Sloup Panny Marie v Libochovicích

Barokní sloup Panny Marie tvoří pohledovou dominantu západního konce libochovického Náměstí 5. května.

Sloup byl postaven v roce 1709 nákladem Anny Taizíkové z Libochovic. Zdobí jej několik soch – centrální socha Panny Marie, sochy sv. Jakuba Většího (mylně většinou považován za sv. Josefa), sv. Anny a Krista v nezvyklém zobrazení jako pacholátka.

Panna Maria Immaculata

Zadní pohled na vrcholovou sochu

Panna Maria Immaculata

Svatý Jakub (s chybně doplněným atributem sv. Josefa)

Svatá Anna

Kristus jako pachole s říšským jablkem

Kniha Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v ústeckém kraji věnuje sloupu prostor na stranách 504 až 514.

Autor sloupu není znám, o vzniku a donátorce, vdově po libochovickém měšťanovi Jakubu Taizíkovi, informuje nápis na zadní straně podstavce. Podle farní pamětní knihy z roku 1747 byl původně na místě sloup pranýř, který byl s povolením apelací přenesen na nové místo, podobně jako v Litoměřicích.

Celkový pohled na sloup na náměstí v Libochovicích

Dle soupisu soch libochovické farnosti, který 30. ledna 1837 sepsal místní farář P. Ignác Michl, je uvedeno, že sv. Anna a sv. Jakub byli patrony manželů Taizikových. Taktéž popisuje, že po svém nástupu na místní faru shledal sloup v roce 1836 velmi zchátralý a proto inicioval jeho opravu v roce 1837.

Dedikační nápis na zadní straně podstavce

Inicátorem opravy v roce 1924 byl místní Okrašlovací spolek, kniha obšírně cituje jeho korespondenci se Státním památkovým úřadem. Akademický sochař Jaroslav Krepčík, který provedl na žádost památkářů prohlídku na místě, označil stav za katastrofální – sochy se rozpadaly, dříve použité materiály k opravám se uvolňovaly a opadávaly. Za špatný stav mohl jednak použitý měkký pískovec, jednak dřívější neodborné opravy. Oprava byla ukončena kolaudací 13. srna 1924, Státní památkový ústav však konstatoval, že poškození bylo už takové, že jednotlivé detaily modelace úplně zanikly a jakýkoli pokus o doplňování je nutno považovat za nepřípustné, protože původní stav je zcela nezřetelný.

V roce 1949 byl stav opět označen za havarijní, kniha cituje ze zprávy akademického sochaře Karla Zentnera, který připravoval rozpočet na opravu – poškozené sochy, chybějící prvky. Kolaudace opraveného sloupu proběhla 21. října 1949. Další rekonstrukci provedl v roce 1968 Miroslav Zentner. Kniha cituje jeho restaurátorskou zprávu, z níž vyplývá, že stav sloupu byl opět neutěšený a bylo nutno překročit plánovaný rozpočet (některé prvky opadávaly při pouhém doteku).

V roce 1988 došlo na náměstí k autohavárii, při níž bylo zničen jedno pole balustrády. Bylo tedy rozhodnuto o další opravě a Krajské středisko státní památkové páče zvažovalo, zda nenahradit chátrající sochy kopiemi. Opravou byli pověřeni akademičtí sochaři Jiří Novák a Taťána Konstantinová a pracovali na sloupu v letech 1989-1990. Výchozí stav stejný jako v předchozách případech – havarijní. Socha Madony se při rozebírání rozpadla na několik kusů, stejně jako hlavice sloupu.Socha byla úrpzatímně slepena a bylo doporučeno vytvořeníkopie, hlavice byla nahrazena kopií. Dřík sloupu se přelomil a musel být nahrazen. Hotové dílo bylo předáno 21. listopadu 1990 s tím, že bude následovat vytvoření kopie vrcholové sochy Immaculaty, což se také stalo.

Poslední dokumentovaná rekonstrukce opět zchátralého sloupu proběhla v letech 2006-2007, sloup restauroval akademický sochař Michael Bílek a Jan Kubrický. Hotový sloup posvětil 4. srpna 2007 litoměřický biskup Pavel Posád. A jak vyplývá z materiálů města, památkáři někdy nejsou ti nejchytřejší a nejpovolanější.