Kostel Nejsvětější Trojice v Rokycanech

V parku U Plzeňské brány na bývalém hřbitově v Rokycanech se nachází kostel Nejsvětější Trojice.

Wiki:

Kostel Nejsvětější Trojice v Rokycanech se nachází na pozemku parku U Plzeňské brány v západní části města.

Kostel byl vystavěn novoutrakvisty mezi lety 1609 a 1615 za tehdejšími městskými hradbami. Od roku 1624, kdy byl násilně rekatolizován, až do roku 2003 patřil katolické církvi, přičemž v roce 2003 byl vladykou Kryštofem vysvěcen jako pravoslavný chrám Pravoslavné církve.

Dne 12. září 1784 odolal velkému požáru města. Mezi lety 1791 a 1801 v něm byl za francouzsko-rakouských válek vojenský sklad.

V minulosti kolem kostela stál hřbitov, na němž se až do roku 1931 pohřbívalo, zrušen byl v roce 1967. Dodnes u kostela stojí pár náhrobků, které jsou dnes součástí parku.

Kostel je památkově chráněný od roku 1992.

Jedná se o jednolodní budovu se dvěma vysokými třípatrovými renesančními štíty. K budově přiléhá kněžiště. Exteriér kostela, včetně kněžiště, je opatřen opěrnými pilíři. Po stranách kněžiště se nachází sakristie a oratorium, které byly postaveny v 18. století. Věž kostela, nacházející se na jihozápadní straně, byla vystavěna roku 1802 a zvýšena v roce 1872. Roku 1872 proběhla také úprava kněžiště, kdy na jeho valenou klenbu byla připevněna gotická žebra, která tvoří síťový vzorec. Loď není klenuta. Loď je od kněžiště oddělena ikonostasem, který byl do své současné podoby upraven roku 2008.

Z chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na Praze 2 byl roku 2006 převezen dubový oltářní stůl – Svatý Prestol, posvátný artefakt spojený s osudem sv. mučedníka biskupa Gorazda II.

Městský web:

Pozdně renesanční kostel, který byl vystavěný v letech 1609 – 1615 za tehdejšími městskými hradbami, se nyní nachází v areálu parku U Plzeňské brány. V minulosti byl kolem kostela hřbitov, na kterém se do roku 1931 pohřbívalo, zcela zrušen byl až v roce 1967 a dodnes zůstaly pouze některé náhrobky, které jsou součástí nového parku.

Kostel byl založen počátkem 17. století, roku 1624 byl násilně rekatolizován. Po velkém požáru města roku 1784 zůstal neporušený, po roce 2000 byl postupně upravován pro potřeby zdejší pravoslavné obce.

Památkový katalog:

Pozdně renesanční (z r. 1609 či o něco později), původně protestantský kostel, vycházející v uspořádání z gotiky, s renesančními portálky a štíty (vliv severské renesance). Součástí areálu je plocha býv. hřbitova s ohradní zdí a branami, se zbytky náhrobků a empírovou hrobkou.

Úpravy asi ve 2. pol. 18. stol. a v r. 1872; opravy v 90. letech 20. stol.; ohradní zeď, brány a hrobka asi kolem pol. 19. stol.

Založen na poč. 17. stol., r. 1624 násilně rekatolizován, po velkém požáru města v r. 1784 zůstal neporušený, na přelomu 18. a 19. stol. v kostele zřízen vojenský sklad, na poč. 19. stol. stavební úpravy, v r. 1872 velká přestavba v pseudoslohovém duchu, dílčí úpravy v průběhu 20. stol., v jeho závěru provedeny opravy, v r. 2003 převeden do majetku Pravoslavné církve. Hřbitov upravován v první pol. 19. stol., zrušení hřbitova v r. 1931.

1/ kostel
2/ park
3/ náhrobek J. Grubera
4/ náhrobek děkana Jana Celestýna Kunstlera
5/ náhrobek Jana Nekoly
6/ náhrobek Adalberta Krafta
7/ ohradní zeď
8/ brána I., severní
9/ brána II., východní
10/ klasicistní hrobka
Kostel s bývalým hřbitovem se nachází na západním okraji historického jádra (už mimo bývalou hrazenou plochu). Kostel stojí v severním části areálu. Hřbitov má dnes spíše parkový charakter, s torzy vandalsky poškozených náhrobků. Areál je obehnán zděnou ohradní zdí, přerušenou na S a V branami. V blízkosti areálu se nachází obytné či jiné budovy; na S a SV straně pak komunikace.

Původní evidenční list památky (obsahuje i podrobný popis dochovaných významných náhrobků):

Hřbitovní kostel N. Trojice a hřbitov mezi nádražím a státní silnicí k Plzni.

Jednolodní orientovaná zděná omítaná stavba s polygonálním presbyteriem a opěráky po celém obvodu, s přístavky sakristie a oratoře nepravidelných půdorysů po stranách presbyteria, nízkou čtvercovou kaplí před západním průčelím a štíhlou čtyřbokou věžičkou při jihozápadním nároží lodi, krytou jehlancovou, plechem pobitou helmicí. Střecha lodi sedlová mezi dvěma vysokými štíty, nad presbyteriem nižší, zakončená polygonálním zvalbením. Krytina – tašky bobrovky. Okna lodi i presbyteria lomená (jen v západním průčelí jedno kruhové), podokenní římsa obíhá průběžně i přes jednou odstupněné opěrné pilíře, hlavní římsa profilovaná a pojatá spíše jako kladí. Severní i jižní boční portálek lodi obdélný, se soudečkovým vlysem a rozvilinami, v nadpraží římsa na dvou konsolách (nad nimi koule), v malém trojúhelníku štítku uprostřed okřídlená andílčí hlavička. Oba štíty lodi členěny římsami na 4 horizontální pasy, okraje vykrajované, v dolních dvou pořadích západního štítu plošné slepé arkády. Drobnější plastičtější arkády také v horním polopatře věžičky. Do kaple před záp. průčelím, opatřené štítem pozdně renesančních tvarů a sedlovou střechou, obdélný vchod ze západu. Uvnitř loď klenuta 4 pruskými klenbami na pasech tvaru silně stlačenéh oblouku, v západní části na 2 pilířích křížově podklenutá kruchta se zvlněným poprsníkem. Triumfální oblouk lomený, v presbyteriu po osazení keramických žeber (r.1872) síťová klenba.

Pozdně renesanční kostel z r. 1609 (zaklenutí lodi z konce 18. století?), v r. 1872 opravovaný (klenba v presbyteriu dostala keramická žebra a přístavky při presbyteriu zevně nízké zubaté cimbuří. Hřbit. kostelem od r. 1784, hřbitov zrušen r. 1931.

Velmi podrobně zde ->

Kostel sv. Trojice

Dějiny kostela v 17. – 19. století (výstavba, rekatolizace, stavební vývoj)

Podle převládajícího výkladu byl kostel postaven po vydání Majestátu Rudolfa II. roku 1609 pro místní protestanty a teprve roku 1624 násilně zabrán katolickou církví. Zatímco datum rekatolizace je spolehlivé, údaj o postavení kostela roku 1609 začal v poslední době procházet revizí. Sporný je zejména proto, že není pravděpodobné, aby ještě roku 1609, během pár měsíců po vydání Majestátu, byl nový kostel postaven a otevřen. Karel Hofman (na základě staršího výzkumu M. Rodra) posunuje jeho vznik až do roku 1615. Právě tímto rokem datována kamenná mensa v kapli sv. Rozálie, připojené ke kostelu nejsv. Trojice, patrně součást původního vybavení kostela, druhotně sem přemístěná. Na její hraně je vytesán český nápis: „Letha Panie 1615 Tento Kamen sprawen gest ku czti a chwale Bozj nakladem Pana Purgmistra Panuw Mesta tohoto Rokytzan.“ Do sporu o dataci kostela vnáší další otazníky zpráva z roku 1872, kdy údajně dělníci při opravě kostela našli na jeho štítu letopočet 1596.

Ať tak nebo tak, kostel velmi pravděpodobně vyrostl v oněch několika dekádách před Bílou horou, kdy česká města prožívají duchovní kvas, k dosavadní utrakvistické (husitské) a katolické komunitě přibývají novoutrakvistické protestantské směry, inspirované soudobými církevními proudy v západní Evropě. Ve spojení s materiální prosperitou a dostatkem kapitálu v českých městech to mohl být hlavní důvod pro výstavbu několika nových protestantských kostelů, mezi nimi i toho rokycanského. Kostel nejsvětější Trojice v Rokycanech je patrně výsledkem investiční aktivity místních novoutrakvistických (protestantských kruhů). Převládající staroutrakvisté v té době kontrolovali hlavní děkanský chrám na náměstí, zatímco silně menšinoví katolíci se scházeli v malém kostele sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí ve čtvrti Pod Kostelem (roku 1789 zrušen, pak přestavěn na činžovní dům čp.117/II). Novoutrakvisté si proto svatyni vystavěli na pozemcích za tehdejšími městskými hradbami, a protože jich nebylo až tolik, vznikl kostel spíše menších rozměrů. Jedním z hlavních iniciátorů výstavby nového kostela mohl být Matyáš Zídek Srnovec z Varvažova, purkmistr a stoupenec protestantismu. Podle Hofmana právě o něm mluví výše uvedený nápis na mense v kapli sv. Rozálie. Další upomínkou na tuto postavu je renesanční, na skle malovaný erb v okrouhlém okně nade dveřmi kostela s nápisem: „MAT . Z . SRNO . Z WARWAZOWA“, zmiňovaný A. Podlahou v roce 1900.

Do života slibně se rozvíjející protestantské komunity v Rokycanech zasáhla třicetiletá válka. Na její počáteční fázi upomíná epitaf Hanuše Kryštofa z Velvart, zavěšený na zdi pod kruchtou. Na epitafu je malovaný erb a německý nápis: „Anno 1618 den 17 Septembris ist der Woll Edel Und Gestreng Hans Kristoff von Welwart vor Pilsen mit einem Stuck geschossen worden. Gott wolle seiner Selen genedig sein. Amen.“ Tento velmož byl zastřelen u Plzně a poté patrně pohřben právě zde. Roku 1624 kostel zabrala vítězná katolická církev (v jejím majetku zůstal až do roku 2003).

V době josefínských reforem na sklonku 18. století se uvažovalo o jeho zrušení, ale po požáru města roku 1784 zůstal jako jediný ze tří rokycanských kostelů neporušen (zachránila ho jeho izolovaná poloha vně městských hradeb) a nějaký čas tak sloužil jako hlavní městská svatyně (děkanský kostel na náměstí i kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí vyhořely). Na hřbitově okolo kostela sv. Trojice dokonce v prvních dnech po osudném 12. září 1784, kdy takřka celé Rokycany vyhořely, nocovaly měšťanské rodiny, které přišly o své domy. Dne 19. října 1784 řeší magistrát přípis od Jana Veselého, který žádá o přídavek k službě zvoníka, protože „služby boží u S. Trojice se konají.“ Dne 30. října 1784 se obecní rada seznámila se zprávou o krádeži „v kapli S. Trojice, že se zloději z okna tam dostali, tabernaculum a zakristii sochorem kvaltovně otevřeli, sv. hostie z ukradené ciborium vysypali a dílem pošlapali.“ Dne 9. listopadu 1784 radní vzali na vědomí zprávu komise ohledně krádeže v kapli sv. Trojice, podle které „se žádné indicie domakati nemohou.“ Zpráva z roku 1784 mluví o tom, že klenby v kostele (bez ohledu na požár) byly ve špatném stavu.

Hlavní městský kostel Panny Marie Sněžné prošel už do roku 1788 rekonstrukcí a kostel nejsvětější Trojice ztratil na významu. Dne 10. prosince 1793 se magistrát seznámil s „odhadem na kapli nejsv. Trojice,“ který vyhotovili Ondřej Černý a Martin Holeček. Magistrát rozhodl, že zprávu i s „vyobrazením“ pošle na krajský úřad. Tato zpráva z let 1793–1794 mluví o špatném stavu kostela. Místo nákladné opravy zchátralých kleneb se uvažovalo o lacinějším provedení plochého rákosového stropu. V letech 1791–1801 z kostela byl za francouzsko-rakouských válek zřízen erární vojenský sklad. Podle I. a M. Ebelových zde skladiště fungovalo v letech 1799–1801. Tehdy asi zmizelo množství původního mobiliáře, některé z těchto kusů byly patrně zničeny, jiné přestěhovány. Právě v této době možná došlo k přestěhování oltářní mensy z hlavního kostelního prostoru do kaple sv. Rozálie. Adaptace na skladiště rovněž mohla být provázena redukcí vnějších fasádních prvků (vzhledem k tvůrčí potenci českého baroka se dá očekávat, že barokní dekor tu byl v 18. století aspoň částečně aplikován).

Jeden faktor ale hrál ve prospěch kostela. Obklopoval jej rozsáhlý hřbitov, založený snad ihned po vzniku kostela. Alespoň tak to uvádí Antonín Podlaha ve své studii. Pohřebiště se poprvé zmiňuje roku 1677 ve zprávě děkana Ladislava Frosina. Roku 1740 byl obehnán hřbitov zdí. Dne 5. října 1784 vzali obecní radní na vědomí odpověď od krajského úřadu, „že se představení [tedy přestavba – pozn. aut.] krchova u S. Trojice k budoucím pohřbu přijmouti nemůže, proto že tudy nyní služby Boží se drží a taky to místo od stavení [tedy asi od zástavby města – pozn. aut.] 500 kroků vzdálené býti musí.“ Ze zprávy patrně vyplývá, že město hodlalo rozšířit hřbitov u kostela sv. Trojice, ale státní úřady to odmítly. Zajímavá byla reakce konšelů, kteří se usnesli, že „má se místo u staré cihelny vyhlídnout.“ Stará cihelna se nacházela na Rašínově, východně od Jeřabinové ulice. V té době už její roli převzala nová obecní cihelna na dnešním Jižním předměstí. Pak ale patrně úřady změnily názor. Po zrušení pohřbívání v okolí děkanského kostela v roce 1784 a krátce nato provedeném zrušení kostela svatého Petra a Pavla na Pražském předměstí ve čtvrti Pod Kostelem stalo pohřebiště u sv. Trojice jediným městským hřbitovem, a to nadlouho. Zdobily ho náhrobky předních místních rodin. Vzhledem k železářské tradici regionu se zde dochoval i zajímavý vzorek železných náhrobních křížů lokální provenience. Dva z nich, z konce 17. a počátku 18. století s ornamentálním kováním, ještě zmiňuje A. Podlaha ve své knize z roku 1900.

I přes utilitární a v mnohém necitlivou přestavbu kostela na vojenské skladiště tak nepřipadala v úvahu celková demolice, popřípadě radikální přestavba (například kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí byl koncem 18. století prodán a přestavěn na činžovní dům). V roce 1801 věnoval osecký farář František Engelthaler 400 zlatých na opravu kostela nejsvětější Trojice. Tehdy byly obnoveny zřícené klenby interiérů i mobiliář a 13. června 1801 objekt znovu vysvětil děkan Künstler. Podle I. a M. Ebelových ovšem oprava proběhla až roku 1802. Měla při ní být zbořena původní klenba, opraveny oltáře a postavena nová věžička. V rámci přestavby tedy kostel získal věž. Aspoň podle Karla Hofmana ji do té doby postrádal. Nasvědčuje tomu i veduta Rokycan od F. B. Wernera z 1. poloviny 18. století, zatímco veduta od Antona Schönbergera cca z roku 1830 už věž zobrazuje (v studii M. Rodra, citované J. Smolíkem se ovšem, patrně omylem způsobeným tiskovou chybou, datuje vznik věže do 2. poloviny 17. století).

Dne 2. prosince 1808 se magistrát seznámil se zprávou od představitelů kostelních patronů Jana Třebického a Františka Šulce ohledně „schlechten Zustand der Bedachung der hies.[ige] Dreyfalltigkeitskapelle,“ neboli „špatného stavu zastřešení zdejší Trojiční kaple.“ Není tudíž jisté, zda oprava v prvních letech 19. století zcela vyřešila chátrání kostela. Znovuzrozený kostel byl opraven v střídmém slohu, který ústrojně navázal na jeho původní protestantsky jednoduchou renesanční podobu. Zůstal menším, doplňkovým sakrálním objektem, s některými vlastními rolemi v rámci katolických rituálů (až do 1. světové války se tu na svátek nejsvětější Trojice konala každoročně pouť, u kostela byly rozmístěny stánky a různé atrakce). Svou hlavní roli ale hrál jako hřbitovní kostel.

Dne 29. ledna 1822 se zaobírala obecní rada „Glaserkostenüberschlag auf die Fensterreparatur bey der hl. Dreyfaltigkeit,“ tudíž „rozpočtem na sklo na opravu oken u sv. Trojice.“ Magistrát uvedl, že ještě bude nutné uzavřít smlouvu a nechat kontrakt schválit vyššími zemskými místy. Dne 12. února 1822 radní odsouhlasili smlouvu na opravu oken v tomto kostele. Dne 18. února 1822 se pak magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu, který tuto investici schválil. Město následně vyzvalo, aby se sklenářský mistr Boleška pustil do díla a vyzvedl si 5 zlatých ze svého honoráře.

Dle popisu z roku 1843 je kostel nejsvětější Trojice v dobrém stavu. Pak došlo ještě k některým drobnějším investicím, spíše udržovacího charakteru (například od září roku 1850 probíhala oprava kostelní věže).

Stavební vývoj kostela v 2. polovině 19. století a počátkem 20. století

Do současné podoby dospěl kostel až po další zásadní přestavbě roku 1872. Nynější jeho vnější tvář může případného laického pozorovatele zmást. Nejde totiž o naprosto intaktní autentické dílo z počátku 17. století, nýbrž o výsledek relativně nedávných romantizujících přestaveb, které spíše strohou stavbu proměnily na směs neogotiky a renesance. Roku 1872 započala na naléhání děkana Kaspera velká rekonstrukce. V té době již stavba (zejména pilíře, věž a štíty) trpěla pokročilou zchátralostí. Oprava začala 1. dubna 1872 demontáží starých oltářů, včetně hlavního oltáře z roku 1669. Podobu starého oltáře zachycuje fotografie v studii Antonína Podlahy. Jeho součástí byly i sochy sv. Václava a Vojtěcha, které byly přemístěny do děkanského kostela na náměstí a tam druhotně vsazeny do oratoře. Další částí oltáře byly uloženy na půdě děkanství. Podle popisu vybavení kostela z roku 1789 byl oltář ze dřeva. Postaven „podle starého způsobu“. Uprostřed se nacházel hlavní obraz nejsvětější Trojice, malovaný na plátně, po stranách dvě dřevěné sochy svatého Václava a svatého Víta. Nad hlavním obrazem stála socha svatého Augustina se dvěma malými postranními postavami svatého Norberta a svatého Isidora ze dřeva. Místo tabernáklu byl dřevěný stupeň. Kromě toho tu byly dva postranní oltáře, a to Zvěstování Panny Marie s malovaným obrazem téhož jména a na levé straně svatého Jana a svatého Pavel, s malovaným obrazem stejného jména. Nad tím Boží oko, „špatná dřevěná kazatelna se schody“, čtyři dřevěné svícny (původní cínové ukradeny). Dále obrazy svatého Augustina, Ecce Homo, Matky Bolestné či svaté Kateřiny – vše na plátně, a obraz Narození Krista na dřevě.

Pod vedením akademického malíře Friedricha Wachsmanna z Prahy získal kostel novou tvář v slohu puristické novogotiky. Takto byl proveden i nový oltář a některé další artefakty. Nový oltář je kolektivním dílem. Obraz nejsvětější Trojice namaloval na skle pan Quast, oltář pak složil pan Schmidt, řezby provedl pan Brillmajer, pozlacení a nátěr pan Kropáček, soška Krista je dílem pana Veselého. Čtyři postranní obrazy na zlaté půdě namaloval František Čermák. Jde o obrazy svatého Václava, Víta, Jana Evangelisty a Panny Marie. Novogotická inspirace je patrná zejména v oratoriu a sakristii (zvnějšku byly osazeny cimbuřím), a hlavně v presbytáři, na jehož vnitřní zdi a strop bylo nalepeno pseudogotické žebroví z pálené hlíny. Do zdí lodi a presbyteria byla proražena nová okna zakončená gotickým lomeným obloukem. Zatímco v novogotickém žebroví kostelního interiéru rozpoznáváme jednu (puristickou) tvář Wachsmannova projektu, při dostavbě kostelní věže respektoval Wachsmann původní renesanční tvarosloví. Věž byla zvýšena o 10 stop a opatřena novým krovem a zinkovou krytinou. Přístavbu věže provedl stavitel Jan Šmaus, jeho firma pravděpodobně zajišťovala celou opravu kostela. Wachsmann také nechal zbořit kapli sv. Rozálie a postavil ji znovu v tradicionalistickém renesančním slohu. Přízemní kaple sv. Rozálie, symetricky umístěná do osy západního štítu kostela, má jednoduchý čtvercový půdorys. Zdi jsou prolomeny dveřmi a dvojicí bočních okének. Kostel byl roku 1872 také nově omítnut zvnějšku i uvnitř (provedl malíř Adamec).

Roku 1883 byl kostel osazen novými barevnými okny. Pořídil je lékárník Ferdinand Kubert jako výraz dobové měšťanské zbožnosti za 471 zlatých. Barevná okna byla osazena v lodi a na kůru. Nálety na konci 2. světové války v roce 1945 okna silně poškodily. V září 1945 rozhodl MNV o opravě, měl ji financovat děkanský úřad z peněz vybraných ve sbírce. Rozbitá dekorativní okna pak nahradilo převážně obyčejné sklo.

Další úpravou prošel kostel roku 1905. Tehdy byly vnitřní stěny obloženy do výše jednoho metru glazovanými šamotovými dlaždicemi (dar od průmyslníka Jana Fitze, ředitele mirošovských dolů), ve zdi pod kůrem byla prolomena dvě malá okna. Dle návrhu Josefa Škorpila pak malíř J. Bechr nově vymaloval celý interiér kostela. Celkové náklady na opravu dosáhly 1274 K a 40 hal. Antonín Podlaha ovšem tuto opravu datuje do roku 1903. Dne 11. května 1910 se zřítil hrot věže kostela, což si vynutilo její (téhož roku provedenou) opravu.

Architektonicko-umělecký popis kostela

Po stavebních úpravách provedených v 2. polovině 19. století vypadá kostel nejsvětější Trojice následovně: Jednolodní stavba o rozměrech 25 x 9,7 metru a o výšce 7,5 metru. Loď není zaklenuta, pouze překryta plochým rákosovým stropem. V její západní čtvrtině stojí na dvou sloupech kruchta, prostor pod ní zaklenut křížovou klenbou. K západu loď pokračuje poněkud nižším a užším (5,6 m) pětibokým presbytářem. Od lodi jej odděluje lomený vítězný oblouk, na něm dříve vymalovány nápisy: „Abyste se nermoutili jako i jiní, kteří nemají naděje“ a „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají“, dnes již nedochované. K presbytáři ještě z boku souměrně přiléhají přízemní přístavky sakristie a oratoria na lichoběžném půdorysu, zakončené cimbuřím. Zvnějšku na obou kratších stranách lodi stojí masivní etážové štíty. Reprezentativnější je západní štít s renesančními štukovými motivy slepých arkád ve čtyřech úrovních nad sebou, jednotlivé úrovně odděluje profilovaná horizontální římsa. Tvar štítu je přibližně trojúhelníkový, nicméně zvlněn masivními volutami. Vrchol štítu má podobu ozdobného nástavce . K západnímu štítu přiléhá přízemní kaple svaté Rozálie na čtvercovém půdorysu, nad ní větší kulaté okno. Východní štít je podobný ale bez motivu slepých arkád. Je z větší části zakryt střechou presbyteria. Završen je plochým trojúhelníkovým nástavcem, pod ním oválné okno. Štíty by měly být původní renesanční prací z doby okolo roku 1600.

Navenek jsou zdi kostela vybaveny novogotickými opěráky, po třech na bočních stranách, čtyři na presbytáři a čtyři na každém rohu lodi. Na jihozápadním rohu se ke kostelu připojuje úzká věž s šestibokou jehlanovitou střechou, na její špici kříž, uvnitř točité schodiště. V úrovni hlavní římsy kostela přetíná i věž identická horizontální profilovaná římsa. Nad ní na třech stranách věže (kromě té přivrácené ke střeše kostela) jsou obloukovitě zakončená protáhlá okna, nad nimi atika s renesančním tzv. „odbíjeným“ motivem. Kostel je orientován, presbytář směřuje k východu. Do kostela vedou dva, symetricky umístěné boční vchody. Nad římsou vlastního portálu se nalézá plasticky dekorované nadpraží, nad ním trojúhelníkový štít s výplní motivu hlavy anděla. Po stranách jsou masivní konzoly, nad nimi koule. Podle Podlahy i Hofmana jde o původní renesanční dílo z počátku 17. století.

V interiéru kostela dlouho přetrvalo několik původních položek. Kromě těch dříve zmiňovaných především dřevěný malovaný epitaf rodiny Letňanských, tedy jakási pamětní deska, kterou si tento slavný rokycanský rod nechal instalovat do kostela. Šlo o renesanční dílo z roku 1638 o rozměrech 2 x 1,4 m. Epitaf se skládá z centrálního obrazu Zmrtvýchvstání. Zarámován je plastickou výzdobou s prvky soudobé architektury. Po stranách to jsou kanelované sloupky s hlavicí v podobě andělů, doplněné ještě o volutový motiv. Nahoře korunuje epitaf zvlněná římsa s malovaným erbem. Dole pod obrazem je ještě menší obraz znázorňující rodinu Letňanských (vpravo šest synů a otec, vlevo matka a sedm dcer). Úplně dole je ještě kartuše s nápisem: „Letha Panie 1638 Vrozeny Pan Jan Letniansky z Wysserowicz Miesstienin a spolu Raddni Mesta Rokycan s Ludmillau Manzelkau swau Na pamatku gich a swych milych ditek, zde v tomto Chramie Panie odpocziwagicych tuto Tabuli postawiti dal W nadegi przi werzegne Saudu Blahoslawene s nimy Shledanj.“ Uvnitř je také dochovaná dřevěná kazatelna z 1. poloviny 17. století, zdobená pilíři a půlkruhově zakončenými poli s malovanými postavami andělů.

Zvony kostela sv. Trojice

Změnami prošly i kostelní zvony. Před rokem 1884 tu byly dva staré zvony: svatý Jan Nepomucký o váze 68 kg, vyrobený roku 1733 v Linci, a menší zvon o váze 31 kg. 17. ledna 1884 napsal děkan J. Kasper městské radě, že 16. ledna 1884 při vyzvánění „hrany pohřební“ u svaté Trojice odpadl z nejmenšího zvonu (zvon nejsv. Trojice) kousek kovu o rozměrech 7 x 3cm a zvon začal mít falešný tón. Kasper se zmínil o firmě jistého Švéda Ohlssona v německém Lübecku, která opravuje prasklé zvony bez nutnosti přelití. Nakonec ale obec pořídila zvon nový, který nechala přelít u firmy A. Samassy z Lublani.

Roku 1887 ovšem praskl i druhý zvon a byl pak prodán plzeňské firmě Juránek a Perner za 68 zlatých. Za utržené peníze byly roku 1888 pořízeny dva nové zvony, a to zvon nejsvětější Trojice o váze 78,2 kg a zvon svatého Václava (30,35 kg). Zvon vyrobený roku 1884 Samassou v Lublani byl poté přemístěn do děkanského kostela, druhý z původních zvonů uložen na oratoř děkanského kostela. Zvon nejsvětější Trojice nesl nápis „Pořízen pro hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice Boží v Rokycanech léta Páně 1888. Litý od Juranka a Pernera v Plzni“, menší svatováclavský zvon nesl nápis „Litý od Juranka a Pernera v Plzni 1888“. Dne 20. září 1916 za 1. světové války byly ovšem oba tyto relativně nové zvony z kostela nejsvětější Trojice rekvírovány po potřeby armády. Po celé meziválečné období tu pak chyběly. Za ty původní, zabavené erárem roku 1916, se nenašla náhrada. Zvon sem byl zavěšen až roku 1947 poté, co jej posvětil pražský arcibiskup Beran.

Vývoj hřbitova u sv. Trojice do roku 1945 (rozšíření hřbitova a zrušení pohřbívání)

Z roku 1835 se dochoval plán nového klasicistního ohrazení hřbitova od stavitele Filause. Tehdy vyrostla masivní kamenná zeď a směrem do Plzeňské ulice empírová brána, dodnes dochovaná (viz níže). Stejně jako kostel prošel i hřbitov okolo něj v 2. polovině 19. století podstatnou přestavbou. Ve svém původním rozsahu, který činil 1 jitro (0,574 ha) a 265 čtverečních sáhů (1 sáh= 3,6 čtverečního metru), už nepostačoval. Jediné tehdejší pohřebiště rostoucího města bylo proto výrazně rozšířeno na 12 542 metrů čtverečních, tedy na dvojnásobek. Dne 20. září 1872 se konala obhlídka městskou „sanitetní komisí“ za účelem zjištění optimálního rozsahu rozšíření. Členové komise rozhodli zvětšit hřbitov jižním směrem. Obec poté nakoupila, popřípadě výměnou získala, potřebné pozemky. Zde se ovšem celý projekt zastavil, protože okresní hejtmanství v Plzni vyslovilo nesouhlas. Nadřízené úřady upřednostňovaly založit nový hřbitov mimo zastavěnou oblast a hřbitov u nejsvětější Trojice zakonzervovat v stávající rozloze. Podobný názor vyjádřilo 2. prosince 1874 i c. k. místodržitelství. Vedení města ale nechtělo rušit pohřebiště, které mělo tradici a kde odpočívali členové předních rokycanských rodů. Státní úřady nakonec ustoupily a rozšíření hřbitova dostalo zelenou. Investice byla provedena v roce 1875. V nové části hřbitova pak byl vztyčen masivní litinový kříž vyrobený v klabavských železárnách. Na ohradní zeď nové sekce hřbitova se složily přifařené obce. Po stížnostech veřejnosti na její kvalitu a vzhled ji musela obec opravit a nově omítnout. Součástí ohradní zdi byla i nová brána do hřbitova v antickém slohu, zbudovaná v severovýchodním rohu areálu, která vyrostla roku 1875. Po obou stranách od portálu se nacházejí dva kanelované pilastry s dórskými hlavicemi. V nadpraží jsou triglyfy, bránu korunuje trojúhelníkový štít. Druhá brána, situovaná na severní stranu hřbitova do Plzeňské ulice, je starší, z roku 1835. Slohově jde rovněž o empírové dílo. Brána se směrem dolů rozšiřuje, po stranách dvojice masivních pilastrů, v jejichž hlavicích se projevuje orientální, egyptská inspirace. Pilastry jsou hladké, prostor mezi nimi a vjezdem do brány členěn pásovou rustikou. Nad překladem brány trojúhelníkový štít s nápisem „PAX VOBIS“. Na vrcholu šítu obou bran se nachází kamenný kříž. Ostění vchodu kamenné, jednoduché, s dřevěnými vraty.

Nová část hřbitova z roku 1875 pohltila starou cestu, která odedávna vedla od předpolí Plzeňské brány k jihozápadu, k dnešní čtvrti Rašínov, zhruba v trase nynější Tyršovy ulice. Šlo spíše o polní cestu, ovšem vzhledem k tomu, že v oblasti Rašínova mělo mnoho měšťanů svá pole a louky, byla poměrně frekventovaná. Právě tato cesta tvořila ve středověku a raném novověku hlavní výpadovku z Rokycan směrem na Mokrouše a Tymákov, než byla nahrazena novou Šťáhlavskou silnicí v ose dnešní Palackého a Jeřabinové ulice. Ve středověku totiž neexistovala v městských hradbách brána, která by vnitřní město otevírala dopravě směrem na jih. Existence této brány (zvané Nová nebo Šťáhlavská) je totiž spolehlivě doložena až v 1. polovině 19. století a nešlo o bránu ve stavebním slova smyslu, jen moderní průlom skrz hradby (o bráně podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Rozcestí před Plzeňskou branou naopak bylo dávno předtím plně vyvinutým dopravním uzlem, odkud vybíhala i tato „frekventovaná“ cesta na Tymákov. Existenci této cesty fakticky ukončila už stavba železniční trati v letech 1861–1862, kdy ji přeťalo kolejiště dráhy.

Roku 1896 pořídila obec nákladem 2031 K na jižním okraji hřbitova novou umrlčí komoru neboli márnici s pitevnou. Jde o objekt na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou střechou. Zpředu se k němu přimyká nižší přístavek předsíně. Ve vnější podobě márnice lze rozpoznat inspiraci neorománskou estetikou. Ta je zejména patrná v zdvojených, půlkruhově zakončených, bočních oknech. Podobný tvar má i vchod do márnice, umístěný v ose budovy na přední stěně předsíně. Městská technická kancelář oznámila počátkem srpna 1929, že oba štíty márnice jsou silně nahnuty a hrozí zřícení. Starosta Antonín Hořice pak využil své pravomoci a povolit okamžitou opravu, přičemž oba štíty byly postaveny znovu a nově překryty střešní krytinou, aby nečelily povětrnosti. Akce prý dosud není vyúčtována, ale náklady měly dosáhnout asi 3000 Kč. Město pak schválilo úhradu z lesního rezervního fondu. Souhlas s uzavřením půjčky z lesního rezervního fondu do 5000 Kč na nezbytnou úpravu umrlčí komory na konfesijním hřbitově vyslovila v září 1929 i obecní finanční komise.

Rozšířený hřbitov se v prvních dekádách 20. století dále zaplňoval náhrobky. V jeho novější části se kromě standardních hrobů prosadily i výstavnější rodinné hrobky pro místní honoraci. Ty jsou situovány zejména při jihozápadním okraji areálu. Nejpřepychovější hrobku si roku 1900 postavila rodina průmyslníka Fitze. V městském archivu se nachází složka z let 1900–1901, nazvaná „Fitz Jan, stavba hrobky“. Mohutná secesní stavba Fitzovy hrobky vykazuje inspiraci soudobou mondénní architekturou velkoměstské, vídeňské provenience. Jde o osově souměrnou stavbu o rozměrech menšího obytného domu. V střední části se nalézá vysoký vchodový portál, zaklenutý půlkruhem, po jeho stranách masivní zděné nástavce. Nad vchodem se tyčí osmiúhelníková kopule prosvětlená malými okny. Kopule je zastřešena železným krovem. Ve fasádě se uplatňuje motiv dlaždicových polí. Hrobka byla počátkem 21. století v dezolátním stavu, secesní dekor fasády vesměs zmizel a vzhledem k míře zchátralosti se dala očekávat demolice objektu. Nakonec byla opravena při rekonstrukci hřbitova (viz níže). Fitzova rodina má podle J. Bauera na hřbitově u sv. Trojice ještě jednu hrobku. Na severním okraji hřbitova, vedle brány do Plzeňské ulice, se dochovala v poměrně neporušeném stavu neorenesanční hrobka rodiny Veselých.

Na počátku 20. století se hřbitov zcela zaplnil, dobové fotografie ukazují hustý les kovových křížů a kamenných náhrobků. V září 1920 zastupitelstvo konstatuje, že hřbitov je zcela přeplněn a pohřbívá se i na některých vedlejších cestách. Navíc na ploše hřbitova vadila vysoká hladina spodní vody. V okolí už neexistovaly vhodné pozemky pro případnou další expanzi areálu. Vzhledem k blízkosti obytných čtvrtí navíc další rozšiřování nebylo vhodné z urbanistického, ani z hygienického hlediska. Už před 1. světovou válkou tak rozhodlo zastupitelstvo, že za městem u Litohlavské silnice vyroste nový hřbitov. Projekt sice přerušila válka, ale po roce 1918 se k němu radnice vrátila. V dubnu 1921 projednalo zastupitelstvo návrh vydat zákaz pohřbívání na starém hřbitově. Plán předložil zdravotní referent František Pokorný. Vzhledem k očekávané výstavbě nového pohřebiště město rozhodlo, že od dne, kdy nový hřbitov začne sloužit, bude na starém hřbitově zakázáno pohřbívání. Po roce 1918 v argumentaci ohledně hřbitova zesílil i postulát, že nový hřbitov bude nekonfesijní. V této situaci se rokycanští katolíci, reprezentovaní především děkanským úřadem, pustili do nerovného ústupového boje se sekulárním vedením obce. Přestože byl nový hřbitov kolaudován už v březnu 1924, zůstal několik let uzavřen. Církev se nechtěla vzdát svého historického hřbitova u nejsvětější Trojice. 3. listopadu 1926 bylo sice pohřbívání na starém katolickém hřbitově zakázáno, ale děkanský úřad žádá o povolení k dalšímu využívání (účelným využíváním volných ploch by prý zde bylo možné pohřbívat ještě roky). Hádka obce a katolické církve se pak přesunula na ministerstvo zdravotnictví, kde měli státní úředníci rozhodnout, zda se na starém hřbitově ještě dá pohřbívat, aniž by utrpěla hygiena. Kontroverze se znovu dostala na program jednání zastupitelstva při debatě o rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929. František Zrzavecký požaduje odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova. Na to reaguje starosta Antonín Hořice. Podle informací od děkanského úřadu by prý měly námitky církve proti novému hřbitovu ustat. ThDr. K. Kadlec vysvětluje, že protest byl už před 3 lety poslán na ministerstvo zdravotnictví, kde je ale dosud nevyřízen. Děkanský úřad není prý proti novému hřbitovu ale proti uzavření starého hřbitova. Starosta pak konstatoval, že ministerstvo zdravotnictví se rozhodnutí vyhýbá a tlačí na smírné řešení dohodou. Josef Dobromysl prohlásil, že je nutno okamžitě zakázat pohřbívání na starém hřbitově ze zdravotních důvodů (je tam spodní voda a hřbitov je přeplněn). Podle ThDr. K. Kadlece ale spodní voda je jen v části hřbitova u špitálu a obecního dvora (viz níže) a církev souhlasí, že v těchto částech by mělo pohřbívání ustat. Problém je, jak řekl, že část výdajů děkanského kostela plyne ze hřbitovních poplatků a to by uzavřením starého hřbitova přestalo. Sociální demokrat František Pokorný pak uzavřel, že rekurz proti novému hřbitovu podala lidová strana a z nevyřizování sporu na ministerstvu zdravotnictví je tak vidět, kdo je tam u moci.

Téma ožilo o rok později, při projednávání obecního rozpočtu v dubnu 1930. František Zrzavecký prohlašuje, že je nutno dořešit otázku nového hřbitova, jehož zprovoznění prý zdržuje lidová strana a ministerstvo zdravotnictví. Na to reaguje Václav Vorel, podle kterého už ministr zdravotnictví není z lidové strany, takže socialisté můžou uplatnit svůj vliv. Starosta Zápotočný pak sděluje, že otázka nového hřbitova se musí řešit kompromisem. Chce ji spojit s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“ (nynější Urbanovo náměstí před děkanstvím). Uznává, ale že kvůli průtahům už 250 000 Kč obec vyhodila, aniž by z toho něco měla. Rudolf Šlesinger považuje otevření nového hřbitova za velkou finanční zátěž, protože bude muset dojít k výstavbě vodovodu na hřbitov. Teprve 31. března 1931 (jinde uváděno v dubnu 1931) se ministerstvo zdravotnictví definitivně přiklonilo na stranu města Rokycan a zakázalo pohřby na starém hřbitově u nejsvětější Trojice. Zamítlo tak odvolání děkanství v Rokycanech z 26. února 1926. Městská rada vzala 30. dubna 1931 na vědomí, že ministerstvo zdravotnictví zamítlo stížnost proti uzavření starého hřbitova a nařídilo jeho okamžité uzavření. Oficiálně byl zákaz vyhlášen 2. května 1931. Poslední pohřeb se tu konal ještě v červnu 1931 (dvacetiletý Oldřich Paul). Zákaz používání hřbitova vstoupil v platnost 15. června 1931. V červenci 1933 se radní na návrh J. Brady usnesli, že městská technická kancelář má dodat rozpočet na opravu hradební zdi starého hřbitova při Plzeňské silnici podobným způsobem, jakým již bylo s opravou započato. V srpnu 1933 městská rada konstatuje, že o opravě hradby u starého hřbitova se rozhodne, až budou k dispozici finance z půjčky od Sporobanky.

Vývoj kostela sv. Trojice po 2. světové válce (plánovaná přestavba na obřadní síň)

Se zrušením pohřbívání ztratil kostel značnou část významu. Vlastní bohoslužby se zde v době první republiky konaly jen na den svaté Trojice (první neděle po letnicích), dále na svátek Všech svatých a na Dušičky (1. a 2. listopadu). Teprve poté, co církev po 2. světové válce umožnila i večerní mše, se zde začaly konat pravidelné nedělní večerní bohoslužby. Při americkém náletu na Rokycany byl na konci 2. světové války kostel mírně poškozen, zejména okna. S tím, jak zrušený starý hřbitov po roce 1948 postupně mizel z povědomí obyvatel města a kostel v podmínkách komunistického režimu chátral, začalo vedení města uvažovat o celkové změně jeho využití. V 50. letech 20. století se objevují návrhy na adaptaci kostela na pohřební obřadní síň. V září 1959 se na plénu MNV mluví o tomto návrhu s tím, že národní výbor již požádal o souhlas konzistoř i krajský národní výbor. V říjnu 1961 se na plénu MěstNV hovoří o tom, že akce by měla být zařazena do výhledového plánu Komunálních služeb. Ekonomické problémy tehdejšího Československa pak projekt na několik let zastavily. 17. února 1965 se rada MěstNV seznámila s dosavadními výsledky jednání mezi obcí a děkanstvím o využití kostela. Dne 17. března 1965 už rada MěstNV probírala podmínky smlouvy mezi obcí a církví o propůjčení objektu. Dne 1. září 1965 rada MěstNV uložila Komunálním službám uzavřít do 15. září 1965 s církví smlouvu. Radní tehdy na zřízení smuteční síně hodně tlačili. 15. září 1965 dokonce rozhodli, že delegace zástupců Rokycan se pojede podívat do města Stod, kde měli podobně adaptovaný objekt. Jenže plán adaptace kostela se zastavil. Důvody byly finanční i technické (nutnost zpracování atypického projektu, s ohledem na památkový charakter budovy, viz níže). Město začalo zvažovat stavbu zcela nové obřadní síně, patrně na novém hřbitově za městem. Do konce května 1966 se měla zpracovat podrobná studie možností řešení. Samotná výstavba obřadní smuteční síně měla být součástí plánu investic na rok 1967. Tak rozhodla rada MěstNV 24. listopadu 1965. Prozatím ale zůstala jako hlavní varianta přestavba kostela sv. Trojice. Situační návrh, tedy jakousi předběžnou studii úpravy kostela na smuteční síň, projednala rada MěstNV 25. května 1966. Znovu se o tom jednalo na zasedání rady národního výboru 26. července 1966. V říjnu 1966 je město stále optimistické, otevření síně plánuje na rok 1967. Chtělo investici provést ve spolupráci s jinými organizacemi, v duchu tehdy propagovaného „sdružování finančních prostředků“, tedy kofinancování, které mělo urychlit finančně náročné akce. V dubnu 1967 se už uvádí, že podnik ŽDH Ejpovice přispěl městu na tento účel 100 000 Kčs.

Mezitím 21. prosince 1966 schválila rada MěstNV hospodářskou prováděcí smlouvu na vypracování studie obřadní síně na úrovni prvotního projektu. Rada pak 18. ledna 1967 vybrala variantu č. 2 pro zadání adaptace objektu. 15. února 1967 rada vzala na vědomí zprávu o jednání na KNV v Plzni ohledně získání financí na tuto akci. Dne 1. března 1967 rada MěstNV ustavila dočasnou komisi pro výstavbu smuteční síně. Definitivní smlouva mezi děkanským úřadem a MěstNV byla uzavřena 9. srpna 1967. Jenže zatímco po majetkově-právní stránce se záměry města hnuly kupředu, projekt zřízení pohřební síně narazil u památkářů. V roce 1964 byl kostel zapsán jako státem chráněný památkový objekt a památkáři s projektem nesouhlasili, protože obřadní síň by si vyžádala technické úpravy, které by pozměnily tvář této sakrální stavby. Statut kulturní památky do značné míry omezoval případného projektanta adaptace, nehledě na to, že těžkopádné socialistické stavebnictví mělo problém s prováděním atypických staveb, kde nebylo možné bezmezně využívat standardizované stavební prvky. Dne 30. srpna 1967 rada MěstNV uložila zástupcům města provést intervenci u prorektora ČVUT v Praze Karla Neumanna ve věci zvrácení stanoviska Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Celý projekt ale utrpěl fatální ránu a nebyl realizován. Dlouholetý investiční záměr vedení města se (naštěstí) rozplynul. V dubnu 1968 na plénu MěstNV apeluje na poslance národního výboru pak Dvořák. MěstNV by podle něj měl jasně říct, že obřadní síň nebude, dokud nebudou peníze. Bez souhlasu památkářů a doladění projektu totiž město nemělo nárok na dotace. 25. září 1968 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o dalším jednání ve věci projektu smuteční síně. Dne 19. listopadu 1968 se otázkou opět zabývala rada MěstNV. Na rok 1969 bylo předběžně na tuto akci navrženo přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 10 000 Kčs. V roce 1969 se zdálo, že výstavba obřadní síně se přece jen uskuteční. 16. června 1969 o možných alternativách jednalo plénum MěstNV. Konstatovalo, že původní projekt narazil u památkářů, kteří zamítli přistavovat ke kostelu nový trakt. To se mělo vyřešit tím, že by bylo využito sociální zařízení, které se právě budovalo ve vedlejším areálu Technických služeb a mohlo by se využívat i pro potřeby obřadní síně. Město také navrhlo vytápět kostel plynem a postavit přístavbu, která by byla s kostelem spojena střechou. Rakve by se dopravovaly podzemím, v kostele by byla položena keramická dlažba s teplovzdušnými kanály. Tento návrh odsouhlasila rada MěstNV. Výstavba měla probíhat po etapách. Do roku 1970 bude prý předložen rozpočet na jednotlivé etapy. Dne 10. června 1969 projednala parametry budoucího nového projektu smuteční síně i rada MěstNV. Dne 28. července 1969 město odeslalo Fakultě stavitelství – katedře architektonické tvorby v Praze objednávka na zhotovení projektového řešení smuteční síně. V září 1969 dosud nebylo potvrzeno její přijetí. Dodavatel (Okresní stavební podnik) dal ale předběžný příslib na rok 1972. V roce 1970 je opět záležitost na mrtvém bodě. 16. prosince 1970 uložila rada MěstNV odboru školství a kultury, aby převzal dokumentaci o smuteční síni. Na únorovém zasedání pléna MěstNV se pozastavuje pan Sysel nad průtahy a faktickým přerušením příprav této akce. Jde podle něj o nesplnění volebního slibu. Ze starého hřbitova se podle něj zároveň stalo smetiště. Předseda MěstNV odpověděl, že probíhají jednání s památkáři, ale při splnění jejich požadavků by náklady na adaptaci kostela výrazně stouply. Na rok 1970 prý město aspoň zajistí opravu střechy kostela. Podle pana Dvořáka by nakonec rozpočet na rekonstrukci kostela mohl dosáhnout až 1 500 000 Kčs. Městu přitom stále chybí situační plány a bez nich nelze dostat finanční prostředky. Zároveň vyzval k likvidaci hřbitova s tím, že některé hroby by se měly srovnat se zemí. Dne 24. března 1970 zrušila rada MěstNV své dřívější usnesení č.254/69 o převzetí dokumentace smuteční síně.

Město skutečně začalo do kostela přece jen investovat, byť skromnou, spíše udržovací formou. Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 se předpokládala v letech 1971–1980 oprava střechy. Investorem měl být MěstNV. Dle zprávy ze září 1969 MěstNV jednal s panem Podešvou o opravě žlabů a okapových rour kostela sv. Trojice, slíbeno provést. Roku 1969 zde skutečně proběhly drobné opravy střechy kostela. V dubnu 1970 se uvádí, že roku 1969 byly provedeny nejnutnější opravy okapů. Během 1. pololetí 1972 byly odstraněny obklady v kostele a provedena elektroosmóza (vysoušení zdiva). Město za rekonstrukci kostela utratilo v roce 1972 57 000 Kčs. Roku 1973 ještě město získalo od KNV peníze na nutné opravy kostela a hřbitovní zdi. Roku 1973 rovněž došlo ke kabelizaci rozvodů elektřiny na starém hřbitově a v márnici. Během 1. pololetí 1973 bylo proinvestováno na výkopy elektrického kabelu 1000 Kčs. Celkem za rok 1973 město do oprav kostela vložilo 72 000 Kčs. Na rok 1974 požádalo město o dotaci 300 000 Kčs od KNV na pokračování oprav. Od KNV nakonec město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na kostel sv. Trojice mělo jít 172 000 Kčs. Podle jiného pramene ze září 1974 ale výše dotace na opravy kostela činila 300 000 Kčs a zatím z ní bylo čerpáno jen 6500 Kčs. V prosinci 1974 se píše, že na kostele se provádějí opravy vnějších omítek, krovu a výměna krytiny střechy kostelní věže. O realizaci vnitřních oprav se jednalo s ONV. Celkem za rok 1974 bylo na opravy kostela vynaloženo 123 000 Kčs.

V dubnu 1972 se mluví o tom, že zřízení smuteční síně se stále plánuje. Mělo proběhnout v letech 1972–1973. V roce 1974 vedení města naposledy vyvinulo aktivitu směřující k dlouho odkládanému zřízení smuteční obřadní síně. Na podzim 1974 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o postupu úpravy starého hřbitova a smuteční obřadní síně. Schválila usnesení komise pro vybudování smuteční síně z 13. listopadu 1974 a rozhodla se projednat další postup s církevním tajemníkem ONV („soudruh Přecechtěl“). Šlo o to předat kostel do správy národního výboru. Rada také rozhodla požádat architekta Bureše o urychlení prací na projektu a podnik Geoindustrie, aby co nejdříve začal práce na hřbitovní zdi. Mezitím chtěla urgovat u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever dokončení oprav kostela. Bylo také nutné zajistit opravu hrobek, které měly být zachovány i do budoucna na ploše bývalého hřbitova. Město také chtělo projednat s ONV a OÚNZ projekt chladicích boxů, které by byly umístěny v bývalé márnici. V září 1975 ale předseda MěstNV Hirsch oznámil poslancům, že výstavba smuteční síně se neuskuteční, a to v důsledku projekčních potíží. MěstNV se prý bude snažit vybudovat vlastní smuteční síň. Již předtím, mezi červnem a zářím 1975 se s tímto faktem seznámila rada MěstNV a doporučila to sdělit veřejnosti. Národní výbor na svém plánu zřídit zde obřadní síň trval po velkou část 70. let, pro odpor památkářů ale musel smlouvu s děkanským úřadem 27. srpna 1978 zrušit a kostel zůstal kostelem, byť nyní dál chátrajícím. Město také u památkářů už v roce 1969 nepochodilo s plánem na zbourání hřbitovní zdi. I tu totiž odborníci na památkovou péči hájili coby pamětihodnost. Zde se ale jednalo o jen dočasné vítězství rozumu nad komunistickými demoličními četami.

Za normalizace o kostel pečoval děkan Jaromír Rýzner, který se v roce 1968 vrátil po mnohaletém pronásledování komunistickou mocí do Rokycan. Roku 1969 získal pro kostel druhý zvon, poškozený kus z kostela v Čížkově (okres Plzeň-jih), který byl opraven a instalován na věž. Od března 1980 zde Rýzner každou neděli sloužil večerní mši (poté co se jeho zdravotní stav zhoršil, byly bohoslužby zrušeny). Kromě drobných oprav lavic a nového vymalování interiéru pořídil Rýznar také nová dvojitá okna (v kněžišti částečně byla zachována původní barevná okna z roku 1883), nové varhany, obětní stůl a ambon (vyvýšený pult pro předčítání z Bible). Rýzner provedl také v kostele elektroinstalaci a elektrifikoval nový zvon na věži. Všechny tyto investice ale měly limitovaný efekt, vzhledem ke skromným finančním možnostem děkanského úřadu.

Asanace hřbitova a jeho proměna na park

Když v roce 1974 komunisty ovládaný list Hlas Rokycanska provádí výčet akcí, kterými se „zvelebuje okresní město“, neopomenul zmínit „úpravu starého hřbitova“. Ve skutečnosti ale nešlo o žádné zvelebování, nýbrž o mimořádně zvrhlou aplikaci dobových urbanistických teorií. 1. července 1967 vstoupilo v platnost zrušení hřbitova u sv. Trojice. Dne 26. července 1966 o tom rozhodla rada MěstNV. Tento krok byl ovlivněn novou vyhláškou o pohřebnictví, kterou 13. června 1966 vydalo ministerstvo zdravotnictví. Konkrétně §24 odstavce 2 vyhlášky. Vyhláška mluvila o zrušení pohřebiště, pokud nevyhovuje zdravotnímu nebo jinému obecnímu zájmu, a to za podmínky, že uplynula „tlecí doba“ stanovovaná podle místních podmínek ale minimálně 10 let od posledního pohřbu. Vyhláška tedy inspirovala nejen zákaz pohřbívání jako dosud, ale fyzickou likvidaci všech hrobů. V roce 1965 nebo 1966 proběhla výsadba 11 jasmínů u zdi starého hřbitova. Daleko zásadnější akce se ale mezitím připravovala. Podnik Vnější úprava města plánoval na rok 1969 zřízení parku v místech hřbitova, přičemž v případě potřeby dával najevo, že je schopný akci provést už v roce 1968. V horlivosti dokonce město přijalo počátkem roku 1967 závazek (na počest 50. výročí VŘSR – komunistického převratu v Rusku), že parkovou úpravu provede k tomuto výročí. Mělo jít o brigádnickou akci občanů i zaměstnanců rokycanských průmyslových podniků. V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního stavebního podniku vypracovat projekt na úpravu starého hřbitova.

V červenci 1971 při debatě na plénu MěstNV vznáší pan Rajšner dotaz, proč město nemá v plánu provést oplocení hřbitova, protože si tam chodí hrát děti a mělo by se tomu zamezit. Podle informace pana Marka na plénu MěstNV z února 1972 je oprava hřbitovní zdi zajištěna na rok 1972 Interprojektem Brno. O tom, že oprava zdi proběhne v roce 1972, se mluví i v dubnu 1972. Během 1. pololetí 1972 byl projekt opravy zdi zhotoven. Dokončuje se prý sestavování rozpočtu a v polovině září 1972 se mělo s opravou začít. V únoru 1972 informoval Jaromír Pěnkava poslance MěstNV, že ze starého hřbitova bude zřízen park. Je tam prý cca 1500 náhrobků. Tento „materiál“ měl být vyvážen na skládku do Němčiček a odprodáván zájemcům. Demolice pohřebiště začala 4. března 1972. Za 1. pololetí 1972 bylo odpracováno na úpravě hřbitova a „smuteční síně“ (v komunistickém slovníku patrně takto nazýván samotný kostel) 2380 brigádnických hodin a vytvořena hodnota 75 000 Kčs. Šlo o součást Akce Z. V září 1972 práce stále pokračují. Za celý rok 1972 byla vytvořena na úpravě hřbitova a kostela hodnota 88 000 Kčs. Dle jiného pramene ale za rok 1972 vytvořena hodnota díla 93 000 Kčs (původní plán předpokládal 192 800 Kčs) a prostavěno 67 500 Kčs (oproti plánovaným 140 000 Kčs). Akce proto přešla skluzem do roku 1973. V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo u této akce s náklady 73 000 Kčs a vytvořením hodnoty 99 800 Kčs. Za 1. pololetí 1973 bylo na úpravě bývalého hřbitova odpracováno 465 brigádnických hodin (z toho 405 zdarma), vytvořena hodnota 23 500 Kčs a prostavěno 16 000 Kčs. Celková částka určená k proinvestování za celý rok 1973 se pak snížila ze 73 000 na 67 000 Kčs. Podle jiného pramene ale upravený rozpočet činil 50 000 Kčs. Nakonec ovšem za rok 1973 bylo prostavěno pouhých 29 000 Kčs. V prosinci 1973 se uvádí, že úprava hřbitova pokračuje, ale bude probíhat i v následujícím roce. Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 se zde mělo prostavět 38 500 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla měla činit 59 800 Kčs. Na rok 1974 zároveň požádalo město o dotaci 350 000 Kčs od KNV na opravy hřbitovní zdi. V září 1974 se uvádí, že v 1. pololetí 1974 bylo prostavěno na úpravě hřbitova v Akci Z jen 3000 Kčs, ačkoliv plán zněl na 38 000 Kčs. Za rok 1974 zde měla být vytvořena hodnota díla 59 800 Kčs. Práce prý ale ještě vlastně vůbec nezačaly. Za rok 1974 tu celkem bylo prostavěno 3155,50 Kčs (původní plán 38 000 Kčs). Na rok 1975 se plánovalo na úpravě bývalého hřbitova prostavět 35 000 Kčs (hrazeno z Fondu rozvoje a rezerv MěstNV). Práce měly začít v únoru a skončit do dubna 1975. Podle jiného pramene, ale plánovaná částka k prostavění činila 30 000 Kčs, přičemž za 1. pololetí 1975 nebylo proinvestováno nic. Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na sadovou úpravu hřbitova z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 35 000 Kčs. Dalších 148 000 Kčs mělo jít na opravu hřbitovní zdi. Akce přešla do roku 1976. MěstNV konstatuje, že bude nutno lépe zajistit brigádnickou výpomoc. V roce 1976 na úpravě bývalého hřbitova v Akci Z byla vytvořena hodnota díla 18 900 Kčs (splněn plán), prostavěno zde bylo 6250 Kčs (plánované náklady 12 800 Kčs) a odvedeno 1435 brigádnických hodin (z toho 905 zdarma). V roce 1976 probíhaly dokončovací práce na parku, osetí trávníků a úprava cest. Akce skončila v 1. pololetí 1976. Celkové náklady od jejího započetí činily 31 900 Kčs. Vytvořena byla hodnota 55 000 Kčs. Roku 1979 ještě došlo k vyasfaltování chodníčků v bývalém hřbitově. Provedly to Technické služby jako náhradu za odloženou rekonstrukci ulice B. Němcové na Jižním předměstí.

Starobylý městský hřbitov, který kromě obecného lidského a etického rozměru, vynikal i mnohými hodnotami památkovými a architektonickými, byl zlikvidován. Zmizela melancholická atmosféra starobylých pomníků a křížů, zmizely mnohé náhrobky předních měšťanských rodin. Po posvátné půdě pohřebiště se projížděla stavební technika, hřbitovní zdi byly zčásti strženy. Bez vědomí památkové péče došlo ke zničení prakticky všech náhrobků v jižní části pohřebiště (až na tři). Z původního hřbitova zůstalo zachováno několik náhrobků, zejména podél zachovaného úseku obvodní zdi. Čtyři z nich jsou státem památkově chráněné. Je to náhrobek Adalberta Krajta (registrační číslo 3775), náhrobek Jana Nekoly (registrační číslo 3776), náhrobek děkana J. C. Kunstlera (registrační číslo 3777) a náhrobek Jana Grubera (registrační číslo 3778). Další náhrobní desky se dochovaly na vnější zdi kostela. Svou desku tu má například Josef Kasper (1817–1866), rokycanský kaplan a děkan. A také další významný církevní představitel, děkan Eduard Raus (1852–1925). Na obdélné železné desce Václava Lemingera z roku 1814 stojí nápis: „LETA PANE 1814 DNE 2. LEDNA W PANU VSNUL, PAN WACLAW LEMINGR MISTR SSEWCOWSKY, A MNĚSSTAN ROKYCSKY, KTERY NA SWETE WPRACY A WPŘIKLADU WEKU SWEHO 75 LET ŽIWBYL, ZDE WPŘIKLADU ODPOČIVA, A SLAWNEHO ZMRTWYCHWSTANI OČEKAWA. ŽADA, KDOŽ KOLIW TENTO NAPIS ČISTI BUDE, AGT NANĚG SMODLITBAU SPOMENE.“ Nad touto deskou se nachází mladší, rovněž kovová plaketa Josefa Křesadla z roku 1863, zvonového tvaru s nápisem: „ZDE ODPOČIVÁ V PÁNU JOZEF KŘESADLO, MĚŠŤAN V ROKYCANEH ZEMŘEL DNE 17. LISTOPADU 1863, 69 ROKŮ STÁR. DEY MU BŮH RADOST VĚČNOU.“ Je tu i další náhrobní deska.

Některé ze zachovalých náhrobků sem byly druhotně umístěny při likvidaci hřbitova a i přes pochopitelnou fragmentárnost souboru jde o poměrně zajímavý vzorek tehdejší měšťanské společnosti, od přepychových hrobek místní podnikatelské nebo duchovní elity až po skromnější hroby středostavovských rodin. Z demolované čtvrti Pod Kostelem sem navíc byla roku 1985 dočasně přemístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého a situována k cestě vedoucí bývalým hřbitovem od litinového kříže ke kapli sv. Rozálie na jihozápadní roh kostela. V pietním prostředí zrušeného hřbitova skulptura vcelku nerušeně prožila následující roky a roku 1993 byla přesunuta na již definitivní místo u nového mostu přes Padrťský potok v Pražské ulici. Uprostřed hřbitova odolal komunistickým bagrům vysoký litinový kříž z roku 1875. Asanaci hřbitova i přežily staré stromy. Mohlo by se proto zdát, že přeměna pohřebiště v park byla vlastně docela šetrná a kromě odvozu pár desítek hrobů a starých kostí nebylo okolí kostela nijak zvlášť narušeno. To je ale omyl. Hřbitov přišel o svoji pietní funkci ale k jeho plnohodnotné proměně v „socialistický“ park nedošlo. Lidé totiž dávali přednost rozsáhlému lesoparku na Stráni (viz kapitola „Osecký vrch“) nebo kultivovanému parčíku u nádraží, před tímto bizarním místem, v kterém ani betonové lavičky a typizované pouliční lampy nemohly zakrýt hřbitovní minulost. Park se tak stal spíše nevábným útočištěm pro asociální mládež se všemi průvodními znaky sociální patologie (vandalismus, drogy, alkohol). Napomohli tomu samotní městští plánovači, kteří se domnívali, že socialistický park by neměl být obehnán zdí. Ta proto byla v úseku mezi oběma hřbitovními branami snesena a otevřena pohledově do frekventované křižovatky u Střelnice. Právě při rozšiřování této křižovatky byla zabrána část původního hřbitova pro novou vozovku. Park tak ztratil svoji intimitu a bez ohradní zdi, která by se na noc zamykala a hlídala, se otevíralo volné pole pro party adolescentních vandalů.

Kostel sv. Trojice po roce 1989 a proměna na pravoslavný chrám

Po roce 1989 se chátrání kostela zastavilo a objekt byl (byť velmi pomalu) opravován. Areál kostela a hřbitova se stal součástí městské památkové zóny vyhlášené roku 1992. Co se ovšem týče využití objektu, město stále tápalo. Ještě v únoru 1996 jednala Nadace kanovníka Staška s architektem Soukupem a ředitelem plzeňského památkového ústavu Drchovským o chystané opravě kostela a jako jedna z variant se opět objevil původně komunisty navrhovaný plán proměny v obřadní síň. Záměr nebyl schválen. V lednu 1997 se stále mluví buď o obřadní síni nebo o koncertním či výstavním sálu. Kostel nicméně po celá 90. léta zůstával čistě sakrální stavbou, byť jen sporadicky využívanou. Na rok 1995 požádala obec stát z fondu obnovy památek o 2 300 000 Kč na opravu kostela. V letech 1995–1999 pak proběhla první etapa jeho rekonstrukce, byť s daleko menším rozpočtem. Podle jiného pramene ale opravy začaly až koncem roku 1996. V lednu 1997 je nad jižním vchodem do chrámu instalováno lešení. Práce prováděla firma Monex, s. r. o. z Plzně. Členové Nadace kanovníka Staška brigádnicky vypomohli s úklidem staveniště. Podnětem k zahájení generální rekonstrukce kostela bylo zjištění, že střecha je v havarijním stavu (zatékalo tam, dřevo bylo shnilé). Počátkem roku 1997 se musely opravy přerušit kvůli mrazům. Mezitím stavební technik vikariátu Rokycany Jaroslav Bělohoubek vyjednával s městským úřadem o pokračování oprav. Docházely totiž peníze. Na prvotní práce sice přispělo 340 000 Kč ministerstvo kultury v rámci Programu regenerace městských památkových rezervací. Farní úřad přispěl 50 000 Kč, Okresní úřad 50 000 Kč a město 100 000 Kč. Tyto finance ale umožnily jen provedení základních prací. Zejména oprava krovu si vyžadovala daleko větší investici, protože šlo o archaickou a velmi složitou konstrukci.

Pozvolný nicméně vytrvalý charakter oprav dokládá následující přehled: roku 1997 investováno do kostela 350 000 Kč (z toho 70 tisíc církev, 100 tisíc město, 110 tisíc stát a 70 tisíc), roku 1998 931 000 Kč (154 tisíc církev, 301 tisíc město, 376 tisíc stát, 100 tisíc okres). V roce 1999 se dotacemi na další opravy kostela zabývalo zastupitelstvo. V rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón bylo na opravu objektu vyčleněno státem pro rok 2001 110 000 Kč. Tyto počáteční fáze rekonstrukce se zaměřily na opravy střechy a krovů. Druhá etapa rekonstrukce začala roku 2002, kdy se opravy přesunuly do interiéru, na stropy i na vnější zdi. V letech 1996–2003 celkem investovala obec do oprav 815 000 Kč, katolická církev 47 000 Kč. Tento údaj o finanční spoluúčasti katolické církve je v rozporu s výše uvedenými daty o investicích v letech 1998–1999. Patrně jde o omyl, vzniklý jinou definicí církve (v prvním případě mohlo jít o církev jako takovou, reprezentovanou např. plzeňským biskupstvím, v případě druhém mohl být zahrnut jen finanční příspěvek rokycanské farnosti apod. Podle údajů pravoslavné správy katolíci v letech 1996–2000 do kostela investovali 340 000 Kč.

Od roku 2001 se o kostel začala zajímat pravoslavná církev. Od onoho roku byl chrám ve správě této náboženské společnosti na základě smlouvy o výpůjčce a jednalo se o jeho trvalém převodu do majetku pravoslavných. Součástí dohody bylo i finanční vyrovnání, podle něhož měli nabyvatelé kostela uhradit katolíkům výše uvedených 340 000 Kč investovaných do oprav v předchozím období. Na jaře 2003 pak byl převod kostela realizován. Dne 9. února 2003 zde sloužil čerstvě vysvěcený kněz David Dudáš první mši. Dne 4. srpna 2003 schválili radní smlouvu, na jejímž základě získala pravoslavná církev, vedená v Rokycanech Davidem Dudášem, kostel do pronájmu. Už 17. června 2003 byl kostel vysvěcen za účasti pravoslavného vladyky Kryštofa, pražského arcibiskupa. Po protestantské a katolické etapě dějin kostela se tak roku 2003 otevřela nová epocha. Společně s konfesijní změnou se v interiéru objevily některé artefakty pravoslavné provenience, například zlatomodrý ikonostas mezi lodí a presbytářem nebo řecká křtitelnice. Dne 3. dubna 2003 se na radnici konala schůzka pravoslavných duchovních, města a plzeňského památkového ústavu, kde bylo dohodnuto, že při montáži ikonostasu budou památkáři přítomni, aby navrhli optimální a šetrnou instalaci. Ortodoxní církev rovněž neprojevila zájem o původní oltář a navrhla jeho demontáž. Na podzim 2004 byly varhany z kůru darovány katolickému biskupství v Plzni. Jejich místo zaujala kaple pro zimní období, zasvěcená sv. Gorazdovi II. Roku 2003 byl v kostele instalován lustr, přenesený sem z pravoslavného kostela Zesnutí Přesvaté Bohorodice na pražských olšanských hřbitovech. Kostel byl uvnitř nově vymalován bleděmodrou barvou, na stropě presbytáře zlaté hvězdy. V roce 2003 přispěla pravoslavná církev na opravu 27 500 Kč. Podle údajů pravoslavné církve bylo v letech 2001–2005 vloženo do oprav kostela víc než 300 000 Kč. Do interiéru byl instalován i prestol (bohoslužební stůl), původně umístěný v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje, kde u něj sloužil mše sídelní biskup Gorazd, proslavený ukrýváním československých parašutistů, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha. V září 2004 do kostela byla pořízena ikona svatého Gorazda.

V této době začaly v režii firmy S+H práce na vysušení kostelního zdiva, které trpělo velkou vlhkostí. Problém představovalo, že kostel neměl kanalizační přípojku. Pro odvod okapů tak byly v okolí kostela položeny esteticky sporné umělohmotné roury v betonové podezdívce. Kvůli sanaci provlhlých venkovních omítek rovněž došlo (v roce 2001) k odsunutí některých náhrobků a pamětních desek zde umístěných o několik centimetrů. Šlo o provizorní řešení schválené Národním památkovým ústavem v Plzni. Definitivní projekt odvodnění už v roce 2001 zhotovil Ateliér Soukup z Plzně. Odvodňovací kanály podle něj měly být situovány pod úroveň terénu, vzhledem k nedostatku peněz, ale toto řešení bylo odloženo. Součástí investice bylo i vybudování elektroinstalace. V roce 2003 odhadovala pravoslavná církev náklady na 1 300 000 Kč. Z toho město přislíbilo 150 000 Kč, stát v rámci programu Regenerace městských památkových zón 100 000 Kč, pravoslavní sami poskytli 28 000 korun. V dubnu 2003 přidělilo zastupitelstvo 150 000 Kč z Programu regenerace městské památkové zóny Rokycany na roky 2003–2004 pravoslavné církvi. Ještě v roce 2004 ale odvodnění nebylo kvůli nedostatku peněz provedeno. Dostupné finance postačily na drobnější opravy (vstupní dveře, oprava lavic, oprava mříží v oknech). Ortodoxní komunita zamýšlela rovněž přestavbu kůru. Dostala svolení od památkářů, že pokud nedojde k zásahu do nosných zdí, je možno prostor kůru uzavřít (podobně jako byl presbytář uzavřen ikonostasem) a vytvořit tak menší místnost, určenou jako zimní modlitebnu. V roce 2005 získalo město od státu 45 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací na repasování dveří kostela, výměnu mříží na oknech a na dveřích. Z obecního rozpočtu na tuto akci šlo 99 900 Kč. S dokončením odvlhčení zdí kostela se mělo začít na jaře 2006. Projekt byl hotov a bylo vydáno i stavební povolení (platné do roku 2009). Na rok 2006 se počítalo i se zahájením oprav fasády presbyteria. Na jaře 2006 došlo k realizaci opravy severní fasády kostela. V polovině dubna 2006 ještě zdivo zakrývá lešení a probíhá aplikace fasádních omítek, v 2. polovině měsíce již je lešení sejmuto. Vnější zeď kostela byla natřena bílou barvou. Pokračování rekonstrukce zařadilo město do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Mělo to být 820 000 Kč, které měly jít na rekonstrukci další části fasády a odvodnění objektu. Dne 25. června 2007 přidělili zastupitelé na rok 2007 z Programu regenerace městských památkových rezervací 100 000 Kč na pokračování oprav kostela (dokončení obnovy fasády a odvodnění) a dalších 219 500 Kč město na tento účel uvolnilo z vlastního rozpočtu.

Dne 4. května 2009 rozhodlo zastupitelstvo o přidělení peněz z dotačního programu ministerstva kultury na regeneraci městských památkových zón. Na opravu dlažby a schodišť a výměnu okenních mříží kostela mělo jít 10 000 Kč, přičemž dalších 23 000 Kč měla hradit pravoslavná církev a 190 000 Kč obecní rozpočet. Počátkem dubna 2009 byly ze střechy kostela sejmuty tři kříže (dva ze střechy kostelní lodi, jeden z prostoru nad oltářem). Šlo o masivní kovové artefakty o výšce cca 130 cm. Pravoslavná církev je nechala opravit, pozlatit a doplnit o dvě ramena, tak aby odpovídaly pravoslavné ikonografii. Další kříž měl být vyroben nově a instalován na střechu boční kaple sv. Rozálie. Největší pozlacený kříž na vrcholku kostelní věže zůstal na svém místě. Při demontáži bylo zjištěno, že tři sejmuté kříže byly vlivem povětrnosti připevněny jen velmi nestabilně. Roku 2010 město přidělilo z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón 100 000 Kč na opravu vitráže v presbyteriu, dlažby a dřevěného schodiště ve zvonici kostela. Dalších 43 000 Kč poskytlo přímo z obecního rozpočtu.

Rekonstrukce bývalého hřbitova

Ještě v 1. dekádě 21. století zůstával nedořešený stav parku okolo kostela. Bývalý hřbitov, komunisty proměněný v jalový „park“, stále chátral. Náhrobky byly terčem vandalů, v dezolátním stavu zůstávala márnice i secesní Fitzova hrobka. V září 2002 vandalové povalili sochu sv. Jana Nepomuckého z jednoho náhrobku a ukradli její hlavu. Pravoslavná církev vyčíslila škodu na 100 000 Kč. Dne 30. září 2003 skončilo odborné ošetření stromů v parku okolo kostela. Firma Prostrom nákladem cca 110 000 Kč osekala staré větve a provedla zdravotní řezy.

V roce 2005 město učinilo první krok ke komplexní obnově parku. Vyjednalo s pravoslavnou církví, že bývalý hřbitov okolo kostela od ní vykoupí. V září 2005 odkup pozemku o rozloze 12 466 čtverečních metrů odsouhlasilo zastupitelstvo. Předtím v srpnu 2005 s transakcí vyslovila souhlas i rada. V říjnu 2005 již je kupní smlouva připravena a zaslána do Prahy k vyjádření vedení církve. Ta pozemek ocenila na 11 582 000 Kč, požadovala ale „jen“ 2 900 000 Kč, nakonec souhlasila s 2 000 000 Kč. Dne 9. ledna 2006 odsouhlasili radní změnu obecního rozpočtu, kdy přesunuli 2 000 000 Kč z jiné kapitoly tak, aby bylo možné provést odkup. Logika transakce byla pochybná. Pravoslavná církev, které kostel patřil jen 2 roky a která k tomuto objektu ani k Rokycanům neměla historické vazby ani morální nároky, nyní město donutila zaplatit výraznou sumu za neudržovaný park. Předák rokycanské pravoslavné obce David Dudáš dohodu vydával za primárně svoji dobrou vůli: „Mnozí lidé v církvi říkají, že je to hodně pod cenou, ale nakonec jsme udělali vstřícné gesto a šli na kompromis. Okolnosti nás donutily. Kromě toho doufám, že do budoucna nám město poskytne finanční výpomoc, abychom mohli opravy dokončit.“ Je ovšem nutno dodat, že pohnutky pro tuto na první pohled pro město nevýhodnou smlouvu, byly pragmatické. Zisk z prodeje bývalého hřbitova měla pravoslavná církev využít na dokončení oprav kostela, především finální řešení odvodnění (čímž by zmizely povrchové plastové roury) a novou fasádu. Město uvažovalo, že park obnoví. Zejména se chtělo soustředit na opravu poničených náhrobků. Hodlalo k tomu využít i různé dotace.

V představách města se mělo jednat o komplexní obnovu parku na místě bývalého hřbitova, včetně jeho rozšíření a propojení s parkem u nádraží, úprav obvodových zdí i vstupních bran. Součástí areálu bylo i 40 původních náhrobků. Město proto vyzvalo jejich majitele, aby se přihlásili. Pokud by se do 28. února 2007 o náhrobky nikdo nepřihlásil, měly zůstat v novém parku. Podle seznamu městského úřadu ze září 2006 šlo o ty náhrobky: 1. Fitzova hrobka, 2. Karel Brož (doktor lékařství), 3. Torzo – hlava Krista, v ohradní zdi východně od márnice, 4. Františka Fuchmanová, roz. Vebrová (1898), 5. padlý náhrobek vlevo u márnice, 6. padlý náhrobek vpravo u márnice, 7. Jan Nekola – empírový s litinovým křížem z r. 1805, 8. padlý náhrobek vpravo vedle náhrobku Nekoly, 9. Tolgar Paulina (1850), 10. padlý náhrobek před Tolgar, 11. Aloisie Kučerová (padlý), 12. Rodina Josefa Wünsche (1907), 13. Antonín Chvátal (1857), 14. Josef Ku… (padlý), 15. Fr. V. Urválkovi (1829), padlý, 16. Jan Markus, polesný v Rokycanech 1835 (padlý), 17. Konrad Haas (1837), 18. Adalbert Kraft (torzo se sochou ženy), 19. Torzo, 20. Anichobrová Josefa, 21. Aloisie Tylová 1851, 22. Familie Brunner, torzo, 23. Rodina Karlíkova (kámen se žulovou deskou), 24. Rodina Julákova – velice poničený, 25. Rodina Hovorkova, 26. Rodina Eimova, 27. Josef Baumann, 28. Josef Stašek, 29. Řanda – zazděn v severní ohradní zdi u Plzeňské ulice, 30. Litinový kříž na kamenném podstavci – u Plzeňské ulice, 31. Petr Mach, c. k. okresní přednosta (1886) – u Plzeňské ulice, 32. padlé torzo u Hrobky Veselých, 33. Rodina Poláčkova a Votrubova, 34. Rodina Heyrovských, 35. Brožová, roz. Heyrovská (s bílým křížem), 36. Torzo, 37. Litinový kříž na ose kostela a márnice, 38. Špirková – přemístěno od kostela, 39. Jan Celestýn Kunstler, 40. Johan Gruber.

29. června 2006 vypsalo město výběrové řízení na projekt rekonstrukce parku. Výsledky tendru byly vyhlášeny 27. července 2006 a zakázku získala J. Kadlecová z Druztové za 147 000 Kč, s termínem dokončení do roku 2007. V prosinci 2006 se již práce na projektu rekonstrukce parku dostaly údajně do finále. Předpokládalo se propojení s parkem u nádraží pěší cestou na jeho jižní straně, podél kolejiště železniční trati. Realizace závisela na získání dotace. Dle obecního rozpočtu na roku 2007 se na studii rekonstrukce parku počítalo s částkou 330 000 Kč. Zastupitelstvo Plzeňského kraje 5. června 2007 přidělilo městu Rokycany dotaci 50 000 Kč na obnovu zeleně v areálu starého hřbitova. Dne 13. srpna 2007 schválilo zastupitelstvo města podmínky pro přidělení dotací na ekologické projekty pro rok 2007, mimo jiné i na údržbu dřevinné zeleně ve VKP (významný krajinný prvek) Starý hřbitov v Rokycanech.

Ještě před spuštěním rozsáhlé rekonstrukce parku (bývalého hřbitova) došlo na obnovu severní brány. V dubnu 2006 městská rada odsouhlasila změnu rozpočtu, kdy 150 000 Kč ušetřených na opravě mariánského sloupu na Masarykově náměstí přesunula na opravu severní brány starého hřbitova (do Plzeňské ulice). K 30. květnu 2006 odsouhlasilo město další změnu rozpočtu. 77 000 Kč určených původně na pokračování oprav mohyly Madlonova pluku převedlo na opravu brány starého hřbitova. Bylo nutné jednat rychle. V roce 2005 připadla brána do majetku města, spolu s areálem bývalého hřbitova. Už tehdy byla zařazena její oprava do programu regenerace památek. Mělo jít o běžnou opravu sestávající z nových omítek. Jenže počátkem roku 2006 se zjistilo, že z tympanonu brány odpadávají tašky a stav nemovitosti je horší, než se zdálo. 20. března 2006 pak zjistili pracovníci odboru rozvoje města při obhlídce brány havarijní stav. Docházelo k jejímu naklánění. V dubnu 2006 už výchylka dosáhla 18 cm. Po konzultaci se statikem a geologem bylo zjištěno, že brána je založena na hornině s nízkou nosností a navíc na zdivo tlačí kořeny sousední lípy. Odbor rozvoje města proto zadal zpracování projektu stabilizace brány. 12. května 2006 se konalo nové jednání se statikem, odborem životního prostředí, odborem kultury a památkáři. Věc komplikovala skutečnost, že v blízkosti brány procházely podzemní telefonní a elektrické kabely. Dne 6. dubna 2006 vypsalo město na restaurování brány výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlášeny 20. dubna 2006. Zakázku získal Marcel Hron za 178 763 Kč, s termínem dokončení do 30. září 2006. Podle projektu zpracovaného po konzultacích s odborníky se měla brána provizorně stabilizovat třemi obručemi, které by jistily zdivo před rozpadem. Pod základy mělo dojít k odkopání zeminy, následnému provedení podpěr, podezdění základů betonovými cihlami, injektáži a přibetonování závaží z vnitřní strany. Podle odhadu se náklady na rekonstrukci brány vyčíslovaly na 347 786 Kč. V rámci akce mělo dojít i k opravě omítek a novému zakrytí vrcholu. Zatímco zakrytí vrcholu stavby mělo proběhnout ještě během roku 2006 (tak, aby do konstrukce nezatékalo), vysprávky omítek se odložily na rok 2007, protože po stabilizaci brány mělo přes zimu dojít k jejímu mírnému sesedání, což by způsobilo popraskání vnějších nátěrů zdiva. Kromě toho byly doporučeny i mírné úpravy okolí brány (urovnat vstup a část chodníku za branou tak, aby vrata při otevření nezasahovala nad nezpevněnou zem a nedocházelo k jejich vlhnutí). Návrh rekonstrukce vnější podoby brány měl provést vítěz veřejné soutěže, restaurátor Mgr. Marcel Hron, technické řešení podezdění základů měl do 31. května 2006 navrhnout Ing. Eichenbaum. Firma HD Strom měla zajistit úpravu koruny sousední lípy, aby nezasahovala do brány, kromě toho se okolo kořenů lípy předpokládalo osazení fólie, jako zabrány před dalším prorůstáním do základů. Fasáda brány se předpokládala s použitím historických materiálů (plavený písek, vápno, minimum cementu) tak, aby se dodržel původní ráz architektury.

Odbor rozvoje města požádal o výjimku, aby nebylo nutné vypisovat výběrové řízení na stavební práce a ty se mohly zadat přímo firmě S+H, s. r. o. 3. dubna 2006 vzala stav brány na vědomí rada a na svém jednání 7. srpna 2006 souhlasila se zadáním oprav firmě S+H. Nabídková cena zněla 347 785 Kč. Už v červenci 2006 schválilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu. 150 000 Kč ušetřených na akci „Kanalizace Pražská“ převedlo na statické zabezpečení brány. Dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón 35 000 Kč na rekonstrukci brány. Dalších 143 763 Kč mělo hradit město. Celkem byly vypočteny náklady na opravu této památky na 178 763 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města. Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo. Celkové náklady na opravu brány (včetně prací plánovaných na rok 2007) měly činit 348 000 Kč. Počátkem října 2006 již rekonstrukce brány započala. Vnější omítky byly otlučeny až na zdivo a okolo brány vyrostlo lešení. V polovině října 2006 už byly od brány směrem do Plzeňské ulice položeny šikmé provizorní vzpěry. V polovině listopadu 2006 je původní zpuchřelá fasáda brány zčásti otlučena. Pak se tempo prací zpomalilo. Práce plánované na rok 2006 měly stejně skončit v polovině listopadu 2006. Podle oficiálních pramenů MÚ ale termín dokončení zakázky pro firmu S+H byl původně stanoven na 31. října 2006. Nakonec práce skončily 13. listopadu 2006. Náklady dosáhly reálně 291 982 Kč. V polovině března 2007 zůstává uliční fasáda brány stále otlučená. Vrata mezitím byla demontována a již v říjnu 2006 jsou v péči restaurátora. Pokračování oprav brány se podařilo zařadit do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Mělo na to jít 103 000 Kč (rekonstrukce vrat). Dne 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo přidělit na rok 2007 z Programu regenerace městských památkových rezervací na opravu brány (restaurování dřevěných vrat) 46 000 Kč. Během roku 2007 pak oprava byla dokončena. Počátkem října 2007 už je rekonstrukce brány hotova a její fasáda natřena barvou.

Kupředu postupovala mezitím i příprava celkové rekonstrukce parku. 14. července 2008 se zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z projektové dokumentace na starý hřbitov na zpracování projektové dokumentace pro územní řízení a stavební povolení sídliště Pod Kostelem, ve výši 600 000 Kč. Dne 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo rozdělení dotací ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo na kostel Nejsvětější Trojice 20 000 Kč dotačního z programu a 225 000 Kč z rozpočtu města na dokončení obnovy fasády kostela. Objekt márnice na hřbitově u kostela zůstával i počátkem 21. století nedořešeným právním, finančním a stavebním problémem. Objekt během 90. let 20. století podléhal devastaci. V roce 1997 už jsou vytlučena okna a dveře. V dalších letech došlo k prolomení střechy a zdálo se, že demolice bude otázkou krátké doby. 21. května 2007 zastupitelstvo odmítlo návrh na odkup márnice od majitele areálu bývalého hřbitova, tedy pravoslavné církve. Teprve 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo bezúplatný převod (formou darovací smlouvy) bývalé márnice s tím, že před přijetím daru bude uzavřena dohoda mezi městem a pravoslavnou církevní obcí o přemístění náhrobků č. 3 (Gruber), č. 4 (Kunstler), č. 5 (Špirková), č. 37 (rodina Poláčkova), č. 38 (rodina Heyrovských) a č. 39 (Brožová) na původní místo ke kostelu Nejsvětější Trojice.

V roce 2009 byla dohotovena projektová dokumentace a vydáno stavební povolení na rekonstrukci parku. Město roku 2009 rovněž podalo žádost o evropskou dotaci z programu ROP NUTS Jihozápad. Celková rekonstrukce parku okolo kostela sv. Trojice nakonec proběhla v letech 2011–2012. V červnu 2011 se oznamuje, že město už začalo s pracemi. Projekt obdržel dotaci EU (regionální operační program NUTS II Jihozápad). Šlo o dvě separátní zakázky. Samotnou revitalizaci parku prováděla firma Všestav Mariánské Lázně za 11 353 015,44 Kč bez DPH. Zakázku na zbudování architektonických prvků v parku získal Václav Fiala za 1 110 000 Kč bez DPH. Práce zahrnovaly úpravy skladby dřevin. Byly odstraněny mj. čtyři staré lípy, které poškozovaly hradební zeď při Plzeňské ulici. Zároveň došlo k výsadbě 27 nových stromů, mj. několika platanů a dalších vzácnějších druhů stromů (jírovec červený, ambroň západní, liliovník tulipánokvětý, líska turecká, červenolisté buky atd.) i keřů. Bylo zcela nově vyřešeno veřejné osvětlení, včetně nasvícení objektu kostela, vznikly cesty, nový úsek ohradní zdi, lavičky, odpadkové koše a umělecké prvky. Důkladné rekonstrukce se dočkala i secesní Fitzova hrobka. Šlo o třetí samostatnou zakázku. Provedla ji firma PET–STAN 99 z Rokycan nákladem 1 350 069 Kč. Rakve Jana a Matildy Fitzových byly vyjmuty a pochovány na novém městském hřbitově. Původní náhrobní schránky byly restaurovány Robertem Ritchelem z Prahy. 25. června 2013 se konala komentovaná prohlídka márnice a Fitzovy hrobky.

Areál obdržel na základě veřejné ankety oficiální jméno park U Plzeňské brány. 23. března 2009 o tom rozhodlo zastupitelstvo. Slavnostní otevření se konalo 10. července 2012. Náklady dosáhly cca 16 mil. Kč. Zásadní proměnou byla změna přístupových tras. Park byl směrem k jihu (jižně od objektu bývalé márnice) rozšířen do prostoru poblíž železniční trati a tudy propojen pěší cestou okolo autobusového nádraží s parkem u vlakového nádraží a vlakovým nádražím samotným. Ze slepého ramene městského života se tak stala živá cesta. V nové jižní sekci parku proběhla kromě sadových úprav i výstavba fontány Kamenná stuha, která sestává z kamenných prvků. Směrem od autobusového nádraží byl vchod do parku řešen skrz dřevěnou trojitou dubovou bránu. V severozápadním koutu bývalého hřbitova, směrem do Plzeňské ulice, vznikla branka pro pěší s kamenným ostěním z tepelského trachytu. V něm nápis OMNIA VINCIT AMOR (Láska vítězí nade vším) a FESTINA LENTE (Pospíchej pomalu). Společně s opravou obou historických bran hřbitova a opětovnou výstavbou hradební zdi bývalého hřbitova směrem do křižovatky u Střelnice tak vznikla možnost areál hlídat a zamykat. Návštěvní řád počítal v letním období s otevřením parku od 6. hodiny ráno do 22. hodiny večer. Ztvárnění parku bylo dílem sochaře Václav Fialy a zahrnovalo i osobitý mobiliář jako lavičky apod. Díky komplexní obnově byla po desítkách let konečně dořešena role tohoto prostoru v městském organismu. Rozšířením areálu o jižní část poblíž železniční trati celková rozloha parku narostla na víc než 16 000 metrů čtverečních.

V roce 2013 se musela znovu opravovat původní hradba bývalého hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice směrem do Plzeňské ulice, která sice prošla v roce 2012 rekonstrukcí v rámci zřizování parku, ale kvůli vlhkosti z ní opadávala ve spodní části omítka. Město úspěšně věc reklamovalo u stavební firmy a do konce letních prázdnin byla zeď vyspravena. Počátkem září 2014 zničil vítr starou lípu u bývalé márnice. Park se proto dočasně uzavřel, protože torzo stromu bylo nestabilní a musel být zcela odstraněn. Při bouřce v noci z 23. na 24. června 2017 se také rozlomila lípa velkolistá, která se nacházela přímo u jižní strany kostela. V roce 2010 přitom byla prohlášena památným stromem („Lípa u kostela Nejsvětější Trojice“). Obvod jejího kmene ve výšce 130 cm dosahoval 377 cm. Kostel nebyl jejím pádem poškozen. V roce 2019 vysadili členové rokycanského skautského oddílu v parku strom na památku 100. výročí založení místní skautské organizace. Šlo o jinan dvoulaločný. Již 22. dubna 2014 také vysadili členové spolku Rokycanští patrioti buk na počest výročí povýšení Rokycan na královské město (roku 1584). Je situován vně ohrazeného areálu bývalého hřbitova, směrem ke křižovatce u Střelnice. Vedle stromu je položen kámen s deskou, která připomíná historické výročí.

V únoru 2020 na svém zasedání radní přidělili firmě Bagger BS s. r. o. z Prahy zakázku na stavební úpravy v parku U Plzeňské brány za 3 498 575,07 Kč bez DPH. V prosinci 2020 je rekonstrukce parku řazena starostou mezi hlavní investice skončivšího roku. Rekonstrukce začala v červnu 2020 a v září 2020 se uvádí očekávaný termín dokončení koncem listopadu. Náklady přesáhly 4 000 000 Kč (včetně DPH). Akce zahrnovala odvodnění části parku, opravu povrchu některých cest, dále zřízení vodovodních přípojek pro fontánu a pro budovu bývalé márnice, která měla být i napojena na kanalizační systém. V obecním rozpočtu pro rok 2020 bylo na odvodnění, kanalizaci a chodník v tomto parku vynaloženo celkem 4 320 000 Kč.