Dům čp. 69 v ulici Osvobození v Kamenickém Šenově (sídlo Sklářského muzea)

U křižovatky ulic Kamenická a Osvobození v Kamenickém Šenově stojí památkově chráněný dům čp. 69, dnes sídlo Sklářského muzea.

O muzeu, výstavách a akcích v něm už bylo plno, ale nikdy nedošlo na dům, v němž sídlí (a který aktuálně prochází rekonstrukcí).

Wiki:

Budova Muzea skla v Kamenickém Šenově je reprezentativní, klasicistní objekt nacházející se v Libereckém kraji v okrese Česká Lípa v ulici Osvobození číslo popisné 69 v Kamenickém Šenově poblíž křižovatky ulic Kamenická a Osvobození.

Areál původně měšťanského (patricijského), později sklářského exportního domu z přelomu 18. a 19. století vlastnily v minulosti obchodní firmy se sklem. Mezi léty 1965 až 1968 prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí a od roku 1968 je dále využívána jako sklářské muzeum, které se věnuje historii rytého a broušeného skla v Kamenickém Šenově i vývoji šenovského lustrařství. Stálá expozice skleněných exponátů, dokumentů, lustrů a svítidel byla vytvořena na základě sbírek Václava Jílka, produkce Vogelovy sklářské firmy a vídeňské pobočky firmy J. & L. Lobmeyr. Areál domu byl vzat pod státní památkovou ochranu od 19. května 2000.

Vznik objekt č.p. 69 v Kamenickém Šenově v ulici Osvobození se datuje do přelomu 60. a 70. let 18. století. Jedná se o typický patricijský, klasicistní kamenný dům s dřevem obloženým patrem a s mansardovou střechou. V jižní části objektu je roubené přízemí s podstávkou. Od roku 1769 jej vlastnila rodina sklářského obchodníka Johanna Franze Vogela. Sklářští výrobci a obchodníci se sklem Josef Zahn a Franz Zahn byli majiteli tohoto objektu v letech 1850 až 1882. Po roce 1882 jej získala spořitelna v České Lípě, ale v posledním desetiletí 19. století zde bydlel rafinér skla Sylvestr Heinrich s rodinou. Během 19. století nějaký čas sloužil objekt také jako zájezdní hostinec a přípřežní (přepřahací) poštovní stanice. Tzv. sklářským domem se objekt stal od roku 1918, kdy přešel do vlastnictví pobočky vídeňské firmy J. & L. Lobmeyr. Ta zde vybudovala a provozovala rytecké a brusičské dílny. Objekt náležel pobočce firmy J. & L. Lobmeyr až do roku 1948. I po zestátnění v Československu po únoru 1948 tu pracovali umělečtí řemeslníci až do počátku 60. let 20. století, tedy do doby, kdy se původní atelier J. & L. Lobmeyr stal jedním z provozů skláren v Novém Boru. Poslední vlastník objektu n. p. Lustry převedl vlastnictví budovy na Městský národní výbor Kamenický Šenov po roce 1965, kdy byla budova zvolena jako nové sídlo pro šenovské muzeum skla. Poté prošel objekt důkladnou rekonstrukcí a od roku 1968 slouží jako Muzeum skla.

Po stopách Eliase Palmeho:

Klasicistní budova s mansardovou střechou patří k typickým patricijským domům města. Vznikla na přelomu 60. a 70. let 18. století. V první polovině 20. století vídeňská firma J. & L. Lobmeyr zde vybudovala rytecké a brusičské dílny. A v roce 1965 byla budova vybrána za sídlo muzea.

Památkový katalog:

Charakteristický zástupce areálu tzv. exportního domu se vyznačuje jeho náročným a reprezentativním provedením všech objektů. Klasicistní komplex z přelomu 18. a 19. století slouží v současnosti jako sídlo Sklářského muzea.

Rozhodnutí o prohlášení:

Web o Lužických horách:

Nové sklářské muzeum bylo otevřeno v červenci 1949 ve starém patricijském domě z roku 1770, stojícím na nároží hlavní silnice poblíž kostela. Je to výstavný kamenný dům s podstávkou v jižní roubené části a s dřevem obloženým patrem, krytým mansardovou střechou. V minulosti sloužil jako poštovní přepřahací stanice se zájezdním hostincem a od roku 1919 v něm sídlila pobočka vídeňské sklářské firmy J. a L. Lobmeyr. V prostorách muzea je bohatá expozice rytého a broušeného skla z období od 17. století do současnosti a expozice, věnovaná vývoji zdejšího lustrařství. Mimoto se zde pořádají různé výstavy místních sklářských výtvarníků i jiné kulturní akce.

Něco o muzeu: