Kostel svatého Jakuba Většího (Staršího) u Lahovic

Jižně od Lahovic stojí ruina kostela svatého Jakuba Většího (Staršího).
Stavba zcela mimo „civilizaci“, více než půl kilometru od obce, od které je navíc oddělena silnicí č. 15. Kdo o ní neví, těžko si povšimne. Výhled postupně zakrývá vzrůstající vegetace, nad vrcholy stromů ční pouze nedávno opravená střecha.

Na wiki:

Římskokatolický filiální kostel svatého Jakuba Většího (Staršího) v Lahovicích na Lounsku pochází z 2. poloviny 17. století. Někdejší poutní kostel, umístěný izolovaně jižně od vsi, chátrá od 2. světové války a nachází se ve zdevastovaném stavu. Koncem 80. let byl určen k demolici, které unikl díky převratu v roce 1989. Je stále veden jako kulturní památka České republiky, zároveň je zařazen na seznam ohrožených památek.

Kostel byl postaven roku 1670, v roce 1751 byl přestavěn.

Dne 5. července 1956 do kostela oknem proniklo sedm mladíků, kteří pracovali jako zedníci na stavbě kravína ve Všechlapech. Sekyrami rozštípali veškerý barokní mobiliář. Za svůj čin byli odsouzeni, škodu spláceli dalších 16 let. Opraveno však bylo pouze rozbité okno. Další mše už v kostele nebyly nikdy slouženy.

V letech 1980–1982 si kostel pronajal Ivan Votava z Chomutova, který jej chtěl začít opravovat a postavit si v něm varhany. Kvůli neustálému vandalismu a krádežím však své úsilí vzdal.

Koncem 80. let byl kostel určen k demolici, na jeho místě měl vyrůst vodojem. Díky listopadu 1989 kostel tento osud minul.

Od roku 2011 žije v sousední kapli bezdomovec Pavel. V roce 2014 vykácel náletové dřeviny kolem kostela, s podporou členů sdružení Středohoří opravil střechu kaple. Byly zahájeny určité rekonstrukční práce, byla odstraněna propadlá část střechy se sanktusníkem. Presbytář je stažen betonovým věncem a má rovnou provizorní střechu.

Kostel je jednolodní, obdélný. Má trojboce uzavřený presbytář s obdélnou postranní sakristií. Průčelí je členěno pilastry a portálem a ukončeno štítem s nikou. Stěny kostela jsou členěny lizénovými rámci. Okna jsou ukončena stlačeným obloukem. Loď kostela má plochý strop. Kruchta spočívá na dvou pilířích. Presbytář je sklenut valeně na pilastry. Sakristie má také plochý strop. Původní barokní zařízení bylo v troskách již na konci 80. let 20. století.

Vedle kostela se nachází malá kaple. Jedná se o drobnou barokní stavbu, která je ukončená štítem s nikou.

Kostel je kulturní památkou:

Kostel byl vybudován v l. 1751-53 pravděpodobně F. M. Kaňkou. Patří k němu i kaple, postavená nad studánkou, na místě původní dřevěné z r. 1670. Šlo o svatojakubské poutní místo. Obě budovy jsou opatřeny výraznými štíty. Stav objektů je havarijní.

Areál kostela vznikl v souvislosti se starší svatojakubskou studánkou, jejíž voda byla považována za zázračnou a uzdravující a nad níž stála dřevěná kaple z roku 1670; již v průběhu 2. poloviny 17. století se studánka stala lokálně významným poutním místem a tak po polovině 18. století byla kaple nahrazena zděnou a poblíž ní byl vystavěn kostel sv. Jakuba Většího, pravděpodobně za účasti Františka Maxmiliána Kaňky; areál tak dokládá lokální rozšíření kultu poutí, které je spojeno s obnovou náboženského života v pobělohorském období, mimo to se jedná o významnou krajinnou dominantu, situovanou na vyvýšené poloze.

Ohrožené kulturní dědictví.

Kostel je zděný, jednolodní, s rizality na bočních průčelích a trojstranně uzavřeným presbytářem. Má bezvěžové průčelí s edikulovým štítem s volutami. Nad presbytářem ční torzo sanktusníku. Na plochostropou loď navazuje závěr s lunetami nad okny.

Prohlášení za kulturní památku:

Zničené kostely:

V rekonstrukci; loď má novou střechu. Odstraněn je krov se sanktusníkem nad presbytářem. Zdivo presbytáře je staženo betonovým věncem, presbytář má prakticky rovnou provizorní střechou. Ve zdivu presbytáře je výrazná trhlina. Vrcholové klenáky v okenních otvorech severní a západní fasády jsou výrazně pokleslé, hrozí vypadnutí. Vyvalen je nárožní kámen mezi severní a západní fasádou. Zřítila se část zdiva v průčelí nad vstupem, nad okenním otvorem ve štítu jsou po obou stranách trhliny pokračující až do niky ve štítu (hrozí zřícení střední části průčelí). Omítka je silně poškozená. Okna a dveře jsou zabedněné, dveře v průčelí jsou zazděné. Uvnitř zpustošený. Klenba v presbytáři je podepřena lešením, jsou v ní praskliny. Strop v lodi je po obvodu odtržen ode zdi, lokálně má po obvodu díry.

Kostel byl postaven na místě, kde vyvěrá léčivý pramen.

Dne 5.7.1956 do kostela vnikli oknem Václav Šimon se šesticí dalších mladíků (všichni byli zedníci Pozemních staveb pracující na stavbě kravína ve Všechlapech) a sekyrami rozštípali veškerý barokní mobiliář (byli odsouzeni, způsobenou škodu spláceli až do jara 1972). Po vandalském poničení bylo pouze zaskleno okno, bohoslužby se už v kostele nikdy nekonaly.

V letech 1980 – 1982 měl kostel v pronájmu Ivan Votava z Chomutova, který jej chtěl využívat k rekreačním účelům a postavit si v něm varhany. Z jeho vzpomínek: „V osmdesátém roce minulého století jsem bydlel v Chomutově a pracoval jako stavbyvedoucí pro Průmstav Pardubice, stavební správu Ústí nad Labem, která měla svůj úsek právě v Chomutově. Narodil jsem se v Litoměřicích a tam jsem také velice často jezdil za babičkou. Z Chomutova do Litoměřic, jak jinak než po silnici č. I/15, tedy okolo Libčevsi. Musel bych být slepý, kdybych si torza kostela proti Lahovicím nevšiml. Takže jednoho krásného letního večera jsem tam zastavil, celé si to prošel, čímž se můj zájem ještě zvýšil. Začal jsem pátrat, jak se dobrat k tomu, že bych se k tomuto kostelu mohl nějak dostat. V té době jsem služebně jezdil do Mostu, kde Průmstav, a proto jsem se o něm zmiňoval, participoval na přesunu Děkanského kostela v Mostě. Tam jsem o tom, co mne napadlo, hovořil se zástupcem investora a ten slíbil, že se poptá a příště mi k tomu něco řekne. Jak slíbil, tak splnil. Měl jsem se vypravit do Litoměřic na konsistoř, vyhledat vikáře Holoubka a s ním se pokusit dohodnout. Učinil jsem tak a na konsistoři jsem se dozvěděl, že mě pan kancléř, i když nejsem ohlášen, přijme. Když jsem mu vysvětlil o co mi jde a on zjistil, že nemám zájem kostel přestavět na klasickou chalupu, ale zachovat jeho podobu, udělat si tam svou galerii a postavit varhany, sdělil mi, by byli ochotni pronajmout mi kostel na 25 let s případnou opcí, a že se mám vypravit na farní úřad v Libčevsi za farářem Josefem Kordíkem, dohodnout se s ním, udělat s ním smlouvu s tím, že konsistoř jí potvrdí. Dojel jsem do Libčevsi a zazvonil na faře. Přišel mi otevřít kluk mého věku, v bílých zednických montérkách, zaflákaný od malty a když jsem se ptal po panu faráři a on mi sdělil, že stojí přede mnou, tak mi málem vypadly oči. Zopakoval jsem mu to, o čem jsem mluvil s kancléřem Holoubkem, včetně toho, že mou touhou je mít své varhany, a že bych tudíž měl i místo, kde by se daly postavit. Dokud mi prsty sloužily, tak jsem hrál na klavír. Farář Kordík mi slíbil pomoci, dokonce prohlásil, že by asi byl schopen sehnat píšťaly a já bych si pak zajistil mechaniku. Dohodli jsme si detaily, ale byl jsem upozorněn na to, že až smlouvu potvrdí konsistoř, bude jí muset potvrdit ještě ONV, odbor pro církevní záležitosti v Lounech a teprve pak se uvidí. Faktem zůstává, že smlouva včetně potvrzení z konsistoře byla během týdne připravena a pak trvalo nesmírně dlouho, než přišla potvrzená z Loun. K tomu jsem si pronajal od MNV kus pozemku okolo objektu. Po tom, co z Loun přišla potvrzená smlouva, jsme se dohodli, že v začátcích mi pan farář pomůže s nějakým základním stavebním materiálem ze zbytků, které zůstaly ze stavebních prací na faře a pak se uvidí. Nejdřív jsem vyčistil kapli se studánkou, dokonce se v ní opět objevila voda, opravil její střechu a udělal si z ní sklad na materiál a nářadí. Začal jsem vyklízet samotný kostel, ze kterého se v průběhu času stalo rozkradené smetiště. Prolezl jsem konstrukci krovu a plochého stropu (mimochodem, na půdě byla velice pěkná a zachovalá cihelná dlažba, kterou, díky tomu, že půda byla příliš vysoko a tím pádem nesnadno dostupná, nestačili lidi rozkrást, na rozdíl od všeho ostatního, včetně více jak poloviny dlažby v lodi kostela a půlky kůru. Prohlédl jsem českou placku nad presbytářem, už tehdy měla značnou trhlinu, a cibulku na střeše nad zmíněnou klenbou. Chtěl jsem kostel zavřít, ze sakristie udělat místo pro vyspání a pak postupně to celé dávat dohromady. Ovšem velice záhy začaly potíže. O víkendu jsem něco udělal, když jsem za týden přijel, bylo všechno zničené, nářadí a materiál ukradeny, z provizorních dveří do kaple si v kostele kdosi udělal oheň. Založil jsem si na krov nad sakristií, příští týden byl pryč. Orající traktor (dodnes si pamatuji, že to byla Š180, tedy žádný prcek), se točil s pluhem těsně u vstupu do kostela, čili na cizím pozemku. Tak to šlo stále dokola. Velice záhy jsem se tam dostal do konfliktu s jakýmsi místním nimrodem, který se do mě pustil, co že si to dovoluji se pohybovat po jejich bažantnici, ačkoliv pozemek nebyl jejich, ale “můj“. Nakonec mi došla trpělivost a když jsem tam jednou nachytal kohosi, jak si suverénně nakládá do auta materiál, který není jeho a navíc mě posílá kamsi, sebral jsem se a došel na místní stanici VB (jaký to paradox, byla hned vedle fary), kde jsem to nahlásil, včetně SPZ toho auta. Tam jsem ovšem nevycházel z údivu. Byl jsem podroben výslechu, jako kdybych já byl ten lotr, který chce někoho ukrátit na jeho právech, navíc s dotazy, které s věcí vůbec nesouvisely. Vše samozřejmě bez výsledku a zahráno do ztracena. Nějak jsem to nechápal, ovšem začalo mi svítat, když jsem se jednoho krásného dne zastavil na faře a farář Kordík mi sdělil, že až přijedu příště, tak on tam již nebude. Po mém dotazu, zda jde blíž k domovu, neboť měl na autě semilskou SPZ, mi řekl, že bude nejspíš dělat v Okresním stavebním podniku přidavače, protože mu odebrali státní souhlas v souvislosti s jeho podpisem Charty 77. V zrcadle času si dodnes nejsem jist tím, zda to, co se tam tehdy dělo, byl obyčejný vandalismus, nebo činnost na něčí návod. Jestli to byla náhoda nebo opakování poloviny padesátých let, kdy došlo ke zničení interiéru kostela. Pravdou je, že mě to nakonec otrávilo natolik, že jsem to v roce 1982 celé vzdal.“

Dne 25.11.1986 poslali Otakar Parma, vedoucí odboru kultury Okresního národního výboru v Lounech a Miroslav Chot, tajemník pro věci církevní Okresního národního výboru v Lounech společný dopis Ministerstvu kultury ČSR s žádostí o odejmutí památkové ochrany celkem 17 objektů v okrese Louny, aby mohly být zbořeny. V dopise uvedli, že odejmutí památkové ochrany těchto objektů bylo navrhováno již ve zprávě o provedení generální aktualizace památkových objektů v letech 1985 a 1986. Dále v dopise uvedli, že „stavební stav navrhovaných objektů je plně havarijní a životu nebezpečný. Navrhované objekty pro upuštění památkové ochrany jsou již dlouholetým problémem, který nebyl důsledně řešen. Možnosti opravy, a to jak kapacitní, tak finanční nejsou v rámci okresu možné zajistit. Oprava by byla značně nerentabilní, protože by stejně nebylo pro objekty využití. Ve většině případů jde současně o objekty, které jsou přes všechnu starostlivost o zabezpečení opravy a zabezpečení vstupu zdrojem úrazů dětí a mládeže a v neposlední řadě i nejsou okrasou pro obec.“ Jedním z objektů v seznamu byl i kostel v Lahovicích. Než se stačilo sejmutí památkové ochrany na ministerstvu vyřídit (na místě kostela měl být postaven vodojem), došlo k revoluci v listopadu 1989 a demoliční snahy byly zastaveny.

Pozemek s kostelem patří římskokatolické církvi.

iDNES:

16. listopadu 2014 – Zchátralý kostel svatého Jakuba v Libčevsi na Lounsku, který býval v minulosti vyhledávaným poutním místem, má nezvyklého ochránce. Stará se o něj bezdomovec Pavel, který žije jako poustevník v sousední kapličce. Kostel chátrá od války, místy má probořenou střechu, popraskané zdi a je bez oken.

„Vykácel jsem náletové dřeviny kolem kostela, aby byl aspoň trochu vidět ze silnice. Je smutné, v jakém stavu se nachází, a bude to jen horší,“ říká jednapadesátiletý muž.

Na stole v kapličce, kde žije se se svolením církve, leží několik sklenic se zavařeninou, oblečení visí na šňůrách. Televizi ani denní noviny nemá, přesto o tom, co se děje doma i ve světě, ví. Zprávy mu zprostředkovává malé rádio. „Měl jsem pěkné rádio, vypadalo jako vosí hnízdo, ale někdo mi ho ukradl,“ krčí rameny.

U kostela v Libčevsi žije tři roky. Pochází z nedaleké obce Sinutec a o bydlení podle svých slov přišel kvůli restitucím, když tamní hospodářství získal restituent, který je vystěhoval. Společně se dvěma bratry a matkou se ocitli bez střechy nad hlavou. Později se musel kvůli nedostatku peněz vystěhovat i z dalšího bytu.

„Byli jsme tam čtyři, žádné soukromí a přitom vysoké účty,“ krčí rameny.

Matka mu před měsícem zemřela v léčebně pro dlouhodobě nemocné. „Zjistil jsem to až teď v listopadu. Zemřela už druhou neděli v říjnu, dřív mi nikdo nedal vědět,“ zlobí se.

Na jídlo a kuřivo si vydělává jednorázovými brigádami. „Škoda že už skončilo česání jablek. V prosinci nebo po Novém roce bych měl jít stříhat ovocné stromy, bude záležet na počasí. Je potřeba, aby nebyly mrazy. Dělám, co se namane, práci si nevybírám. Tu a tam vypomůžu něco vykopat, na stavbě, za to dostanu peníze a jídlo. O stálou práci nezavadím, kvůli věku. Prý bych mladým nestačil. Jak mě můžou hodnotit, když mě neviděli dělat?“ říká.

Vodu čerpá ze studánky, která je přímo v kapli. Váže se k ní legenda, že prý uzdravuje. „Voda, to je základ. Piji ji a jsem zdravý, takže na tom něco určitě bude,“ usmívá se muž.

Naposledy opravil díky podpoře členů sdružení Středohoří střechu kaple. Tašky totiž nenechavci rozkradli. „Dali jsme nové tašky a nabarvili je modře, aby to zloděje nelákalo,“ usmívá se.

Blížící se zima ho neděsí. „Loňská byla mírná. Můžu si tu zatopit, když však venku hodně a dlouho mrzne, tak i mně je zima,“ pokračuje.

Společnost mu dělají zvířata. „Měl jsem ochočeného divočáka, před časem mi ho myslivci zastřelili. První rok tu se mnou byl pes Artur, vypadal jako liška, někdo ho ale otrávil. Choval jsem i slepice, ale zakousla mi je lasička,“ vypráví Pavel.

Kostel svatého Jakuba v Libčevsi navštěvují turisté stále, i když ve značně omezeném počtu. Zavítají tam především lidé hledající kešky – v rámci hry zvané geocaching. „Občas mi přinesou něco k jídlu. Popovídám si s nimi,“ říká bezdomovec.

Nad budoucností nepřemýšlí. „Radši nemyslet. Držím se toho, že je dobře, že člověk neví, co bude pozítří, za rok,“ uzavírá.

Fotky z roku 2017 ukazují, že na kostel bylo dobře vidět, ale byl v nedobrém stavu

Aktuálně takto vyfotit nejde, kolem dokola hustá vegetace – na první pokus jsem k němu ani netrefil a musel se vracet, odbočku jsem nepoznal. Popraskané průčelí je kompletně zazděné, kostel je „nově“ zastřešený. Kdy se tak stalo, neumím určit. Nicméně si nedokážu představit jak a kudy se k němu materiál dostával, protože je obtíž dojít k němu normálně po svých. Na cestě kolem dokola rozmlácené staré tašky. Aktuálně se tu nejspíš nic neděje. A ač je vstup zazděný, do interiéru není problém se dostat – jinudy.

Další info:

Jižně od obce Lahovice 500 metrů přes silnici Lovosice – Most je poutní místo doplněné barokní stavbou a kaplí studánky. Podobných objektů zde byl celý okruh – seriál, neb moudrá vrchnost bránila mrhání sil poddaných putováním mimo domov. Takto se poutníci vždy mohli vrátit do své vsi , splnit povinnosti služby v hospodářství a druhý den pokračovat dalším směrem.

Později i toto bylo redukováno na kapli P. Marie přímo v obci Libčeves. Vývoj se nezastavil, kaple v obci přestavěna na nouzový kostel během oprav kostela farního, dál převzata mysliveckým spolkem k nimrodským radovánkám. Potom 1998 „privatizována“ na hostinec atd. Dnes ji lze využít k bezplatnému přespání, pokud host danou noc abstinuje. Tolik na pochopení památkově chráněného objektu v kontextu.

Kostel lahovický v r. 1945 jako sudetská kořist i s transportérem wermachtu se stal předmětem drancování. Např. početná rodina do něj roky posílala dítka za účelem opatření paliva, ač les je jen o kousek dál. Duchovní správa měla záhy podobných ruin asi 10. Vítěz bere vše.

Pokus o nápravu občanským sdružením Kampanila selhal po několika dnech, doplněné tašky zmizely do rána.

Kostel je obvykle zatarasen trním (jiný materiál spolehlivě zmizí), občas jsou nalezeny stopy bezdomovců, kterým klaustrofobie brání použít řadu opuštěných ovšemže menších staveb v kraji, popř. nabízené obecní byty.

Kačeři uvádějí:

Na počátku tohoto poutního místa byl sen písaře libčeveského panství Martina Schwarze, jenž ochořel těžkou horečkou. Zdálo se mu, že pokud se chce uzdravit, má vzdát hold svatému Jakubu Většímu u nedaleké studánky jemu zasvěcené. Učinil tak a skutečně se uzdravil. Následovně nechal v roce 1670 zbudovat malou kapli ke cti jmenovaného patrona studánky. Po 80 letech vedl zvětšující se příliv poutníků s podporou libčeveského duchovního Kašpara Himmela k postavení většího poutního kostelíka, což povolili rukou nedílnou majitel panství Ferdinand Filip z Lobkovic a biskupská konzistoř v Litoměřicích.

Stavba byla vznesena v letech 1751 až 1754, ke slavnostnímu vysvěcení přišlo procesí z Libčevsi za zvuku trub a tympánů a slavnostní kázání pronesl farář ze Želenic. Stavitel je ovšem neznámý. Již dříve (12. dubna 1747) zde bylo založeno zbožné bratrstvo svatého Jakuba Většího, které se o kostel i kapli staralo. Je zachován i inventář z roku 1778, evidující pět černých obleků pro nosiče sochy svatého Jakuba v procesí, paruky, jednu velkou sochu svatého Jakuba a jednu malou pro potřeby pohřbů včetně futrálu.

Po josefínských reformách přišel úpadek poutního ruchu. V roce 1808 kostel značně poškodila bouře, ale zanedlouho byl opět opraven péčí Františka Langeckera. Po nuceném vysídlení původního německého obyvatelstva po druhé světové válce opadnul zájem o kostel a spolu s ním i o studánkovou kapli. Dne 5. července 1956 do kostela vnikli oknem Václav Šimon se šesticí dalších mladíků (všichni byli zedníci Pozemních staveb pracující na stavbě kravína ve Všechlapech) a sekyrami rozštípali veškerý barokní mobiliář (byli odsouzeni, způsobenou škodu spláceli až do jara 1972). Od té doby kostel nebyl liturgicky využíván. V letech 1980 – 1982 měl kostel v pronájmu Ivan Votava z Chomutova, který jej chtěl využívat k rekreačním účelům a postavit si v něm varhany. Cokoliv zde ale o víkendu udělal, bylo přes týden kýmsi zničeno, materiál a nářadí rozkradeno. Po čase to tedy vzdal.

Až koncem 90. let 20. století byla občanským sdružením Kampanila opravena studánková kaple a v kostele provizorně podepřena klenba chóru. Po několika letech ale byly obě stavby opět na pokraji zhroucení. Koncem roku 2014 občanské sdružení Středohoří sobě zajistilo alespoň opravu zčásti rozkradené a zčásti rozbité střechy menší studánkové kapličky, poustevník ji v roce 2015 obkopal od pozdějších návozů. Z této studánky se nenapiješ, její voda byla svedena do obecního vodovodu. Pokud se v brzké době nenajde nějaké smysluplné využití tohoto zajímavého areálu, bude zřejmě odsouzen k postupnému zániku.

V areálu kostela a studánkové kaple přebývá s vědomím církevní vrchnosti poustevník (strážce kešky). Nejprve bydlel v kostele, před časem se přestěhoval do komornějšího prostředí studánkové kaple. Díky tomu ale nyní mešká v bezprostřední blízkosti skrýše. Poustevník se chová přátelsky, o kešce ví. Pokud jej zastihnete doma, rád si s vámi popovídá a fyzicky méně zdatným pomůže s vyzvednutím kešky. Nerušte, prosím, poustevníkův klid.

O historii se lze dozvědět leccos, o současnosti vlastně nic. Vedlejší kaple je zjevně „obývaná“, ale nikoho jsem nezastihl. Ze kdy je opravená střecha kostela a co bude dál, kdo ví – vnitřní výdřevy jsou nejspíš pradávné, viz předchozí text. Jedna z osamocených zmínek pochází z dokumentu „Přehled navržených příspěvků v Havarijním programu v roce 2020„, kde je navrhována částka 200 000 Kč (majitel – církev) bez jakýchkoli dalších informací komu a na co konkrétně.