Selendrův sloup před klášterem benediktýnů v Polici nad Metují

Na východní okraji Komenského náměstí v Polici nad Metují před klášterem benediktýnů stojí boží muka, zvaná Selendrův sloup.
Městský web:

„Selendrův sloup“, stojící na Komenském náměstí před děkanským kostelem. Je to zajímavá sochařská památka ještě z doby předbělohorské, která původně, až do roku 1717, stála na náměstí a musela tehdy udělat místo honosnějšímu dílu sochaře Jana Brokoffa, které vzniklo za opata Otmara Zinka na popud polického Bratrstva p. Marie Sedmibolestné – sloupu s Matris Dolorosae, tj. s Pannou Marií Bolestnou.

Sám Selendrův sloup je dílo neznámého sochaře. Jak jej charakterizuje Antonín Cechner v „Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Broumovském“ (1930), je to sloup „renaissančního jónského řádu na attické patce s dříkem, ovinutými úponky s listy dole lipovými, nahoře javorovými; polštářová volutová hlavice podporuje římsu se zubořezem a kamennou kouli s železným (dnes pozlaceným) křížkem“. Na podstavci sloupu jsou čtyři oválné kartuše. Na jedné z nich, na severní straně je opatský znak, šikmo ležící ostrev, na straně jižní znak břevnovského konventu, tři růže mezi dvěma šikmými pásy. O dalších dvou kartuších si povíme později a podrobněji. Prohlížíme-li celý sloup velmi pozorně, neujde nám, že restaurátor obnovil i předtím již téměř nečitelný letopočet na západní straně desky, nesoucí kamennou kouli – 1617.

Před sloupem je umístěna i orientační tabulka, hlásající historii vzniku tohoto díla: „… z vděčnosti k Polickým, kteří ho přijali (tj. opata Selendera), když utekl z Broumova před rozlícenými protestanty, jimž chtěl před bitvou na Bílé hoře zavřít kostel“ – atd.

Tato informace je však zavádějící, není pravdivá a je pozoruhodné, že se tak tvrdošíjně opakuje znovu a znovu ještě po 383 letech – snad ne proto, že by tak Polickým libě zněla?

Kdo však zato všechno může? Domnívám se, že je to v prvé řadě sám Václav Vladivoj Tomek ve svém jinak nedostižném díle: „Příběhy kláštera a města Police nad Metují“. Při popisu známých broumovských událostí (ke kterým se ještě vrátíme) uvádí: „Opat Wolfgang, nejsa jist životem svým, utekl z kláštera tajně v noci dne 5. února 1619, i ač jej ozbrojení měšťané stíhali, zachránil se po cestách málo známých přes hory do Police, kdež jej obyvatelé ochotně přijali a chránili. Na znamení vděčnosti své postavil zvláštní pomník na rynku Polickém, sloup, na kterém na jedné straně se vztahem k Polickým vytesány byly písmeny M.F. – to jest Mei Fideles (moji věrní), na opačné straně se vztahem ke Broumovským ruka metlou hrozící, na ostatních dvou stranách znaky opatské“. Tomek tuto zprávu o opatově útěku pravděpodobně převzal od P. Bonaventury Pitra z jeho „Pamětí bratrstva Polického“ – i když sám žehrá, že je to zpráva povrchní a nejasná („Policii, cum Brauna per montana fugeret“…).

I když dnes nevíme, jaká tehdy byla poloha sloupu na polickém náměstí (a nevěděl to přirozeně ani Tomek), a kam tedy „hrozila ruka s důtkami“, dopouští se zde Tomek svého prvního a velkého omylu, který při jeho historickém rozhledu zaráží. Na kartuši je sice obrněná ruka, ale třímající tři (bílá) paví pera – rodový erb pánů Selendrů (Zelendárů) z Prošovic na Plzeňsku. Konec konců je tento rodový znak vyobrazen i na jeho známém votivním obraze, který je dnes v opatském kostele v Broumově, známý také z několika reprodukcí. Výklad písmen M.F. na druhé kartuši pak jen reflektuje mylný výklad událostí – písmena pod korunou s největší pravděpodobností znamenají iniciály tehdy vládnoucího císaře Matyáše a krále Ferdinanda II. Příběhu o tajném útěku opata přes sněhem zaváté hory si přirozeně nemohl nepovšimnout fabulátor Antonín Krtička, který tak zručně kombinoval pravdivá historická data s vymyšlenými událostmi, a jeho čtivá povídka „Pánova cesta“, publikovaná v jeho knize „Z královského hvozdu“ (1920) byla na světě.

Protože je dodnes mnoho polických občanů, kteří jsou ochotni na Krtičkovy spisy přísahat jako na dokonalou příručku regionální historie, není divu, že se ještě dnes v povědomí mnohých tato pověst o důtkách, hrozících na zlé Broumováky pokládána za pravdivou událost. O letopočtu na sloupu – 1617 – se nezmiňuje ani Cechner; pokud vím, povšiml si ho kdysi místní regionální historik, učitel Karel Beil (pozdější okresní archivář v Broumově), který se v souvislosti s tím pozastavil nad disproporcemi Tomkova tvrzení. Broumovští měšťané se tedy podle Tomka „rozlítili“ 5. února 1619, opat uprchl do Police, zdržuje se v polickém klášteře a z vděčnosti k Polickým nechává zhotovit sloup, na který zjednaný kameník tesá letopočet 1617 (!). Také prostá matematika dokazuje, že od 5. února, kdy opat údajně do Police uprchl (a ihned by začala práce na sloupu) do 29.dubna, kdy podle Tomka opat Polici opouští, uplynulo pouhých 72 dní – což by byl úctyhodný výkon kameníka. Nemluvě o tom, kde by si opatřil kámen a kdo mu za dílo zaplatil. Komisař direktoriátu asi těžko…

K vysvětlení, co se však tehdy v Broumově událo a jakou úlohu v tom sehrál opat Wolfgang Selender se musíme vrátit o mnoho let zpět. Situace na broumovském benediktinském panství na sklonku XV. století nebyla právě jednoduchá. Již na začátku XVI. století přicházely do Čech zprávy o kázání německého církevního reformátora Martina Luthera a netrvalo dlouho a luterství zapustilo kořeny také v Broumově. Fenomén o to pozoruhodnější, že to bylo právě tam, kde jeho katolické obyvatelstvo zaujímalo v XV. století postoj vysloveně protiutrakvistický. Od roku 1553 se ujal opatského stolce Jan III. z Chotova, opat slabý, a za jeho úřadu se luterství ve městě již rozmohlo, zvláště mezi bohatými soukeníky, tou měrou, že opatská vrchnost žila s měšťany v neustálých sporech. Také celé břevnovsko-broumovské opatství se dostalo do hlubokého úpadku, které se ještě prohloubilo za jeho nástupce od roku 1575, opata Martina II. Neschopný, chamtivý opat, zvaný „Korýtko“, myslící jen na svůj osobní zisk, nad jehož vládou naříkají klášterní historici jako nad léty úpadku a škod, byl nakonec pro nevalnou morálku, panující v jeho klášterech a pro špatné hospodaření donucen císařem Rudolfem II. k abdikaci. Nebyl to proces jednoduchý, ale nakonec se svého úřadu uvolil vzdát a přestěhoval se do polického kláštera. Zde mu také jeho nástupce na stolci opata dal zabavit obrovskou sumu nashromážděných peněz, nalezenou pod jeho postelí (23.790 dukátů, 6.615 tolarů atd. – které nakonec shrábl císař Rudolf II.), což se opata dotklo natolik, že 22.XI.1602 zemřel..

Jeho nástupcem se roku 1602 stal Wolfgang Selender z Prošovic, proslulý teolog a kazatel, dosud převor kláštera sv. Emmerama v Řezně, do kterého císař vkládal naději, že účinně dokáže potlačit luterství na broumovském dominiu. Opat Wolfgang zavedl v Broumově mnohá represivní opatření (i splněnou hrozbu luteránům, že „budou své mrtvé zahrabávat v poli“), většího úspěchu však proti sebevědomým měšťanům nedosáhl. Zvrat nastává roku 1609, kdy císař Rudolf II. podepsal pod nátlakem stavů Majestát, kterým mj. povolil tzv. českou konfesi, tj. svobodné vyznání víry bratrské, luterské a kalvínské. Doplňkem Majestátu bylo tzv. Porovnání, jehož jedním z ustanovení bylo, že v městech a na statcích královských si mohou příslušníci české konfese volně stavět své vlastní nové kostely. Protože i církevní statky byly považovány za statky královské a broumovští měšťané se za královské město považovali (na základě privilegia krále Karla IV. z r.1348), začali roku 1610 stavět svůj vlastní kostel, když již předtím konali své bohoslužby v zabraném hřbitovním kostelíku. Opat Wolfgang proti stavbě nového kostela protestoval u České komory, jejíž komise přímo na místě rozhodla, že ani Rudolfův Majestát nezakládá broumovským právo stavět kostel na „klášterním zboží“, protože jsou poddaní své církevní vrchnosti a nemají proto stejná práva jako svobodní měšťané královských měst. Zákaz však broumovští nerespektovali a ve stavbě dále pokračovali a navíc si ke kostelu dosadili vlastního pastora. Král Matyáš, který nastoupil na trůn po abdikaci Rudolfa II. roku 1611, pak stavbu kostela rozkázal zcela zastavit. Roku 1617 nařizuje císař Matyáš broumovskému magistrátu, aby k němu vyslal šest protestantských měšťanů, kteří by před ním ospravedlnili zakázanou stavbu kostela. Ti se vypravili do Pardubic, kde čekali několik dní, až císař pojede do Vídně. Zde jim dal císař přísný rozkaz, odevzdat klíče od kostela opatovi a do měsíce hlásit splnění rozkazu. Titíž měšťané se pak dostavili na pražské místodržitelství, kde oznámili, že klíče – neodevzdali! Za to byli uvězněni v Bílé věži na pražském Hradu. Do Broumova následoval další rozkaz: klíče od kostela okamžitě třemi měšťany odevzdat do Prahy! Měšťané se sice do Prahy dostavili, ale opět bez klíčů a skončili rovněž ve vězení vedle svých druhů.

V březnu roku 1618 přicházejí císařští komisaři Václav Libštejnský z Kolovrat a Kryštof Vratislav z Mitrovic do Broumova, aby protestantský kostel uzavřeli. Broumovští měšťané Plakwitz a Seidl se proto v zastoupení obce obrátili se stížností pro porušení víry na sbor defensorů, který dbal na dodržování Rudolfova Majestátu o náboženských svobodách. Co následovalo pak, víme z každé učebnice dějepisu: ostrý protest defensorů místodržitelské kanceláři, písemný protest císaři, strohá a odmítavá odpověď Matyáše a zákaz konání sněmu nekatolických stavů. Následuje emotivní vystoupení hraběte Jindřicha Matyáše Thurna na sněmu, defenestrace místodržících Slavaty a Martinice, kterým byla přičítána vina na celém protistavovském a protiprotestanskému kursu, svržení královské moci a vznik prozatímní povstalecké vlády – třicetičlenného sboru direktorů.

Jedno z prvních opatření nové vlády direktorů bylo nařízení o otevření broumovského protestantského kostela a vypovězení opata Wolfganga Selendra ze země. Zda však opat z Broumova uprchl 5. února 1619 není také jisté, i když se všeobecně uvádí, že ten den byl broumovský klášter měšťany obležen, nakonec vydrancován a celý konvent spasil své životy tajným nočním útěkem. Benediktinský historik P. Laurentius (Vavřinec ) Wintera jeho útěk datuje až na noc 29. dubna, protože opat je ještě v Broumově 15. dubna, kdy je mu oznámeno, že se správy klášterních statků ujme Jan Arnošt z Miltic. Opat však prchá do břevnovského probošství v Rajhradu u Brna (podle jeho dochovaného deníku) přes SLEZKO (!), což je vzhledem k tomu, že byl v Čechách psanec, logické. Uchyluje se nejprve do cisterciáckých klášterů ve Warthě (dnes Bardo/PL) a Kamenzi (dnes Kameniec Zabk./PL) a pak do Neissy (dnes Nysa/PL) a do Rajhradu přichází až v červnu 1619. Kvůli nesnášenlivosti moravských zemských stavů vůči katolíkům se nakonec uchyluje do úkrytu na benediktinskou faru v Domašově u Brna a tam, uštván a nemocný, 17. září umírá a je pohřben v tamním farním kostele sv. Vavřince. Jeho ostatky byly za opata Tomáše Sartoria přeneseny roku 1666 do Broumova (15. 7. vezeny přes Polici) a tam v klášterním kostele sv. Vojtěcha znovu uloženy.

Další události, které následovaly, netřeba příliš připomínat . Defenestrací roku 1618 začala „válka česká“ (která skončila 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře) – první etapa celoevropského konfliktu, třicetileté války, o kterou se řečeno s jistou nadsázkou, přičinili jak broumovští měšťané tak i opat Selendr. Následovalo to, co následovalo, a z vojenského hlediska celkem bezvýznamná bělohorská bitva se stala dlouhou dobu traumatem českých dějin. I když – kdoví jaký by byl osud Čech v případě vítězství Fridricha Falckého? Polické a broumovské panství bylo od 15. dubna obsazeno komisaři direktoriátu a na čas ustalo panství benediktinů. Direktoriát, protože potřeboval peníze na vojenské výdaje, nakonec broumovský klášter a celé panství rozpadal do rukou bohatých broumovských měšťanů.

Až do roku 1621 byl zvolen novým opatem Jan Benno z Falkenberka a v listopadu se ujal Broumova, poté co skončily vojenské akce dobytím Kladska a byla osvobozena i broumovská krajina od přívrženců „zimního krále“ Fridricha. Již v listopadu r. 1622 opat nařizuje broumovské městské radě, aby vydala klíče od kostela, vyhnala protestantského kazatele Bittnera a podřídila se klášterní vrchnosti. Vrácení celého broumovského a polického panství z rukou protestantů zpět řádu benediktínů docílil opat Benno roku 1624, což demonstroval i popravou jednoho z vůdců protestantů Jakuba Seidla 3. ledna. Protestantský dřevěný kostelík, stojící u dolní brány (prapříčina všech událostí) roku 1644 částečně vyhořel a jeho zbytky odstraněny roku 1676. Na jeho místě postavil opat Sartorius toho roku dřevěnou kapli sv. Václava, která při požáru města r. 1684 vyhořela. Teprve roku 1729 na tomto místě nechal opat Otmar podle návrhu K. I. Dientzenhofera zděný kostel.

Po celou dobu třicetileté války stál Selendrův sloup na náměstí v Polici a byl mlčenlivým svědkem nekonečných průtahů všemožné soldatesky, která přinesla tolik utrpení obyvatelům městečka. Však když skončila válka roku 1648 mírem westfálským, mělo městečko jen 63 obydlených domů – ostatních 85 bylo opuštěno a leželo v sutinách…

A co z toho všeho na závěr vyplývá, a co stručně shrnout: Selendrův sloup nebyl postaven jako symbol díků Polickým za poskytnutý asyl, protože se opat do Police po svém útěku z Broumova vůbec neuchýlil. Sloup byl postaven nákladem broumovských benediktinů za tehdejšího opatování Wolfganga Selendra, podle datace na sloupu roku 1617 – tedy na začátku XVII. století. Také zpráva o nočním útěku opata zavátými Stěnami „Pánovou cestou“, kterou má na svědomí P. Bonaventura Pitr, jinak znamenitý historik (který zaznamenal až 129 události), a kterou tak působivě literárně zpracoval polický knihař Antonín Krtička, je skutečně jen hezkou romantickou pověstí bez historického podkladu. „Až tedy půjdeme v létě putovat Pánovou cestou Broumovskými stěnami, nepůjdeme zřejmě po stopách opata vypuzeného ze svého kláštera náboženskou mlčenlivostí, ale v každém případě půjdeme překrásným krajem opředeným mnohými pověstmi a lidovým podáním, které ovšem nesmíme zaměňovat za historickou pravdu, což je naším stálým pokušením již od časů kronikáře Václava Hájka z Libočan“ – zde jsem si dovolil vypůjčit citát z článku „Třicetiletá válka očima turisty“ náchodského vikáře pana P. Norberta Josefa Zemana z „Našeho času“.

Snad by možná stálo i za to, nahradit text informační tabulky před sloupem za historicky správný a nebalamutit procházející pouhou fikcí – i když možná zajímavější. Anebo by měl autor textu legendy (pokud je ovšem znám) vysvětlit disproporci mezi letopočtem vyznačeným na sloupu a letopočtem broumovských událostí….

Selenderův sloup byl poprvé renovován, pokud je známo, roku 1844, kdy „nechala vrchnost ten starožitný sloup před kostelem stojící, který byl již zašlý obnovit, s barvami též i se zlatem oštafírovat.“

Sloup je kulturní památkou:

Velmi raný doklad barokních sloupových božích muk, spjatých s postavou břevnovsko-broumovského opata Seelendera a jeho útěkem z Broumova po uzavření protestantského kostela v r. 1618, jednoho z podnětů stavovského povstání.

Datace k r. 1617 koliduje s udávaným vznikem na paměť událostí r. 1618, nelez vyloučit transfer sloupu z 1. nádvoří broumovského kláštera.

Na třech stupních se zvedá vysoký podstavec. Na něm stojí sloup na antické patce s dříkem, dřík je ovinutý úponky s listy, dole lipovými, nahoře javorovými. Polštářová volutová hlavice podporuje římsu se zubořezem, krycí deska má letopočet 1617. Na desce kamenná koule s železným pozlaceným křížkem, v jehož středu je zasazen drahokam. Na podstavci na každé straně kartuš, v ní na východní straně znak s rukou v plátovém brnění drží svazek klasů-znak rodu Selendrů. Na jižní straně znak břevnovského kláštera, na severní straně znak kláštera broumovského a na západní straně pod korunou monogramy M F /Matyáš a Ferdinand/ nebo /Mei Fidelis/. Sloup s podstavcem je ohraničen zábradlím tvořeným železnými řetězy, v rozích s pískovcovými sloupky tvaru osmiúhelníku.

Původní evidenční list památky obsahuje výjimečně takřka shodný text jako samotný Památkový katalog.

Sloup byl restaurován v roce 2002 Antonínem Wagnerem (*1935)