Kostel svatých Šimona a Judy v Zabrušanech

Dominantu obce Zabrušany tvoří u jedné z vedlejších silnic v terase postavený kostel svatých Šimona a Judy.

Kostel je v nedobrém stavu, a ač je těsně u rozpadajícího se schodiště dotační cedule ke zlepšení stavu obce, na schodišti samém je učiněn pokus bránit vstupu ke kostelu (ovšem z pravé strany je neomezený přístup přes dětské hřiště).

Wiki:

Římskokatolický farní kostel svatého Šimona a Judy (a svatého Antonína) v Zabrušanech je sakrální stavba stojící v obci vedle průjezdní silnice pod slovanským hradištěm. Od 3. května 1958 je kostel zapsán v seznamu kulturních památek.

První kostel a jeho přesný vzhled a stavební vývoj v místě není přesně znám. Existenci kostela v Zabrušanech dokládá údaj o zdejší plebánii z roku 1384. Tento první kostel nahradila v letech 1723–1728 barokní novostavba. Ta dominovala obci až do počátku 20. století. V letech 1906–1910 byly staré Zabrušany zbourány kvůli těžbě hnědého uhlí, uvolnily tak prostor pro povrchový důl Hermann. Nové Zabrušany byly na náklad těžařů postaveny o několik set metrů severněji, pod valy někdejšího hradiště. Jako poslední objekt z původní obce byl roku 1910 demolován i barokní kostel.

Obec si prosadila stavbu repliky kostela v nové poloze. Při jejím budování v roce 1910 byly zřejmě využity architektonické a sochařské články původního objektu. Do něho se přesunula i část vnitřního zařízení. Po roce 1945, kdy byli vysídleni původní německy mluvící obyvatelé, kostel postupně zchátral. Dnes se zde neslouží ani pravidelné bohoslužby, takže je prakticky nepřístupný.

Zařízení kostela je převážně novodobé z období stavby repliky původního kostela. Kostel má hlavní oltář, boční oltář svatého Vojtěcha, kazatelnu a varhany. Oltář svatého Benedikta je barokní a pochází z období kolem roku 1720. Oltář sv. Anežky je ze druhé čtvrtiny 18. století. Soška svaté Barbory, která se nachází v lodi kostela je z období mezi lety 1740–1750. Obraz sv. Anny s Pannou Marií pochází z období před polovinou 18. století.

V průčelní jižní věži na dřevěné konstrukci se nachází malý nedatovaný zvon na železné tyči. V konstrukci je místo ještě nejméně pro tři zvony, další se v minulosti nacházel v sanktusníku, kde po něm zbyl ocelový závěs. Doložen je zde zvon z roku 1508 s latinským nápisem a zvon z roku 1827 od Josefa Pitschmanna.

Kostel je kulturní památkou:

Areál tvoří kostel a terénní schodiště. Sakrální objekt byl postaven v letech 1910-17. Jedná se o kopii kostela, který stál ve starých Zabrušanech. Původní barokní stavba z let 1723-28 spolu s obcí ustoupila na přelomu 18. a 19. stol. těžbě uhlí.

Gotický předchůdce kostela v Zabrušanech je připomínán poprvé v roce 1352. Následovala barokní novostavba z let 1723-28 na jeho místě. Stará obec Zabrušany začala být začátkem 20. stol. postupně likvidována se záměrem vytěžit ložisko uhlí nacházející se pod ní. Vznikl zde důl pojmenovaný „Hermann“ (později ho nahradil oprám stejného jména), který ji postupně pohltil. Původní vesnici vykoupili podnikatelé Baldauf a Rudolf, majitelé dolu, kostel byl zbořen v roce 1911. Nové Zabrušany byly znovu vystavěny přímo pod valy někdejšího slovanského hradiště. K nové struktuře byla přiřazena i staronová sakrální stavba.

Kostel je novostavbou z let 1910-17, kopií zbořené stavby barokní. Některé původní prvky byly do novostavby přeneseny. Od svého vzoru se autor při realizaci patrně odchýlil u kleneb a oblouků, které při klenutí stlačil. Nová bude zřejmě dispozice a patrování věže a s ní propojené části lodě při hlavním průčelí. Od své dostavby objekt neprodělal žádné zásadní stavební zásahy. Realizovány byly jen drobné úpravy a udržovací práce, které nijak nezměnily jeho stavební podobu. Autory stavby jsou patrně architekt Max von Loos spolu se stavitelem F. Salusem z Teplic, neboť jsou podepsáni i pod plány zabrušanské fary z roku 1915, následně postavené. Realizace se zhostil, dle dobových zdrojů ne zcela uspokojivě, duchcovský stavitel Traxler, placený dolem.

Původní i novou obec Zabrušany můžeme lokalizovat mezi vesnicemi Želénky a Všechlapy. Historická struktura spolu s kostelem byla demolována a „přesunuta“ o necelý půl kilometr severovýchodním směrem k valu někdejšího historického hradiště. Kostel byl původně umístěn jižně solitérně pod obcí. Nově byl vybudován na severovýchodním okraji nové zástavby. Mírný pocit byť neúplného centra dodává místu nedaleká budova školy z roku 1908, nyní obecní úřad s knihovnou.

Kostel se schodištěm tvoří jeden osově komponovaný celek, umístěný kolmo proti svahu, který při ulici o to více graduje vstupní skoro vtaženou věží. Masivní, jen v rizalitu předstupující věž z čelního pohledu způsobuje, že navazující loď se jeví jako subtilní. Vertikalitu umocňují nad nárožími lodi umístěné barokní skulptury.

Od ulice se však nevchází středem, nýbrž dvěma otvory v opěrné zdi po pravé a levé ruce, na něž navazují dvě schodišťová ramena, sbíhající se na podestě. Odtud se teprve vystupuje po ose k portálu kostela v rizalitu vstupního průčelí, který je zároveň jižní fasádou spodní části věže.

Nadregionální význam kostela spočívá především v jedinečném způsobu vyrovnání se se zánikem památky z důvodu těžby pomocí jejího nahrazení věrnou kopií včetně přenesení a uplatnění některých původních prvků. Z hodnotných detailů a prvků v exteriéru je třeba jmenovat veškerou štukovou výzdobu na průčelích, volné plastiky a pískovcový portál s erbem v hlavním průčelí, dřevěný misijní kříž na pravém bočním průčelí a kování výplní otvorů.

kostel sv. Šimona, Judy a Antonína

Jednolodní solitérní kostel se sedlovou střechou, se sanktusníkem nad presbytářem a vytaženou vstupní věží krytou jehlanovou střechou byl postaven v letech 1910-17 dle vzoru původního kostela ze starých Zabrušan, zbouraných na přelomu 18. a 19. století.

Kostel je podobně jako jeho předchůdce neorientovaný. Oproti předchozímu se neobrací k severoseverozápadu nýbrž přesně obráceně k jihojihovýchodu. Stojí kolmo k ulici, na konci řady obdélně dělených parcel s domky či dvojdomky s předzahrádkami.

Je složen z mohutnější čtvercové věže, s nižší stanovou střechou, vtažené ze tří čtvrtin do půdorysu lodi. Loď je obdélná, krytá střechou sedlovou, v zadní části mírně zvalbenou v závislosti na zastřešení odsazeného polygonálního presbytáře. Spoj střech nad presbytářem je zakončen osmibokým sanktusníkem s lucernou a střechou jehlancovou. K posledním dílu jihovýchodovýchodní fasády lodi je připojena přízemní sakristie krytá nízkou valbou.

Předsíň kostela se nachází v přízemí vstupní věže, která má čtyři podlaží. Díky jejímu vtažení je první díl lodi po stranách předsíně využit ke komunikačním a pomocným účelům, západní strana obsahuje točité schodiště, východní dvě místnosti nad sebou. Patro je využito pro tribunu s varhany otevřenou balkonem do lodi. Druhé patro zpřístupňuje krov a třetí, již jen dřevěné, patří zvonici. Vnitřní jednolodí navazuje na věž druhým až čtvrtým dílem. Prostor volně přechází do trojboce uzavřeného presbytáře, předěl zprostředkovává triumfální oblouk, vizuálně potlačený probíhající kordonovou římsou. Do sakristie se vchází v třetím díle lodi, v protilehlé stěně je symetricky umístěn vchod, který je pomocným vstupem do kostela od severozápadozápadu.

Jako materiál je použita cihla standardních rozměrů 280x140x70. Jen místy, zejména ve zdivu sakristie, je použit i kámen. Zdilo se na vápennou maltu. Stěnový systém je završen klenbou nad hlavní lodí. Meziklenební lizénové oblouky oddělují valená pole, prolomená ze stran trojúhelnými výsečemi. Valená klenba včetně lizénových oblouků je stlačená. Pětiboký presbytář, oddělený klenutým pasem vítězného oblouku je sklenut valeně s dvěma protilehlými výsečemi, klenba přechází jemným zlomem v konchu s třetí výsečí. Předsíň i tribuna je zaklenuta výrazně stlačenou valenou klenbou se styčnými výsečemi, blížící se klenbě křížové. Sakristie má klenbu stlačenou křížovou. Vnější omítka fasád je dvouvrstvá, složená z červenavého podhozu a svrchní omítky zbarvené do žluta. Sokl v přední části je omítnut dnes již skoro opadanou hrubou maltou s kusy drceného čediče. Ostění vstupního portálu je jediné kamenné z pískovce, přenesené z původního kostela. Ostatní šambrány jsou imitací kamene. Krov je patrně rovněž z větší části přenesený ze zbořeného. Trámy jsou totiž tesané, značené římskými číslicemi. Vazby zpevňují dřevěné kolíky, jen občas jsou prvky stažené kramlemi. Zkonstruován je jako stolicový. Krov vynáší ležaté stolice po stranách a stojatá stolice uprostřed. Krytina hlavní střechy je z pálené keramické bobrovky kladené jednoduše. Prostoupena je z každé strany třemi světlíky kozími oky. Bobrovka je i na střeše věže. Na sakristii a sanktusníku je krytina plechová.

EXTERIÉR: Fasáda je tektonizována pomocí barokně upraveného řádového schématu. Sokl se nachází pouze v přední části a z boku obepíná jen první díl po úroveň vtažené věže. Hlavní průčelí má zdobení bohatší, proto pilastry, nasazené zde na sokl, mají kompozitní hlavice. Akantové listy hlavic jsou nahrazeny dvěma počátky výžlabků, dříky pilastrů jsou naopak hladké. Na hlavice dosedá ve spodní části architrávu a vlysu přerušené kladí, vlys nad hlavicemi je dynamicky stlačený. Římsa kladí, korunní římsa, je naopak výrazně vyložená a rozděluje horizontálně vnímání věže na dvě poloviny, přičemž spodní část přiřazuje k fasádám lodi. Horní polovina věže je naopak v kontrastu tektonizována jen jemně, pilastry jsou zde bez hlavic, které pocitově nahrazují jen odspodu přerušené dvě úrovně kladí. Nároží věže i navazující průčelí mají nároží konkávně projmutá. Z boků je loď členěna, s výjimkou úvodního pilastru s vazbou na hlavní průčelí, jen pilastry resp. lizénami bez hlavic, hlavice nahrazují čabraky. Poloha vnitřního prostoru lodi je na fasádu promítnuta pomocí mělkého zapuštění vnitřní plochy druhého až čtvrtého pole, které tak vytváří lizénové rámy při pilastrech a římse. Proto pilastry působí masivněji, jako svazkové. Presbytář již člení jen pole nezapuštěná a pilastry resp. lizény bez čabrak. Sakristie má lizény přidružené k projmutým nárožím. Obdélný vstupní portál má ostění pískovcové profilované, s připojenými volutovými uchy, završené klenákem. Na rámovaný otvor je osazen rozeklaný přerušený fronton s nápisovou kartuší s naloženým erbem. Druhá úroveň věže je otevřena oknem, jehož tvar se přibližně opakuje i na stěnách lodi. Nad ním je umístěna zalomená římsa ve smyslu frontonu. V třetí úrovní věže se nachází ciferník hodin, čtvercový, dřevěný, potažený plechem. Ve čtvrté úrovni pak na všech stranách okna se zvukovými žaluziemi ve spodní třetině. Hlavní okna v bočních fasádách, podobně jako většina ostatních oken, mají shodný tvar a rámování: karnýzové záklenky a omítkové šambrány s uchy (v horní části zatočenými do volut) a s naznačenými klenáky ve vrcholech záklenků i v parapetech. Nad nárožími hlavního průčelí, na profilovaný zděný a návazně kamenný sokl nad korunní římsou, vedle náběhů štítu střechy, jsou osazeny původní barokní sochy. O které světce se jedná, není dosud určeno. Sochy jsou místy torzální, ale s profilacemi jinak nesetřenými. Z výzdoby nutno ještě zmínit dřevěný misijní kříž, připevněný v exteriéru v druhém poli východní fasády pod oknem. Je převýšený, s jetelovými zakončeními.

schodiště

Po větveném terénním schodišti se vystupuje dvěma symetrickými rameny na podestu a odtud třetím ramenem před hlavní portál kostela. Všechna ramena schodiště jsou po stranách opatřena jednoduchými zídkami s hranolovými sloupky a korunami krytými deskami.

Vnější předložené terénní schodiště překonává rozdíl úrovní mezi ulicí a plochou kolem kostela.

Do ulice se obrací (dvěma otvory přerušenou) opěrnou zdí, navýšenou v čele plnou zdí zábradlí, rytmizovanou vyššími sloupky na jejích zlomech. Rovněž opěrné resp. zábradelní zídky z druhé strany ramen jsou plné, se sloupky shodně navýšenými. Kompozice schodiště je osová, v návaznosti na hlavní osu kostela.

Schodiště je větvené, první úroveň překonává dvěma shodnými protilehlými užšími rameny, které se sbíhají na podestě. K ramenům z ulice se vstupuje z podest o výšce jednoho stupně. Ze střední podesty k hlavnímu portálu kostela vede závěrečné rameno širší.

Stupně jsou patrně zhotoveny z kvalitního hlazeného betonu z doby výstavby, snad prefabrikované. Opěrné zídky jsou omítané a omítka dosud vesměs soudržná, ač popraskaná, avšak zřejmě jsou vyzděné z cihel. Koruny zídek a hlavic jsou opět z betonových dílců, lehce do stran spádovaných.

Omítka od ulice přerušené opěrné zdi je hrubá, soklová, na ni navazuje omítka hladká, aplikovaná na zídky a sloupky zábradelní. Barevnost je šedavá.

Zaniklé kostely:

Má novou střechu. Omítka je mírně poškozená.

Nynější kostel je postaven podle původního ve stejném vzhledu a určitě i s využitím původního stavebního materiálu a původních stavebních prvků. Také zařízení kostela bylo přeneseno. Původní kostel nechal v letech 1723 – 1728 vystavět hrabě Jeroným Josef z Valdštejna na místě středověké svatyně. Kostel byl orientovanou stavbou s obdélnou lodí a odsazeným trojboce ukončeným presbytářem. Fasády byly členěny lizénovými rámy a obdélnými, segmentově zaklenutými okny. Na západní straně byla přistavěna hranolová věž, předstupující v rizalitu před hranu průčelí.

Pod celou původní vesnicí se nacházelo ložisko hnědého uhlí. Už na konci 18. století byla zahájena těžba, obec byla postupně likvidována a na konci 19. století byla zahájena stavba nové vsi nedaleko zabrušanského hradiště a v roce 1910 i stavba kopie zabrušanského kostela. Dne 26.3.1911 se v původním kostele konala poslední bohoslužba a v srpnu 1911 bylo zahájeno rozebírání kostela (stál na souřadnicích 50.603521, 13.782071). Bohoslužby se provizorně odehrávaly v bývalém hostinci „U tří lip“. Dne 17.9.1911 byla odstřelena kostelní věž. V nových Zabrušanech cca 467 m severovýchodním směrem od původního kostela postavil stavitel Traxler z Duchcova hmotovou kopii starého kostela. Jeho stavba byla zahájena roku 1910 a dne 8.12.1911 byl slavnostně posvěcen.

Pozemek s kostelem patří církvi.