Rokycanův dům osvěty čp. 83 na Masarykově náměstí v Rokycanech

Na severní straně Masarykově náměstí v Rokycanech stojí dům čp. 83, zvaný Rokycanův dům osvěty.

Městský web na dvou místech:

Jde o novorenesanční dům na Masarykově náměstí, který byl v polovině 19. století vedle radnice jediným dvoupatrovým domem na náměstí. 25. září 1894 koupila dům obecní spořitelna královského svobodného města Rokycany za 20 tisíc zlatých. V roce 1895 získal dům novorenesanční fasádu a z této doby pochází i alegorická freska nad schodištěm.

Novorenesanční dům na Masarykově náměstí byl v polovině 19. století společně s radnicí jediný dvoupatrový dům na náměstí. Dne 25. září 1894 koupila dům Obecní spořitelna královského svobodného města Rokycany za 20 tisíc zlatých. V roce 1895 byl dům opatřen novorenesanční fasádou a z této doby pochází i alegorická freska, která je umístěna nad schodištěm. Od roku 1910 je zde umístěna obecní knihovna, která zde sídlí dodnes.

Velmi podrobně:

Dům čp.83-84/I vznikl v současném rozsahu až v polovině 19. století. Do té doby stály na jeho místě dva samostatné domy čp.83/I a 84/I. Oba domy vyhořely roku 1784 (oba včetně stájí). Pak byly opraveny a vyvíjely se jako samostatné stavby.

Majitelem domu čp.83/I byl v polovině 70. let Jakub Kordík. V dubnu 1772 v čp.83/I zemřela Anna Kordíková. Dne 19. května 1775 přednesl Tomáš Lehner (majitel vedlejšího čp.84/I) před obecní radou stížnost na Jakuba Kordíka, „kterak on skrze stěnu domu Jakub Kordíkovského na zděch svého domu velikou škodu trpí.“ Žádal, aby město Kordíkovi nařídilo, aby „jak střechu domu spraviti, tak žlab vyhotoviti dáti nechal.“ Radní se unesli, že Kordík obci dluží 4 zlaté a 30 krejcarů za seno, takže se ty peníze mají použít na nový žlab. Zároveň byl jeho přítel (a patrně příbuzný) Vojtěch Kordík jmenován za poručníka v otázce jeho dluhů a jejich vypořádání. Ze zprávy můžeme vyčíst, že dům čp.83/I se nacházel ve špatném technickém stavu. A byl na prodej. Dne 31. května 1775 obecní rada řeší, že „subhartatorní cedule [tedy oznámení veřejného prodeje – pozn. aut.] na dům a louku Jakub Kordíkovskou jsou prošlý a žádný kupec nový se nachází.“ Nezájem případných kupců trval dlouho. Dne 3. září 1776 seznámili Hynek Straka a Dominik Bičovský radu s výsledky licitace „domu Jakub Kordíkovského. Mezi ostatníma licitanti Jan Margazin nejvíce 330 zlatých, pak z ohledu sirotkův ještě 10 zlatých přidati obětoval, s tím obmezením, že dům ten velkou ruinu trpí a k zboření podrobený jest.“ Radní rozhodli, že se má ještě vypsat jedno kolo dražby. Dne 4. října 1776 pak radní vzali na vědomí, že při novém kole dražby domu Jakuba Kordíka se neobjevila nová nabídka a že nejvíc dal Jan Margazin, a to 340 zlatých. Uznali, že „dům ten bez toho den ode dne ruinou trpí,“ tudíž odsouhlasili prodej Margazinovi. Realizace prodeje se ovšem oddalovala. Teprve 22. dubna 1777 se obecní rada zabývala žádostí Jana Margazina o ingros (úřední zápis) v dražbě koupeného domu sirotků Jakub Kordíkovských za 340 zlatých, což radní odsouhlasili.

Roku 1778 čelil Jan Margazin, majitel čp.83/I, stížnosti ve věci nepovoleného podnikání, kterou na něj před obecní radou podali 13. listopadu 1778 Václav Třebický (majitel hostince Železná na Pátku) a Jan Schulz (majitel hostince v čp.133/I na jižní straně náměstí). Uvedli, že „jejich hospody vejsadní a v deskách zemských intabulírované [tedy zaznamenané – pozn. aut.] jsou, poněvadž ale obeslaný [tedy Margazin – pozn. aut.] na jejich újmu a velkou zkázu rozličné passagiry, landkočí a těžký formany přijímá, přechovává, ano vábí, žádají, by jemu to zapovězeno bylo.“ Margazin se hájil, že „nikoho nevábí a když k němu kdo s kočárem přijede, že jej vyhnati nemůže. Těžký formany ale že on nepřechovává.“ Radní stížnost Třebického a Schulze podpořili. „Povědomo jest, že mnoho přespolních vozů, kočárů, též formanů k němu přijíždí, co ovšem pánům actorům [tedy stěžovatelům – pozn. aut.] velmi na školu celý, jenž oni větší futurum ze svých hospod platiti musejí. Tedy se jemu to co nejostřeji zapovídá, aby on takové lidi, které by od něho obrok a seno bráti chtěli, jako jsou passagiri, landkočí a těžký formani, nepřijímal.“

Dne 5. listopadu 1779 se obecní rada zabývala žádostí o „vejchoz“, tedy obhlídku, kterou podal Tomáš Lehner (majitel čp.84/I) „strany hejcuku [z německého „Abzug“, trativod, stoka, výlevka – pozn. aut.] ve svém domě skrz neporozumění s p. Janem Margazinem.“ Radní se usnesli, že věc nechají prošetřit. Dne 23. listopadu 1779 pak obecní rada jednala o této stížnosti Tomáše Lehnera z čp.84/I na Jana Margazina (majitel čp.83/I) kvůli „rince“ (z německého „Rinne“ či „Rinnchen“, strouha či stružka). Členové městské komise „onu rinku, která do dvoru Jana Margazina jíti má, vyšetřili a vynašli, že ta rinka quotionis [řečená – pozn. aut.] pod chlív Jana Margazina běžela, kterou ale pravený Margazin teď vydlážditi a vyvejšiti nechal tak, že nyní F. V. [folio verso, naopak] hnojnice [močůvka] ze dvora actora odpadati nemůže, následovně jemu se tedy škoda způsobuje.“ Obecní rada konstatovala, že se zjistilo, že ta „rinka“ vedla pod chlév Jana Margazina a „má tedy při starém toku zůstati a takovou zase odevříti, by hnojnice ze dvora Tomáše Lehnera odpadati mohla.“ Zpráva je zajímavá jako ukázka předindustriální podoby Rokycan, kdy i na hlavním náměstí měly domy zemědělská hospodářství. Dne 13. listopadu 1789 požádal Vojtěch Šmarda obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům a grunty Jana Margazina.“ Rada to schválila.

Dům čp.84/I patřil podle seznamu z roku 1788 Tomáši Lehnerovi. Počátkem 19. století byl majitelem Václav Lehner. Jeho jméno se zmiňuje 31. května 1816 na schůzi magistrátu v seznamu předsednictva městské rady, ve kterém bylo několika majitelům domů sděleno, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim následně sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ Šlo o součást zostřeného postupu magistrátu proti stavebním prohřeškům v době krátce po ničivém požáru ze srpna 1813, který postihl zejména Malé náměstí. Město tehdy strikně přestalo povolovat novostavby ze dřeva a začalo nutit k stavebním úpravám i majitele stávajících domů. S touto kontroverzí nejspíš souvisí i do roku 1816 datovaná zpráva, podle které opravil zednický mistr Ondřej Černý dům čp.84/I nákladem 1191 zlatých a 40 krejcarů. V rámci oprav byla zrekonstruována jedna vnitřní příčka, klenba, omítky a pořízen nový kamenný portál. V červnu 1817 se coby majitel čp.84/I uvádí nadále Václav Lehner.

Teprve v roce 1849 prošly domy scelením a celkovou přestavbou podle plánů Václava Kovandy. Z domu čp.83/I zůstala jen průčelní zeď do výše prvního patra. Zdivo domu čp.84/I bylo patrně nahrazeno ještě radikálněji. Nyní na jejich místě vznikl jeden objekt s širokým průčelím v pozdně klasicistním slohu, se sedlovou střechou, jejíž hřeben byl paralelní s uliční frontou. Šlo o první dvoupatrový objekt na Masarykově náměstí (kromě radnice) a pravděpodobně i v celých tehdejších Rokycanech. Tak o tom mluví například D. Líbal nebo Adolf Srb ve svých vzpomínkách, zatímco jiné prameny posouvají výstavbu druhého patra objektu až do roku 1873. V roce 1854 byla novostavba čp.83-84/I odhadnuta na 10 970 zlatých a 27 krejcarů. Při sčítání lidu v roce 1857 už jsou oba původní domy uváděny jako jeden objekt čp.83-84/I. V roce 1859 vypracoval tesařský mistr Mates Mašek projekt přestavby nádvorního objektu. Další úpravy zástavby ve dvoře probíhaly v 70. letech 19. století, dle plánu vypracovaného roku 1874 Václavem Kovandou.

Roku 1894 koupila objekt „Obecní spořitelna královského města Rokycan“ od Arnoštky van der Aue za 20 000 zlatých. Její manžel, obchodník a nájemce hamrů v Borku Jan van der Aue, zemřel roku 1889 a vdova Arnoštka zde postupně zůstala sama, protože tři jejich děti se z Rokycan odstěhovaly. Patrně i to byl důvod, proč svolila s prodejem domu. Odstěhovala se pak do Českého Krumlova, kde zemřela v roce 1919. Obecní spořitelna do té doby sídlila v nevyhovujících prostorech v přízemí radnice, nalevo od vchodové chodby. Nyní započala s celkovou přestavbou původního měšťanského domu v honosném novorenesančním, či spíše eklektickém slohu. Stavbu vedl a projektoval Bohuslav Ryšavý. Náklady dosáhly 15 125 zlatých. 27. února 1896 se zde otevřelo nové sídlo obecní spořitelny.

S domem čp.82/I má objekt čp.83-84/I společné architektonické provedení, v reprezentativním, historizujícím pojetí, byť v případě čp.83-84/I jde spíš o demonstraci ambicí mladočeského vedení města než o ukázku zcela brilantní soudobé architektury. Oba zmíněné ale tvoří slohově blízký celek, cenný prací s detailem i tvarovou pestrostí. Dvoupatrové, pětiosé průčelí domu čp.83-84/I má fasádu strukturovanou převážně klasickými neorenesančními prvky (trojúhelníkové či ploché nadokenní frontony, balustrády v podokenních výplních nebo pásové rustiky). V přízemí se nachází jednoduchý portál s původními novorenesančními vyřezávanými dveřmi. Další část průčelí se otevírá nad korunní římsou, nad níž se táhne výrazná atika, uprostřed vybíhající v oblouk se štukaturou městského erbu. Po stranách od něj stojí sochy. Nad atikou se tyčí střecha s věžovitou střední částí, kterou ukončuje plošina ohraničená mříží. Tato část domu je už velmi silně ovlivněna eklektickými architektonickými trendy, které se neinspirují jen klasickým renesančním tvaroslovím. Dodnes se částečně dochovaly i cenné interiéry domu. Podle J. Kováře mohou interiéry fixovat barokní zdivo původního měšťanského domu. Nachází se tu dvouramenné schodiště, šachtový světlík vedle schodiště a zejména velkoplošná nástěnná freska Čechie, podle K. Hofmana dílo rokycanského malíře Maška. Nástěnná malba ale není signovaná a Maškovo autorství je založeno jen na faktu, že týž umělec v oné době vytvořil i fresku na stropě sokolovny.

Už roku 1905 musel prý být (dle pramenů z roku 1934) dům čp.83-84/I opravován, protože byl ve špatném stavu, přičemž zdi se musely stahovat železnými pásy. Tak brzy po celkové opravě domu se nezdá natolik špatný technický stav objektu realistický, ale zmínka je patrně autentická a svědčí o tom, že přestavba koncem 19. století se možná omezila na fasádní, vnější dekor, a nezahrnovala zásadní změny obvodových a nosných zdí.

Dům sloužil dlouho i jako sídlo dalších institucí (městský lesní úřad, okresní výbor, obecní knihovna atd.). Obecní knihovna tu sídlila od roku 1910, tehdy jen v části budovy, konkrétně ve 2. patře objektu, který byl jinak majetkem obecní spořitelny. V roce 1921 vznikla sloučením městské, muzejní a spolkové knihovny jedna instituce, nadále jen ovšem jako „host“ v budově spořitelny. Soužití finančního ústavu a dalších komunálních služeb ale nebylo ideální, zejména z bezpečnostních důvodů. V září 1927 městská rada určila, že o otázce vystěhování knihovny z objektu spořitelny se má rozhodnout na zvláštní schůzi rady 22. září 1927. Radní se usnesli s ohledem na bezpečnost omezit otevírací hodiny knihovny a čítárny v budově spořitelny na odpoledne. Spořitelna, která nechtěla působit jako narušitel kulturního rozmachu obce, doporučila městu provést přístavbu 1. patra na budovu mateřské školy (čp.39/I na náměstí U Saské brány, viz kapitola „okružní třída“) a umístit tam knihovnu, přičemž nabídla poskytnout půjčku. Dopadlo to ale naopak. Nestěhovala se knihovna, nýbrž spořitelna. Dne 3. března 1930 se výbor spořitelny usnesl u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka věnovat svůj dům na náměstí pro kulturní a osvětové účely, konkrétně pro čítárnu, knihovnu, muzejní knihovnu, eventuálně i městský archiv, jehož umístění se předpokládalo v přízemí. Dne 10. května 1930 byla schválena zamýšlená transakce ministerstvem vnitra. Komitét pro oslavu 80. narozenin TGM tehdy navrhl pojmenovat objekt Masarykův dům.

Zatím šlo ovšem pouze o deklaratorní příslib. Teprve roku 1933 si totiž spořitelna postavila nový funkcionalistický palác na náměstí 5. května a dům čp.83-84/I na Masarykově náměstí mohla uvolnit pro kulturní instituce. 13. března 1933 spořitelní výbor souhlasil s pojmenováním budovy Masarykův dům s tím, že finanční ústav přesídlí do své nové budovy asi v srpnu 1934, takže dům čp.83-84/I na náměstí by mohl být odevzdán k 28. říjnu 1934. V říjnu 1934 zastupitelstvo jednalo o bezplatném předání objektu. Aktuální záměr využití budovy předpokládal v přízemí městský historický archiv, v 1. patře knihovnu a čítárnu a v 2. patře muzejní knihovnu a čítárnu. Městská rada to už předtím doporučila ke schválení. Na zastupitelstvu se ale objevily námitky proti zamýšlenému pojmenování budovy. F. Lorenz to nedoporučuje, protože prý zná dům z roku 1905, kdy se opravoval a byl prý tehdy v tak špatném stavu, že zdi se musely spínat železnými pasy. Jméno prezidenta by nebylo důstojně připomenuto. Václav Štěrba navrhl pojmenování odložit a nechat znovu projednat osvětovou komisí. I vlivný sociálnědemokratický předák Josef Selement podpořil Štěrbův návrh. Nakonec zastupitelstvo schválilo převzetí domu, ale pojmenování odložilo.

To, co se ale odkládat nedalo, byla oprava kdysi výstavného objektu, který v té době už poněkud zchátral. V srpnu 1931 radní na návrh F. Zrzaveckého požádali obecní spořitelnu o opravu jejího domu tak, aby nehyzdil náměstí. Nyní, když spořitelna objekt opustila, bylo na obci, aby provedla aspoň drobné stavební úpravy, před slavnostním předáním do užívání dne 7. března 1935. Sídlila tu čítárna, obecní knihovna, muzejní knihovna a městský archiv. Dne 10. prosince 1943 v tomto objektu také otevřeny ve dvou místnostech první dětské jesle v Rokycanech. Původně se předpokládalo, že jesle budou umístěny do plánované stavby dětského domova. Ten ale nebyl realizován, proto byly situovány dětské jesle nakonec sem.

Po roce 1945 město usilovalo o zřízení Domu osvěty v Rokycanech. Mělo jít o kulturní stánek, který by reprezentoval oficiální, centrálně pojatou kulturní politiku poválečného Československa. V červenci 1947 zvolen do přípravného výboru muzejní společnosti pro stavbu Domu osvěty Jindřich Kalivoda. Další rekonstrukce objektu proběhla roku 1947 pod vedením stavitele V. Včaly. V průjezdu byla roku 1947 odhalena pamětní deska Mistra Jana Rokycany od místního sochaře V. Koukolíčka. Sestává z reliéfu husitského kazatele a nápisu: „Tuto budovu věnovala Městská spořitelna roku 1930 na kulturní účely veřejnosti. O 550. výročí narození M. J. Rokycany roku 1947 byla opravena a pojmenována Rokycanův dům osvěty. Štukový nápis „ROKYCANŮV DŮM OSVĚTY“ z té doby se dodnes zachoval na atice. V dubnu 1967 se na plenárním zasedání MěstNV uvádí, že se v současnosti opravuje Okresní osvětový dům. Mělo jít o generální opravu. Byla povolena v 1. pololetí 1967. Dle informace z dubna 1972 se v objektu Okresního osvětového domu nacházel přednáškový sálek (60 míst) a sálek v Klubu důchodců (60–80 míst).

V době komunistického režimu býval pravidelně dům ověšován propagandistickými transparenty. Počátkem 80. let například fasádu v úrovni mezi přízemím a prvním patrem „zdobil“ nápis: „Se Sovětským svazem za další vítězství leninských idejí!“ V 80. letech 20. století dům viditelně chátral. Tehdy se ještě uvažovalo o vybudování nové knihovny v prostoru Malého náměstí a Sladovnické ulice. Když tyto plány po roce 1989 naštěstí padly, bylo rozhodnuto zachovat knihovnu v čp.83-84/I a dům důkladně opravit.

23. října 1992 mělo proběhnout předání budovy stavební firmě, ale okresnímu úřadu coby investorovi chybělo 2 500 000 Kčs na zahájení prací. Odhad celkových nákladů na opravu tehdy činil 5 000 000 Kčs. Městský architekt Čihák v této situaci, kdy nebylo jisté, zda stát, respektive okresní úřad seženou peníze, navrhl na zastupitelstvu 21. října 1992 oprášit předlistopadové plány a uvažovat o výstavbě nové knihovny, snad menší, levnější a účelnější. Zastupitelé odložili své rozhodnutí. Okresní úřad ale nakonec peníze našel a v letech 1993–1994 proběhla velká oprava domu. Nákladem 8 500 000 Kč ji provedl Okresní stavební podnik Plzeň-sever. Kompletní rekonstrukcí prošla fasáda i interiéry. Zrestaurována byla i velká nástěnná freska na schodišti. V druhém patře vznikl salonek. Původní plánovaný termín dokončení byl do konce roku 1993. Už před vánoci roku 1993 zmizelo z objektu lešení a začaly dokončovací práce v interiérech. Do užívání byl objekt nakonec předán 15. dubna 1994. Z celkové sumy 8 500 000 Kč zaplatil stát 2 500 000 Kč. Projekt opravy vypracovala A. Švimberská z Plzeňského projektového ateliéru.

8. května roku 2002 byl na dvoře domu čp.83-84/I slavnostně otevřen Klub komorní kultury. Vznikl adaptací dosavadního dvora na malé jeviště pro koncerty a menší kulturní akce. Možností úprav dvora za knihovnou se zabývali zastupitelé už roku 1999. Dne 29. června 1999 odsouhlasili demolici domku na dvoře a uzavření dohody s rokycanským Klubem Svobodných demokratů o spolupráci při chystané úpravě nádvoří. Dne 26. listopadu 2001 se konala přejímka Klubu komorní kultury a 8. ledna 2002 byl kolaudován. Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na bezbariérové úpravy městské knihovny, kam převedli 20 000 Kč.

V roce 2015 byla provedena stavba výtahu pro bezbariérový přístup do knihovny. V dubnu 2018 rada města přidělila zakázku na opravu střechy knihovny firmě Ryta, s. r. o. z Rokycan za 4 315 729, 01 Kč bez DPH. Už v květnu 2018 oprava střechy knihovny začala. V jejím rámci proběhla i výměna podhledu ve třetím patře a restaurování fresky na schodišti. Oprava střechy byla nutná, protože se v konstrukci krovu objevila přítomnost dřevokazných hub. Do střechy navíc zatékalo kvůli narušení části břidlicové krytiny. Práce započaly v květnu a byly dokončeny 24. srpna 2018. Až v průběhu rekonstrukce se zjistilo, že poškození krovu houbou je směrem do náměstí rozsáhlejší, než se čekalo. Musela se proto nahradit větší část stropního trámu. Poškozenou část krovu nahradila ocelová konstrukce. Komplikovaná byla rekonstrukce schodišťové fresky. V její spodní části byl totiž zazděn pod omítkou trám, poškozený houbou. Bylo ho nutné vyjmout a nepoškodit malbu, což se nakonec podařilo. Náklady na tyto opravy dosáhly 4 316 000 Kč, z toho rekonstrukce fresky vyšla na 641 000 Kč. Kromě oprav stropů v dětském oddělení došlo i na rekonstrukci osvětlení. Stavební firma nově vymalovala i místnosti v dětském oddělení. Otevření dětského oddělení po rekonstrukci se konalo 2. října 2018.

Na schůzi v květnu 2021 rada města zadala zakázku na opravu severní (nádvorní) fasády domu čp.83-84/I společnosti Sheets Servis z Plzně za 1 988 362,87 Kč včetně DPH. Předtím v červenci 2020 rada odsouhlasila přidělení zakázky na výměnu okenních výplní na jižní fasádě (do náměstí) firmě Okna Langer s. r. o. ze Starých Oldřichovic za 472 142 Kč včetně DPH. Výměna oken na jižní fasádě pak skutečně proběhla na sklonku roku 2020. Šlo o 14 nových dřevěných oken, identických s původními okenními křídly. Výměna zabrala jen několik dní, během nich ale musely být ochráněny knižní fondy před vlhkostí z vnějšího prostředí. Rekonstrukce severní fasády budovy byla realizována během roku 2021. Byla osazena nová vnější okenní křídla, položena nová dlažba na pavlačích. Opravou prošla i vrata do nádvoří knihovny a kamenné krakorce, na nichž jsou usazeny pavlače. Celá fasáda získala nový nátěr. Na rok 2021 připadly oslavy 100. výročí založení městské knihovny jako instituce. V rámci oslav město vybídlo veřejnost, aby přišla s náměty na oficiální pojmenování knihovny podle významné osobnosti či rodáka.