Sloup Panny Marie v Rokycanech

Vzhledem k tomu, že u nás ve Výběžku příliš morových či mariánských sloupů k vidění není, podíváme se zase na jeden daleko od nás, do Rokycan.

Něco málo se o něm dá najít v již dříve zmiňované knížce Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy Jiřího Slouky, překvapivě ale cyklus encyklopedií Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře zatím nezmapoval kraj Plzeňský, takže sem tam nějaké podrobnosti lze ulovit jen na internetu. Aktualizováno – díl věnovaný Plzeňskému kraji vyšel na sklonku roku 2015, takže dodatečně doplněno (o sloupu je v knize psáno na stranách 504 až 529).

Sloup se nachází před kostelem Panny Marie Sněžné na Masarykově náměstí naproti radnici (dle pasportizace SÚRPMO pro okres Rokycany z prosince 1981 náměstí Rudé armády). Mariánský sloup je 18,5 metru vysoký a zaujímá plochu 10 x 10 metrů. Zmíněná kniha klade vznik do roku 1725, ale podle jiných materiálů jde o administrativní chybu a došlo ke smíchání údajů se sloupem v Horažďovicích. Vytvořil jej až roku 1770 nepříliš známý plzeňský sochař Václav Boura a trojboký sloup tedy vznikl až na samotném závěru barokní éry a je tak jedním z posledních v našich zemích. Slohově jde o pozdně barokní, spíše rokokový útvar, který není sochařsky nijak brilantní a má spíše provinční charakter, i když je prý kompozičně odvozen od podobného mariánského sloupu na Hradčanském náměstí v Praze.

Důvod výstavby tohoto sloupu vysvětluje chronogramový latinský nápis na jeho spodní části: „Ke slávě a uctění panny, věčného krále roditelky, třikrát z ohně vzešlé, Jan Rauch, Jan Eisel, Jan Gallus, občané rokycanští, opravdu zbožné mysli, postaviti dali.“ (HONORI ET VENERATIO NI VIRGINI AETERNI REGIS GENITRICI TER EX IGNE EXILIENTI IOANNES RAVCH IOANNES EISEL IOANNES GALLVS CIVES ROKITCA NENSES GRATIANIMI ERGO PONI FECERE). Na severní (zadní) straně soklu najdeme malý nápis: „WENCESLAVS BAURA, PILTHAVER“. Nad tímto nápisem na stěně druhé etáže je žulová deska s nápisem „Opraveno roku 1892“.

Ohraničení sloupu je provedeno sloupky, propojenými řetězem. Vlastní sokl sloupu chrání balustráda sestavená z kuželek, pročleněnou pilířky s rokajovými vázami a trojicí vstupů. Původní mříže v soklu byly jedním z prvních výrobků klabavských železáren a v 80. letech 20. století byly zcela zbytečně demontovány.

V první, nejnižší galerii stojí šest soch na pilířovitých výběžcích: sv. Marciána (nebo sv. Tekla?), sv. Roch, sv. Barbora, sv. Jan Křtitel, sv. František Xaverský (podle některých pramenů sv. Jan z Mathy) a sv. Kateřina. Na druhém ochozu jsou tři sochy: sv. Vojtěch, archanděl Michael a sv. Florián. Jde vesměs o stejné světce, kteří se vyskytují v nedalekém děkanském kostele. Mezi sochami je umístěn trojboký sloup, završený kompozitní korintskou hlavicí se sochou Panny Marie s Ježíškem (Madona Rokycanská). Právě kvůli ní výše uvedení měšťané, kteří byli zároveň nájemci městských hutí a polí, sloup dali postavit – byli inspirováni dřevěnou sochou, která do roku 1784 zdobila děkanský kostel. Ta představovala místní legendu, podle které třikrát zázračně unikla plamenům, do kterých ji vhodili protestanti, ničící katolický svatostánek. Požáru kostela v roce 1784 již však podlehla.

Poslední restaurování, dohledatelné na netu, proběhlo v letech 1995-1996, kdy byly některé prvky opraveny a doplněny podle dobových materiálů a socha sv. Vojtěcha musela být kvůli značnému poškození povětrnostními vlivy nahrazena replikou. Díky vandalům následovaly další opravy (poškození soch i zábradlí). Od roku 1998 je sloup nasvěcován reflektory, roku 2003 proběhla nedokumentovaná „údržba z rozpočtu města“. Výše zmíněná kniha uvádí další restaurátoorský zásah v roce 2006, pro který o rok dříve provedli průzkum akademický sochař Mgr. Marcel Hron a akademický sochař Mgr. Jiří Fiala. Realizace se ujali restaurátoři Jiří Kašpar a Karel Granát. Druhý jmenovaný ve spolupráci s restaurátorem Mgr. Filipem Novotným roku 2009 zpracoval záměr na pravidelnou údržbu, kterou také v květnu téhož roku provedli.Další větší zásah provedl v roce 2015 akademický sochař Marcel Hron, jeho zpráva už ale z důvodu odevzdání publikace do tisku nemohla být do knihy zapracována.

Rozeznat jednotlivé svaté jsem se tentokrát pokusil bez odborné konzultace, takže odshora dolů, ale s rezervou:

Panna Maria s Ježíškem

archanděl Michael

svatý Florián

svatý Vojtěch

svatý Jan Křtitel

Svatá Marciána

svatý Frantiišek Xaverský (nebo svatý Jan z Mathy)

svatá Kateřina

svatý Roch

svatá Barbora

Podrobně:

Severovýchodní kout Masarykova náměstí má nepravidelný půdorys. Náměstí zde vybíhá v jakýsi plácek, lemovaný působivou kulisou většinou památkově hodnotných domů, které tvoří podnož hmotě děkanského chrámu. V těžišti toho plácku je situován barokní mariánský sloup (někdy též nepřesně „morový sloup“) jako jeho vertikální dominanta. Vytvořil jej roku 1770 nepříliš známý plzeňský sochař Václav Boura. V literatuře se občas objevuje chybné tvrzení, že autorem je J. Hofman z roku 1725. Chyba vznikla na základě omylu v listině z horažďovického městského archivu, která zmiňuje Hofmana coby autora sloupu s tím, že šlo o rokycanského občana. Jan Hofman přitom žil v Blatné a sloup vytvořil pro Horažďovice, nikoliv pro Rokycany.

Architektonicko-umělecký popis Mariánského sloupu

Mariánský sloup na rokycanském náměstí je 18,5 metru vysoký a zaujímá plochu 10 x 10 metrů. Hodnota stavby byla roku 2006 vyčíslena na 22 000 000 Kč (což ovšem nezahrnuje hodnotu památkovou a urbanistickou, coby symbolu města). Typologicky patří sloup do množiny podobných artefaktů, které si nechávala od 17. století budovat mnohá česká města jako výraz náboženského citu, jako barokní „amulet“, který měl chránit obec před pohromami a nemocemi (odtud označení morový sloup), i jako demonstrace patricijského bohatství. Rokycanský sloup (nazývejme ho „mariánským“, nikoliv „morovým“, protože je zasvěcen Panně Marie) vznikl až v samotném závěru barokní éry a je jedním z posledních v českých zemích. Slohově jde o pozdně barokní, spíše rokokový útvar, který není sochařsky zcela brilantní a spíše naznačuje provinční charakter. Sloup není v pravém slova smyslu barokně tektonizovaný, autor zvolil spíše konvenční klasickou formu šestibokého pískovcového soklu, z něhož vyrůstá trojúhelný středový sloup s kompozitní hlavicí, završený sochou Panny Marie. Rokycanské sousoší je prý kompozičně odvozeno od podobného mariánského sloupu na Hradčanském náměstí v Praze.

V první, nejnižší galerii soklu stojí šest soch: sv. Marciana, sv. Roch, sv. Barbora, sv. Jan Křtitel, sv. Jan z Mathy a sv. Kateřina. V druhém ochozu se nacházejí tři sochy: sv. Vojtěch, sv. Michal a sv. Florián. Nahoru vybíhá masivní profilovaný sloup, završený korintskou hlavicí. Na ní pak stojí dominantní socha Panny Marie s Ježíškem. Její podoba je inspirována sochou, která až do roku 1784 zdobila děkanský kostel v Rokycanech. Okolo této sošky v kostele se v barokní době utvořil lokální kult, založený na legendě, podle níž při protestantské obrazoborecké očistě kostela počátkem 17. století socha třikrát vyvázla neporušená z ohně, kam ji „kacířští“ protestanti hodili. Socha ovšem napočtvrté ohni neunikla, zničil ji požár města roku 1784.

Na jižní straně soklu mariánského sloupu je vytesán chronogramový latinský nápis ve znění: „HONORI ET VENERATIONI VIRGINI AETERNI REGIS GENITRICI TER EX IGNE EXILIENTI IOANNES RAVCH IOANNES EISEL IOANNES GALLVS CIVES ROKITCANENSES GRATIA NIMI ERGO PONI FECERE.“ Neboli v překladu: „Ke slávě a cti panny, věčného krále roditelky, třikrát z ohně vzešlé. Jan Rauch, Jan Eisel, Jan Gallus, občané rokycanští, opravdu zbožné mysli, postaviti dali.“ Z nápisu vyplývá, že donátory sloupu byli měšťané Jan Rauch, Jan Eisel a Jan Gallus, kteří patřili k nejzámožnější místní elitě. V pronájmu měli městské hutě a statky. Antonín Podlaha je označuje za nájemníky obecních hamrů. Jan Rauch také vlastnil bohatý statek na Pražském předměstí, dnes dům čp.62/II v Soukenické ulici (viz podkapitola „zástavba západně od sídliště Hrudkovanka“), Janu Eiselovi zase patřil přepychový barokní dům čp.5/I na jižní straně náměstí (zbořený před rokem 1900).

Okolo soklu se vine úzký chodník, obkroužený desetibokým balustrádovým kamenným zábradlím s kuželkami a rokokovými vázami. Kruh okolo sloupu je osázen trávníkem a obkroužen kovanou mříží s kamennými patníky. Původní mříž, vyrobená koncem 19. století v klabavských železárnách, byla v 80. letech 20. století zbytečně demontována. Prostor okolo sloupu byl v té době osázen nízkými popínavými keříky. Na severní straně soklu najdeme malý nápis: „WENCESLAVS BAURA, PILTHAVER“.

Další stavební vývoj Mariánského sloupu do roku 1989

Socha byla často opravována. Už 26. dubna 1808, tedy necelých čtyřicet let po dokončení sloupu, podal zednický mistr Ondřej Černý magistrátu zprávu o „vyšetření kamene statue Marie Panny zde na rynku stojící.“ Město zadalo věc k vyjádření hospodářskému úřadu. Další opravy následovaly roku 1833. A opět roku 1872. (Podle I. Ebelové a M. Ebela se tak ale stalo roku 1871.)

Větší celkové rekonstrukce se mariánský sloup dočkal před koncem 19. století. Dne 18. dubna 1890 píše městské radě pan Šlesinger, že socha Panny Marie potřebuje opravu, od roku 1871 totiž nebyla renovována. Nadační pokladna proto prosí městskou radu o financování opravy. Nadace sochy Panny Marie měla v té době na účtu jen 490 zlatých a 91 krejcarů. Městská rada souhlasila a nechala si na opravu vypracovat posudek od jednoho plzeňského architekta, který ve své odpovědi z 20. srpna 1891 konstatoval, že sochu patrně vytvořili domácí kameníci a její úroveň není značná, ale jako celek prý sousoší působí dobře a mělo by proto být zachováno v původní podobě. Restaurace sloupu pak proběhla roku 1892 nákladem 3782 korun, upomíná na to malá tabulka na soklu. Během opravy bylo sousoší obestavěno dřevěným pagodovitým lešením. 28. května 1893 byla socha Panny Marie po opravě znovu slavnostně vysvěcena. Dne 4. července 1893 město stanovilo podmínky pro zakázku na provedení finální nátěru. Povrch sochy musí být natřen horkým fermežem a dvěma nátěry běloby („hamburkská a kremská běloba“) a dalším svrchním nátěrem který určí město. Kovové insignie na sousoší musí být pozlaceny. Právě tyto technologie ale patrně pískovci, z něhož je sloup vytesán, v dlouhodobějším výhledu uškodily a setřely autentickou modelaci soch. Kruh okolo sloupu byl tehdy na doporučení architekta osázen travou a květinovými záhony. Okolo této „zahrádky“ nechalo město instalovat litinovou mříž. O zakázku na ztvárnění mříže projevila zájem Prager-Eisen-Industrie-Gesellschaft, která 22. dubna 1893 požádala město o podrobnější plány. Nakonec ale mříž vyrobily klabavské železárny, patřící městu. Ozdobné mříže byly zároveň vsazeny i do vchodů do balustrádové galerie u samotného sloupu.

V březnu 1933 městská rada konstatuje, že se má pamatovat na úpravu sochy P. Marie na Masarykově náměstí. V dubnu 1933 se rada usnesla, že odborníkem se dá zjistit stav mariánské sochy na Masarykově náměstí a výše nákladů na případnou opravu. V polovině května 1933 se radní vyslovili pro to, aby se z fondu sochy Panny Marie provedla oprava schodů u sochy. Památkový úřad bude požádán o dobrozdání na celkovou úpravu sochy. V červenci 1933 městská rada uvádí, že na základě přípisu Státního památkového úřadu ohledně opravy mariánské sochy na Masarykově náměstí se opatří nabídky na provedení oprav. Dle rozhodnutí radních ze srpna 1933 se v rozpočtu obce na rok 1934 má pamatovat na částku na opravu mariánské sochy na náměstí. V polovině září 1933 rada uvádí, že na návrh městské technické kanceláře se opatří nabídky na opravu mariánské sochy na náměstí, pokud děkanský úřad uhradí uchazečům 50 Kč za cestu do Rokycan z výnosu sbírky. Opravou pak prošlo sousoší roku 1934, kdy akademický sochař Ladislav Křtín z Prahy vyspravil zvětralý kámen, který místy nahradil betonovou směsí, a vyměnil některé kovové části. V době první republiky a ještě po 2. světové válce byl prostor okolo sloupu pečlivě udržován, s trávníkem a exotickými rostlinami.

Jistá oprava sousoší proběhla i roku 1975. Podle jiného pramene až v roce 1977. Pravděpodobnější je druhý údaj. Dobové materiály MěstNV totiž hovoří o tom, že na opravy sloupu město v roce 1977 vynaložilo 8488 Kčs. V prosinci 1981 se uvádí, že v uplynulém volebním období (1976–1981) byla provedena blíže neurčená oprava sloupu. V roce 1982 měla proběhnout oprava sloupu a úprava jeho okolí za 5000 Kčs. Počátkem roku 1988 se uvádí, že u Družstva cementářů a kameníků Holoubkov byla objednána oprava hlavice ohrazení morového sloupu, ale zatím neprovedena. Ještě v září 1988 přes četné urgence přislíbená oprava (plánovaná částka 8000 Kčs) nebyla realizována.

Okolo sloupu se konala procesí na Hromnice a Květnou neděli. Šlo o náhradu za nemožnost obejít průvodem rokycanský děkanský kostel. Při mimořádných událostech se tu také konaly polní mše. V roce 1945 zde byla latinsky sloužena slavnost Božího Těla knězem americké armády.

Další stavební vývoj Mariánského sloupu po roce 1989

V 90. letech 20. století byl stav sloupu neuspokojivý. Mohla za to dlouhá léta bez údržby, ale i nekvalitně provedené předešlé opravy, celkové pustnutí a mizení některých sochařských a uměleckých detailů. Podle odborného posudku byl sloup v havarijním stavu, zejména jeho soklová část, která trpěla vzlínáním vlhkosti a následnou korozí kamene i kovových součásti.

V roce 1994 požádalo město stát o dotaci 400 000 Kč z programu obnovy kulturních památek na opravu mariánského sloupu. O rok později začala generální oprava. Rekonstrukce odstartovala v červnu 1995. Až ke špici sochy vyrostlo lešení, které postavila firma Monex. Od počátku července 1995 na sloup nastoupili restaurátoři pod vedením doc. Petra Siegela a posluchačů Atelieru restaurování sochařských děl z AVU v Praze (konkrétně šlo o Radku Sehnoutkovou, Vítka Mudrunku, Filipa Novotného, Daniela Talavera a Marcela Hrona). Při projektování restauračních prací se použily moderní technologie, vzorky pískovce prošly analýzou polarizačním mikroskopem a dalšími přístroji. Jako první byla opravena socha Panny Marie, pak přišly na řadu ostatní sochy poškozené povětrnostními vlivy. Podloží sloupu bylo zpevněno betonovou směsí. Některé plochy prošly bandážováním za použití papírové hmoty, vody a chemikálií, čímž se zbavily nečistot. Na doplnění chybějících částí se použil umělý kámen. Petr Siegel překvapivě pochválil předchozí opravy z let 1833, 1892, 1975 a ještě jedné opravy z doby první republiky, jejíž datum není prý známo (ve skutečnosti šlo o výše popsanou opravu z roku 1934), jako technicky i umělecky zvládnuté. Kolaudace první etapy opravy sousoší proběhla 12. září 1995. Druhá etapa (schodiště a balustráda) byla kolaudována v 2. polovině září 1995. V září 1995 zastupitelstvo na mimořádném zasedání rozhodlo použít 128 000 Kč z rozpočtového přebytku za rok 1995 na financování dokončení oprav.

Dne 13. září 1995 byla sejmuta ze sloupu socha sv. Vojtěcha a převezena do restaurátorské dílny. Zjistilo se, že její stav je nejhorší, musela by se každé dva roky nákladně udržovat. Bylo proto rozhodnuto ji nahradit replikou s životností 80 let. Demontáž sochy provedl autojeřáb. Ještě koncem září začal výběr vhodného kamenného kvádru pro zhotovení napodobeniny. Výroba repliky byla provedena v ateliéru AVU v Praze. Sochu nahradila věrná kopie a originál umístěn do Muzea dr. B. Horáka. Na sloup sochu v srpnu 1996 umístila jeřábem firma Monex. Kopie byla zhotovena z pískovce pomocí tečkovacího stroje. Má hmotnost 900 Kg.

Roku 1996 byl restituován i prostor okolo sloupu. Už v roce 1995 zmizely původní přerostlé keříky a byla provedena navážka zeminy. Kruh pak osázen trávníkem. Původní kamenné sloupky lemující prostor opravila v roce 1996 firma S+H. Byly posazeny na nové zpevněné základy a jejich počet zvýšen z původních 12 na 15. V srpnu 1996 probíhá výstavba základů. Termín dokončení celé opravy sloupu se odhaduje na podzim 1996. Arch. Pavel Rieger navrhl zároveň nové oplocení prostoru okolo sloupu v podobě masivního řetězu. Jeho pořízení přislíbila zajistit Nadace kanovníka Staška. Řetěz zhotovil umělecký kovář Munch. Ing. arch. Soukup, který v polovině 90. let 20. století zpracovával studii komplexní rekonstrukce Masarykova náměstí, ale podobu řetězu kritizoval jako příliš masivní a předimenzovanou. Rieger kromě toho vyprojektoval i tři kovové mřížové branky, usazené do ochozu s balustrádou okolo paty sloupu. Jejich ukončení ztvárnil jako stylizovanou postavu biskupa z rokycanského erbu. Oprava sloupu skončila v říjnu 1996. V listopadu 1996 nicméně ještě probíhají poslední úpravy. V pruhu okolo travnatého prstence u sloupu byly položeny dlažební kostky z původní prvorepublikové vějířové dlažby poškozené při opravě monumentu. Tyto drobné práce provedla firma Rumpold. Dokončení generální rekonstrukce sloupu v roce 1996 umožnila státní dotace 399 000 Kč z programu na obnovu památek. Celkové náklady dosáhly 1 083 000 Kč (z toho 859 000 hradilo město a 224 000 stát).

Od 18. září roku 1998 je mariánský sloup vybaven nočním slavnostním osvětlením, které na nočním panoramatu města zdůrazňuje hmotu sloupu i blízkého děkanského kostela. Už v květnu 1997 ale sousoší poškodili vandalové, kteří poničili jednu z rokokových váz na zábradlí okolo sloupu. Náklady na tuto opravu se odhadovaly na 100 000 Kč. V následujících letech došlo k dalším vandalským útokům, při nichž byla např. uražena část ruky sochy archanděla Gabriela se zlaceným prvkem, později také ukradeno jedno ze světel.

Další opravou prošlo sousoší už roku 2006. Po projednání s Národním památkovým ústavem v Plzni a odborem školství a kultury městského úřadu rozhodnuto, že dojde k rekonstrukci povrchu sloupu (očištění a vysprávky kamene, rekonstrukce pozlacených i nezlacených kovových částí, u nezlacených prvků mělo dojít k ošetření povrchu grafitem). Největší práce ale měly proběhnout na schodišti okolo sloupu, kde se plánovalo jeho rozebrání, restaurace jednotlivých kamenných částí, očištění tlakovou párou, biosanací, lokální konsolidací a doplněním poškozeních částí, dále barevnou retuší a konzervací. Náklady vyčísleny na cca 380 000 Kč. Práce zadány akademickému sochaři Jiřímu Kašparovi restaurátorovi Karlu Granátovi. Výběrové řízení na tyto práce vypsáno 14. března 2006. Výsledky vyhlášeny 31. března 2006. Zakázku získal Karel Granát ze Starého Plzence s nabídkovou cenou 379 700 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 20. srpen 2006. Jak cena, tak termín byly dodrženy. Koncem července 2006 už rekonstrukce probíhá. V srpnu 2006 práce ještě pokračují. 30. srpna 2006 pak přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 189 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na rekonstrukci sloupu. Dalších 190 700 Kč mělo uhradit město. Celkem vypočteny náklady na opravu této památky na 379 700 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města. Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města. V roce 2013 prošel mariánský sloup restaurováním. Práce provedl Karel Granát ze Starého Plzence. O něco závažnější oprava proběhla v roce 2019. V březnu 2019 městská rada schválila zadání zakázky rekonstrukci mariánského sloupu za 2 221 523,52 Kč včetně DPH. Už 27. března 2019 započala instalace lešení okolo sloupu. Práce opět realizoval Karel Granát ve spolupráci s akademickým sochařem a restaurátorem Janem Víchem. Náklady dosáhly 2 200 000 Kč. Město na tuto akci získalo dotaci v rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Práce pokračovaly i během léta roku 2019. Zastupitelstvo města v říjnu 2019 přijalo dotaci ve výši 580 000 Kč od ministerstva kultury ČR z Programu regenerace městských památkových rezervací a zón na obnovu sloupu.

Urbanistický význam prostoru okolo Mariánského sloupu

Zatímco po architektonické a umělecké stránce nepatří rokycanský mariánský sloup k vrcholným dílům, urbanisticky je mimořádně hodnotný. Statue je mistrně zvládnutou dominantou. Leží na spojnici dvou nejvýznamnějších městských staveb, kostela a radnice. Vizuálně se sloup uplatňuje v mnoha pohledech, ať už z náměstí, z kostelního plácku nebo z přilehlých ulic. V současné rozloze vznikl plácek až na počátku 19. století, kdy zanikl původní hřbitov okolo kostela, ohrazený zdí. Ten od náměstí zcela odděloval výběžek k domu čp.135/I (stará škola, viz níže), který tak tehdy stál nikoliv na náměstí, nýbrž na zadním okraji hřbitova. Teprve pak uvolněný prostor „anektovalo“ náměstí, ale v životě města nehraje tato jeho část roli hlavního rynku, nýbrž spíše klidové enklávy okolo kostela.

Na počátku 20. století uvažovalo město o asanaci tohoto městského prostoru. Po zboření domů čp.87/I a 138/I měl být uvolněn vchod do kostela pro pohled z náměstí. Naštěstí k tomu nedošlo a právě v kontrastu s měšťanskými domky nalepenými až k samotnému kostelu vynikne jeho monumentalita. Nepravidelný půdorys výše zmíněných domů vznikl složitým postupným vývojem a pokusy anulovat tento historický stav ve prospěch falešné symetrie nebo velkoleposti by nebyly vhodné. Připomeňme jen, že analogické snahy se objevovaly nejen v Rokycanech. Na Staroměstském náměstí v Praze navrhovali tamní urbanisté v téže době demolici zástavby na podnoži kostela P. Marie před Týnem.