosince 1784 se obecní rada seznámila s tím, že podkomořský úřad zamítl i další žádost poštmistra Antonína Holla „by se dvůr obecní k jeho potřebě adaptíroval.“ Úřad mu vzkázal, že „má se prozatím se svým quartierem spokojit.“ Šlo o areál obecního dvora, který se rozkládal za domem čp. 10/I (viz popis jižní strany Masarykova náměstí), v dlouhém pásu při východní straně nynější Palackého ulice.

Dne 7. ledna 1785 obdrželi konšelé zprávu od Antonína Holla „že se zde osadí, žádá do počtu měšťanův přivtělen býti.“ Radní s tím vyslovili předběžný souhlas. Dne 25. ledna 1785 byl Antonín z Hollu přijat za měšťana a zároveň požádal o ingrosování (úřední zápis) za „koupený dům sub N. 123 od Grubra mladšího za 1550 zlatých“. Gruber ve stejné době, tedy v lednu 1785 hodlal za utržené peníze koupit panský hostinec v Borku čp. 9/IV. V seznamu z roku 1788 už je uváděn jako vlastník čp. 123/I Antonín Holl. Domu čp. 123/I se pak dlouho říkalo „Stará pošta“ nebo „Na Staré poště“. Postupně přešel do rukou rodin Bílkových (od roku 1804), Čechtických (od roku 1816) a Křepinských (od roku 1821), vždy zároveň s poštovním úřadem. Za Křepinských byl čp. 123/I scelen majetkově se sousedním čp. 124/I.

Dne 12. srpna 1808 se před magistrátem projednávala žádost tehdejšího majitele čp. 123/I c. k. poštmistra Vojtěcha Bílka. „Bittet um Untersuchung des demselben an der Chaluppe durch den Bürger und Nachbar Johann Forstel nach der bereits untern 30. Oct. 1806 gesuchten Beschwarde zuzufügen Schadens,“ tedy „prosí o vyšetření téhož chalupy skrze od měšťana a souseda Jana Forstela už 30. října 1806 žádanou stížnost.“ Při opakovaném projednávání 23. srpna 1808 už se v protokolu ze schůze magistrátu používá pro Bílkova souseda jméno Jáchym Forstel. Jáchym Forstel byl tehdy majitelem sousedního čp. 122/I. Dne 16. září 1808 Bílek zopakoval svou žádost k magistrátu ohledně škod, které mu měli způsobit Jáchym Forstel (majitel čp. 122/I) a nyní také zmiňovaný Jan Novotný (majitel čp. 121/I) „durch Ableitung des Wassers an seiner Chaluppe verursachen,“ neboli „skrz svedení vody na jeho chalupu zapříčiněných.“ Dne 15. listopadu 1808 se magistrát seznámil s další žádostí Vojtěcha Bílka o rozhodnutí v této záležitosti. Usnesl se, že 17. listopadu 1808 se má uskutečnit jednání se stranami. Drobný sousedský spor není příliš zajímavý sám o sobě, až na zmínku o chalupě. Ta stávala na dvoře za čp. 123/I. Na indikační skice mapy z roku 1838 ji lze vidět jako větší zděné stavení, umístěné na dotyku s okrajem parcely za čp. 122/I. Patrně sloužila pro ubytování děveček a podruhů, tedy poddanského personálu. Některé bohaté měšťanské domy disponovaly takovou majetkově propojenou chalupou na předměstí, v tomto případě stála přímo na dvoře.

Při požáru této části města 5. srpna 1813 vyhořel čp. 123/I znovu. Byl pak upraven ve střídmém klasicistním stylu. Dne 6. září 1816 se magistrát seznámil s výsledkem provedeného úředního odhadu „dem hierortigen Postmeister Czechticky gehörigen emphiteut. Grundstücke,“ neboli česky „zdejšímu poštmistrovi Čisteckému náležejících dědičných pozemků.“ Ze zprávy není jasné, zda šlo přímo o odhad čp. 123/I, ale pravděpodobně ano. Podle popisu z roku 1817 se v přízemí nacházel sklep, klenutý vstup, kancelář, kuchyně, kvelb, vedlejší pokoj a pokoj pro čeládku. Celé přízemí bylo klenuté a v dobrém technickém stavu. V patře se nalézaly 4 pokoje, čeledník, kvelb, kuchyně a zděná pavlač, vše z nespalných materiálů. Střecha byla pokryta taškami. Na dvoře tehdy stála chalupa, ve špatném technickém stavu, neobyvatelná, s šindelovou střechou. Celý dvůr byl vydlážděn. Kromě ruiny chalupy stála na dvoře ještě stáj pro 10 koní, postavená z kamene, v dobrém stavu, s šindelovou střechou. Dále chlév pro 10 krav (dřevěný s šindelovou střechou), dřevěná kůlna a studna. K usedlosti patřila ještě chalupa čp.99/II v dnešní Jiráskově ulici na Pražském předměstí.

Roku 1821 objekt čp. 123/I koupil za 52 000 zlatých Jan Norbert Křepinský. Už 2. května 1820 se radní zabývali žádostí, kterou podal poštmistr Jan Norbert Křepinský, „um Bewilligung nach beiliegenden Bauplane die Baureparatur in seinem Hause vornehmen zu dürfen,“ neboli „o svolení dle přiloženého stavebního plánu stavební opravu ve svém domě provésti smět.“ Dne 9. května 1820 se magistrát seznámil s výsledkem šetření Křepinského žádosti, včetně „einer von ihm neu erbauen wollenden Pferd und Kühstallung dann einer Wagenschupfe,“ tedy „jím stavěti se mající stáje pro koně a krávy, pak kůlny na vozy.“ Město mu stavbu povolilo, pokud se přidrží předložených stavebních plánů, stavby provede jako zděné, pokryje jejich střechy taškami a při výstavbě koňské stáje při zahradě Matěje Anichobera bude respektovat jeho požadavky, zejména ohledně oken. Z textu není zřejmé, zda se zamýšlená oprava týkala čp. 123/I, nebo sousedního čp. 124/I, který ve 20. letech 19. století vlastnila rovněž rodina Křepinských. Zmínka o sousední zahradě Matěje Anichobera, ale umožňuje lokalizaci. Byl totiž tehdy ještě stále majitelem čp. 124/I, takže Křepinským zamýšlené stavební úpravy se týkaly domu čp. 123/I.

Až s jistým odstupem, mezi roky 1821 a 1823, přikoupil Křepinský od Anichobera i dům čp. 124/I, takže po jistou dobu v první polovině 19. století se čp. 123/I i čp. 124/I majetkově a načas i funkčně a stavebně propojily. V roce 1830 oba prošly opravou. Vznikla tak impozantní usedlost, jedna z nejbohatších ve městě. Podle popisu z roku 1841 zde bylo v patře 7 pokojů, spižírna, kuchyně a klenutá pavlač. V přízemí 2 průjezdy, mezi nimi poštovní kancelář se 2 pokoji, kuchyní, kvelbem a kůlnou. Střecha byla krytá taškami, na půdě se nacházela sýpka. Oba dočasně scelené domy měly půdorysné rozměry 12,5 x 8,5 sáhů (23,7 x 16,1 m). Později se ale majetková struktura obou nemovitostí opět rozdělila.

V roce 1891 přemístil poštmistr Ludvík Poppy sídlo pošty do domu čp. 13/I na nároží v Palackého ulici. V roce 1901 proběhla adaptace stáje za čp. 123/I na udírnu podle projektu Hynka Šmolíka. V městském archivu se nachází složka z let 1900–1905, nazvaná „Lorenc František, přístavba uzenářské dílny čp. 123/I“. V listopadu 1932 město vydalo V. Fridrichovi povolení na zřízení výkladu v čp. 123/I. V roce 1933 byl dosavadní patrový dům zvýšen o druhé patro. Stavební povolení pro Viléma Fridricha na výstavbu 2. patra na čp. 123/I bylo vydáno 31. srpna 1933. Projekt nástavby zhotovil ing. Jan Svoboda. Zvyšování domů v historickém jádru Rokycan za první republiky obec podporovala jako řešení bytové krize. V případě domu čp. 123/I byla přístavba provedena naštěstí poměrně pietně, kdy se nové podlaží vnějškově přizpůsobilo původní podobě fasády. Z urbanistického hlediska to nebyl pozitivní zásah, ale dům nepůsobí výslovně rušivě. Kromě toho Vilém Fridrich z Plzně získal 15. listopadu 1932 stavební povolení na zřízení dvou výkladců v čp. 123/I podle plánů, které vyhotovil Jan Svoboda z Prahy-Vršovic.

Čtyřosý dům sice má převážně hladkou, nečleněnou fasádu, ale najde se tu několik zajímavých artefaktů. V přízemí je to jednoduchý kamenný portál, patrně z doby po roce 1784. Vrata jsou dobrou klasicistní prací. V patře je situována výrazná nika s pískovcovou sochou sv. Floriána, podle K. Hofmana pocházející z 1. poloviny 18. století. Barokní soška stojí na volutovém podstavci. Svatý Florián byl v Rokycanech, sužovaných častými požáry, coby ochránce před ohněm, populárním světcem. Interiéry domu ozvláštňují pěkné barokní klenby (křížové a valené s trojúhelnými výsečemi) a původní průjezd. V roce 2004 byla skulptura odborně zrekonstruována. Renovaci sochy provedl restaurátor Marcel Hron. Spolu s opravou domu čp. 135/I (stará škola) na Masarykově náměstí si tyto akce vyžádaly náklady 170 000 Kč, hrazené z jednorázové dotace Plzeňského kraje na regeneraci památkového fondu.

22. února 1841 se zde během svého pobytu v Rokycanech zastavil mladý Bedřich Smetana, pozdější známý skladatel. Smetanovskou tradici připomíná jednoduchá pamětní deska v parteru domu odhalená zde 9. listopadu 1951. Desku nechal instalovat podplukovník Vilém Fridrich, kterému dům patřil od roku 1922 (odtud název „Fridrichův“ nebo „Fridrichovský dům“, též „Fridrichovna“).

Fridrich věnoval svoji nemovitost obci a ta se rozhodla ji využít pro potřeby muzea. V listopadu 1956 proto probíhá rekonstrukce domu čp. 123/I. V přízemí ovšem i nadále fungovaly prodejní prostory, v letech 1967–1968 zrekonstruované. V říjnu 1979 se uvádí, že okresní muzeum žádá vynětí domu čp. 123/I z bytového fondu kvůli rekonstrukci a použití pro muzejní účely. Podle harmonogramu z prosince 1981 měl být v roce 1982 opatřen pro vyklizení domu čp. 123/I před chystanou rekonstrukcí jeden náhradní byt. Teprve v roce 1986 zahájil Okresní stavební podnik generální rekonstrukci domu čp. 123/I, v němž vznikly depozitáře muzea, muzejní knihovna a další pracoviště. Oprava probíhala ještě v roce 1988. Dokončena byla v únoru 1989. Do užívání byl dům předán 27. února 1989. Projekt přestavby vypracoval ing. Paul z Okresního stavebního podniku. Profesionálně a do detailu provedená oprava se projevila obzvláště blahodárně v parteru, kde byly likvidovány novodobé výkladce. Naopak až příliš radikálně a bez citu k původní měšťanské architektuře byla při adaptaci na depozitáře a knihovnu Muzea dr. B. Horáka zmodernizována nádvorní strana domu.

V únoru 2021 skončila po pěti měsících rekonstrukce vnitřních prostor domu. Historické sbírky se dočasně přesunuly do nového muzejního objektu čp. 146/I v Knihově ulici. Rekonstrukcí pak prošly kanalizační rozvody a nově bylo vyřešeno vytápění budovy zřízením plynové kotelny. V květnu 2022 odsouhlasilo městské zastupitelstvo přidělení státní dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón pro rok 2022 na dům čp. 123/I ve výši 50 000 Kč a dalších 53 000 Kč z obecního rozpočtu, které se měly použít na opravu uliční fasády.