weby pro nejsevernější čechy

Kostel Vykupitele v Kynšperku nad Ohří

This entry is part 6 of 205 in the series Kostely, kaple, chrámy, zvonice, hrobky, mauzolea

Mimo centrum města v ulici Mistra Jana Husa v Kynšperku nad Ohří stojí evangelický kostel Vykupitele.

Nepřehlédnutelná stavba s hranolovou věží z červených cihel tvoří optický uzávěr pohledu z náměstí Míru severním směrem.

Městský web obsáhle informuje:

Na konci 19. století se v souvislosti s hnutím Pryč od Říma začaly častěji objevovat přestupy z katolické církve k evangelické víře. Pro tyto nové věřící byla v květnu 1899 zřízena v Kynšperku nad Ohří kazatelská stanice a na počátku června téhož roku se konaly v místní tělocvičně první evangelické bohoslužby. Po ustanovení stálého vikáře v únoru 1903 založili evangeličtí věřící spolek pro postavení vlastního kostela. Základní kámen byl položen 21. srpna 1904 a 8. prosince 1905 byla stavba dokončena a vysvěcena. Kostel byl vystavěn dle plánů stuttgartských architektů Eisenlohra a Weigla. Přes své poměrné mládí jde o neobyčejně stylově čistou neorománskou stavbu, navíc šťastně umístěnou na vrchu na severovýchodním okraji starého města. Věž nad hlavní předsíní je vysoká 26 m. V roce 1946 převzala kostel českobratrská církev evangelická, která jej užívá dodnes.

Ve dnech 14.- 16.října 2005 si místní evangelický sbor připomínal 100. výročí postavení kostela. Oslavám předcházela rekonstrukce kostela za finanční podpory partnerského sboru v Syrau u Plavna, Českoněmeckého fondu budoucnosti a ústředí církve – dary a půjčky Jeronymovy Jednoty.

Po celou dobu nedělního programu byly v prostorách kostela k nahlédnutí historické dokumenty. Vztahující se ke stavbě kostela, o činnosti sboru, malá domácí tiskárna, které sloužila k tisku náboženské literatury v dobách zákazu. Také bohoslužebné náčiní, které dostali do nově otevřeného kostela a díky panu Košvancovi, který jej roku 1947 převzal od MNV a poctivě předal faráři sboru Vladimíru Matičkovi, slouží dodnes. Pod kazatelnou byla k vidění i čerstvě zrekonstruovaná křtitelnice.

Z historie vzniku evangelické církve Die Zweiggemeine Königsberg a. d. Eger: Základní historické prameny sahají k reformaci na Loketsku v létech 1523, ale od 1607 dochází k postupnému odstraňování kazatelů a po bitvě na Bílé hoře roku1620 došlo k úplnému útisku protestantů.

Když dne 13.1.1899 měl pohřeb 70-ti letý hospodský, který byl protestant, ale nikdo to nevěděl. Na pohřbu se objevilo mimořádné množství lidí. Byl tím potvrzen vztah k provolání „pryč od Říma“. Při pochodu k hrobu hrála městská kapela jako smuteční pochod „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“ „Ein feste Burg“. Kapelník si donesl noty předchozí den z Klingenthalu. Duch této luterské písně zde začal působit. Už v březnu 1899 dochází k přestupu 18 osob k evangelické církvi. Dne 14. května došlo k založení kazatelské stanice a 4. června 1899 měl superident Gustav Fischer ve sportovní hale první bohoslužby. Později se lidé scházeli v sále městské rady, ale tento sál brzy nevystačil a začali se scházet v nových objektech školy. Stále docházelo k hromadným přestupům. V celém okolí bylo již 50 míst a 392 duší. Z Kynšperka bylo dobře k dosažení Oloví a Habartov. Pro péči o duše přeložil proto vikář Hagesheimer 1.2.1903 své úřední místo z Chebu do Kynšperka a od té doby zde soustavně působil vikář pro Kynšperk a okolí.

Dne 27. dubna 1902 byl ustaven spolek pro postavení nového kostela, který zaplatil v roce 1904 za pozemek 4.000,- rakouských korun. Tento spolek se skládal z 6 volených členů (předseda, zástupce předsedy, zapisovatel, jeho zástupce, pokladník a jeho zástupce). Stavba byla financována svépomocně a z darů příznivců.

Dne 21. srpna 1904 byl položen základní kámen pro stavbu kostela. Uvedení kostela do provozu bylo dne 8. prosince 1905. Kostel je postaven v čistě novorománském slohu, inspirovaném porýnskou středověkou sakrální architekturou podle projektu architektů Eisenlohra a Weigleho ze Stuttgartu. Originály plánů se zachovaly dodnes a jsou vystaveny ve sborovém domě v Kynšperku nad Ohří.

Pozoruhodná je kvalita stavby. I když je kostel na svahu a je jinak velice úsporně zhotoven, neprojevuje se žádný zásadní problém a obstál i v zemětřesení.

Kostel byl po roce 1945 převzat Českobratrskou církví evangelickou, která jej spravuje dodnes. V průběhu let 1960-1985 docházelo k postupným opravám – pokrytí střechy věže mědí, oprava úžlabí střechy kostela, elektroinstalace, plynofikace a malování. V roce 1990 byla provedena rekonstrukce vytápění na teplovodní systém, takže kostel je celoročně využíván také díky příjemnému teplu. Na věži kostela je jen jeden zvon Luther, který jediný zůstal (původně byly vysvěceny celkem tři zvony Kristus, Luther a Prigenitz. Zvony byly vysvěceny 15. června 1905. Zhotovil je zvonař Schilling z německého Apolde, vážily 1 140 kg a stály 3 069 marek) ostatní dva zvony byly v době druhé světové války zabaveny pro potřeby válečného průmyslu.

Prameny Dr.med . Treger SRN, Dr. Vlasák okr. archiv, vlastní zdroje R.B archiv ČCE.

Když přijdete do kostela, neuvidíte žádné píšťaly. A ani je nehledejte. Ne, že by nebyly, ale tento nástroj je zabudován s celým prospektem tak, že prostě žádné vidět nejsou.

Tyto varhany původně sloužily divadlu ve Weimaru, kde byl v té době ředitelem Franz Liszt. Nejen že na ně hrával Liszt, ale kolují domněnky, že na ně hrával také sám Johan Wolfgang Goethe. Do Kynšperka byly přepraveny roku 1904, ale jejich původ se datuje okolo roku 1826. Ve Weimaru není zachován žádný dokument. Tento rok si pan Habětín vyvodil z novin datovaných 1826, kterými byla polepena jedna z píšťal. Jsou s určitostí nejméně stoleté, ale pravděpodobně dvěstěleté. Když se prováděla rekonstrukce Výmarského divadla v roce 1904, došlo k vyřazení starého nástroje a tento zakoupil jistý člověk, snad z Kynšperka, aby je věnoval do právě dokončovaného kostela. Jde o pozoruhodný malý starý nástroj, který byl zabudován s celým prospektem tak, že nejsou viditelné žádné píšťaly. Nástroj je mechanický a má šest rejstříků.
Všechny mechanické dřevěné části jsou značně opotřebované a kovové části jsou poruchové. Má již plno nedostatků, je zaprášený a rozladěný. Hra na tento nástroj vyžaduje znalost stroje a správnou volbu rejstříků, aby poslech byl přijatelný.

Transport a instalace varhan. Rozebrané byly převáženy vlakem jako zásilka přes Klingenthal. Sestavoval je za 320 Kč člověk, který nebyl varhanář, ale stavitel klavírů. Zvládl to za dva týdny.

V pondělí 8.11. 2004 začala oprava varhan. Z dalekého Straubingu v Německu přijel pan Antonín Habětín , který se ujal této náročné práce. Pan Habětín je vyučen v oboru „varhanář“ u firmy “ Rieger – Kloss“ v Krnově. Talent zdědil po svém otci, který byl také varhanář. Po vyučení pracoval s otcem a roku 1983 se odstěhoval do Německa. Pět let pracoval ve Švýcarsku u firmy „Mathys“, která se svou kvalitou řadí mezi špičky v celosvětovém měřítku. Sám začal podnikat v roce 1994, kdy mu Bavorská komora uznala „mistrovské zkoušky“. „Trvalo mi sedm let, než jsem dostal oprávnění podnikat v oboru. Ve světě platí, že musíte prokázat vysoké kvality. V současné době vlastním svou firmu“, říká pan Habětín.

„Varhany byly ve špatném stavu. Zub času a neodborné zásahy v minulých letech udělaly své. Stoletý mastný prach se usazoval a některé píšťaly byly poškozeny. Varhany mají mechanickou zásuvkovou vzdušnici, což bylo na tehdejší dobu obvyklé. Mají šest rejstříků se závěsným pedálem. Nikdy nešly ladit, protože tam nebyl správný regulační měch, který slouží k správnému množství tlaku vzduchu, měl tzv. špatné plíce“.

Pro zajímavost tyto varhany mají 378 píšťal. Při stěhování v roce 1904 došlo k výměně jednoho rejstříku za módní, odpovídající trendu té doby, ale neodpovídající originální dispozici těchto varhan. Je však možno tento originální rejstřík „flétna 4stopá“ získat zpět pokud se najdou finanční prostředky, aby byly varhany opět v původním stavu, tak jak je pan mistr postavil. Varhany byly rozebrány, do jediné píšťaly vyčištěny, opraveny, vráceny na původní místo a naladěny. Čtrnáct dnů intenzivní práce, zhruba 13hodin denně, trvala oprava kynšperských varhan. Pan Habětín a jeho kolega Jiří Šípek zachránili tak unikát, kterých v naší republice ubývá.

Kostel je kulturní památkou:

Evangelický kostel Vykupitele z roku 1905 je hodnotnou sakrální stavbou v historizujícím stylu s prvky nastupující secese a významnou místní dominantou. V odborných kruzích málo známý import, který čeká na své zhodnocení, je dílem předních německých architektů ze Stuttgartu Ludwiga Eisenlohra (1851-1931) a Carla Weigleho (1849-1391). Pro celkové vyznění stavby je podstatné její architektonické ztvárnění za pomoci režných cihel. Toto řešení vychází z tradic severoněmecké cihlové gotiky, které se zde mísí s neorománskými prvky. Objekt se zachoval ve velice autentickém stavu, navíc s řadou původních uměleckořemeslných prvků – vnitřní dřevěné vybavení (veškeré prvky zdobí jednotná secesní výzdoba s folklorními motivy uplatňující se od dominantní kruchty a stropu až po detaily, jako jsou židle či věšák), kovové lustry, dveřní výplně, zvon apod. Jedinečné jsou rovněž místní varhany pocházející pravděpodobně z prvních desetiletí 19. století. Důvodem k prohlášení objektu za kulturní památku je i to, že kostel je patrně jedinou stavbou Eisenlohra a Weigleho na území České republiky. Řada staveb navrhovaná zmíněnou dvojicí architektů v Německu je dnes již památkově chráněna. Jelikož se zřejmě jedná o jedinou jejich stavbu na českém území, je na místě otázka, jak se k nám vlastně dostali a proč byl jejich návrh realizován zrovna v Kynšperku. Nabízí se lákavá hypotéza – překvapivě za to může uhlí, kvůli jehož těžbě a souvisejícím přesunům hmot padlo v podkrušnohorských pánvích za oběť mnoho sakrálních staveb. Na konci 19. a počátkem 20. století vznikla řada nových evangelických kostelů. Bylo běžné, že na financování se podílely evangelické spolky z Německa, které dodaly, resp. zprostředkovaly i německé architekty (např. Otto Bartninga pro kostel v Kraslicích). Město Kynšperk mělo díky Kynšperské důlní společnosti úzké ekonomické a personální vazby na Stuttgart, což může být silným argumentem pro úvahu, že volba dvojice stuttgartských architektů nebyla náhodná. Tehdejší ředitel společnosti Hermann Baelz (1850–1918) navíc bydlel ve Stuttgartu na Hohenzollernstrasse 14 a musel tak znát několik jejich realizací v okolí svého bydliště. V neposlední řadě je zapotřebí zmínit i fakt, že byl evangelického vyznání. Když odešel v roce 1906 do penze, stal se jeho nástupcem Julius Allmenröder, rovněž německý evangelík, který kostelu daroval varhany z dvorního divadla ve Výmaru.

Potřeba postavit v Kynšperku nad Ohří evangelický kostel se objevila v souvislosti s hnutím „Los von Rom“ (Pryč od Říma), kdy začalo docházet k čím dál častějším přestupům věřících z katolické církve do evangelické. V dubnu 1899 přestoupilo k evangelíkům 18 osob a 14. května již byla v Kynšperku zřízena kazatelská stanice. 4. června téhož roku měl farář Gustav Fischer v kynšperské tělocvičně první evangelickou bohoslužbu. Postupně se rozrůstající komunitě evangelíků později sloužily ke scházení prostory radnice či městské školní budovy. Touha po vlastním svatostánku vyvrcholila 27. dubna 1902, kdy vznikl spolek pro postavení kostela. 21. srpna 1904 byl položen základní kámen a vysvěcení dokončené stavby se konalo 8. prosince 1905. Stavba byla financována svépomocně či z darů příznivců a její finální náklady se vyšplhaly na téměř 48 tisíc korun. Stavbu provedl místní stavitel J. W. Fritsch podle návrhu architektů Ludwiga Eisenlohra a Carla Weigleho v neorománském duchu s prvky secese. Na vnějším ztvárnění je také patrný severský vliv. K tomuto stavebnímu stylu odkazuje především ztvárnění věže kostela. Autoři návrhu Ludwig Eisenlohr (1851–1931) a Carl Weigle (1849–1931) byli významnými stuttgartskými architekty, kteří společně vytvořili v letech 1877–1910 řadu návrhů, především historizujících staveb. Ve Stuttgartu postavili mnoho bytových a obchodních domů, hotelů či administrativních budov. Z realizací mimo domov pak můžeme zmínit Nové lázně ve Wildbadu, areál městského hřbitova v Göppingenu, Živnostenskou banku v Ulmu, radnice ve Feuerbachu, Fridrichshafenu a Vaihingen či zámky v Babstadtu, Nussdorfu a Neuenhausenu. Zajímavá je rovněž účast v soutěži na návrh budovy Říšského sněmu v Berlíně v roce 1882. Architekti se také věnovali přestavbám starších objektů (Altes Schloss in Tettnang) a vydávání časopisu Architektonische Rundschau (Architektonické rozhledy). V Kynšperku se projevili již jako velmi zkušení tvůrci historizujících staveb. Po druhé světové válce kostel převzala Českobratrská církev evangelická (které slouží dodnes) a Kynšperk se stal kazatelskou stanicí sboru v Sokolově. Před oslavami 100. výročí proběhla rekonstrukce kostela za finanční podpory partnerského sboru v Syrau u Plavna, Českoněmeckého fondu budoucnosti a ústředí církve – dary a půjčky Jeronýmovy Jednoty.

Evangelický kostel Vykupitele postavený v letech 1904–1905 na vrchu na severovýchodním okraji starého města. Jedná se o jednolodní kostel obdélného půdorysu s pravoúhlým presbytářem na jihovýchodní straně a hranolovou věží představěnou ke vstupnímu průčelí s okrouhlými nárožími. Presbytář je nižší a užší než loď, z jihozápadní strany k němu přiléhá čtyřboká sakristie. Zadní stěnu presbytáře osvětluje dvojice obdélných oken s půlkruhovými záklenky, zatímco jihozápadní stěnu sakristie člení trojice okenních otvorů. Do sakristie je také v koutě mezi lodí prolomen obdélný vstup s půlkruhovým záklenkem krytý drobnou markýzou. Tektonický systém fasády se skládá z lizénových rámců a obloučkového vlysu pod korunní římsou. Dalším zdobným prvkem fasády je zubořezová římsa vyskládána z šikmo kladených cihel. Sakristie je prostá jakéhokoliv dekoru. Loď kostela člení lizény do čtyř os s obdélnými okny zakončenými půlkruhem. Presbytář, sakristii i loď kryje valbová střecha. Jako střešní krytina jsou použity pálené tašky bobrovky. V západním průčelí věže, vysoké 26 metrů a z poloviny zapuštěné do hmoty lodi, se nachází hlavní vstup v podobě půlkruhového ústupkového portálu. Vstup tvoří dřevěné dvoukřídlé dveře, v horní části s prosklením krytým kovovou mříží. V prázdném poli nad vstupem, kde je dnes zavěšena lampa, se měla původně nacházet malba Poslední večeře. Věž je zhotovena z červených cihel, její nižší části osvětlují střílnová okna a na vrcholu se otevírá arkádou. Celou věž završuje protáhlá sedlová střecha s hřebenem napříč k ose lodi, v současné době ji kryje plech. Výrazným prvkem stavby je pojetí jejího vnějšího pláště řešeného za pomoci režných cihel. V současné době jsou cihly přiznány pouze na věži, vlastní loď kostela včetně všech přístaveb překrývá nátěr v bílém odstínu.

V Památkovém katalogu je jako zdroj informací uvedena úžasná dvojkniha Sokolovsko: Umění, památky a umělci do roku 1945, v podstatě tak již není do citovaného co doplňovat. Snad jen zmínku, že kniha obsahuje reprodukce původních plánů i propagační pohlednice, z nichž je patrné, že při stavbě došlo k mnohým odchylkám od původního projektu, dokonce i v orientaci věže…

O kostele je také zmínka v knize Dějiny města Kynšperku nad Ohří Vladimíra Vlasáka a Evy Vlasákové (strany 64 a 65).

Series Navigation<< Kostel svatých Šimona a Judy v Lipové u ŠluknovaKaple Olivetské hory u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kynšperku nad Ohří >>
Tagy