Protestantský (evangelicko-luterský) kostel Crostau

V obci Crostau (Německo, Sasko) stojí v ulici Kirschauer Straße protestantský (evangelicko-luterský) kostel.
Zřejmě jediný český dostupný text je na mapy.cz (dovolím si ponechat v „původním“ znění – zjevně AI překlad):

Evangelicko-luterský kostel v Crostau je známý svou cennou varhanou, kterou postavil Gottfried Silbermann v roce 1732. Původně malá kaple, byla kostel v průběhu času rozšířen a nakonec v roce 1869 nahrazen novostavbou, neboť stará budova chátrala. Zvláště stojí za zmínku bouřlivá historie zvonů, které byly opakovaně rekvírovány během války a znovu postaveny. Dnes je farnost Crostau důležitou součástí obce, i když počet členů v době NDR klesal.

Na německé wiki (překlad bez záruky):

Kostel v Crostau je evangelický luteránský kostel v obci Crostau v okrese Bautzen v Horní Lužici. Je znám zejména svými varhanami, které postavil Gottfried Silbermann. 

Red.pozn.:

V roce 2016 jsme zrovna trefili výjimečnou dobu: „Místní nástroj vyráběl slavný varhanář Gottfried Silbermann. Tedy, normálně… Momentálně je skříň prázdná, protože varhany jsou na opravě v dílně v Žitavě.“

Malá kaple, původně nacházející se v Crostau, jejíž historický původ je zahalen tajemstvím, sloužila jako pohřební kostel, kde se občas konaly mše. V 16. století byla za Hanse Christopha von Rechenberga rozšířena. V roce 1732 pověřil Christian Heinrich von Watzdorf, komorník Augusta Silného, ​​proslulého stavitele varhan Gottfrieda Silbermanna instalací nových varhan na své vlastní náklady. Již v první polovině 19. století se kvůli špatnému stavebnímu stavu kostela a občasnému nedostatku prostoru pro rozrůstající se farnost (228 mužských a 250 ženských členů) ozývaly výzvy k výstavbě nového kostela. Špatný stav budovy se dotkl i varhan. Například v roce 1739 si místní varhaník Mönch stěžoval na oteklé a zasekané zarážky. V letech 1860/61 musela být provedena oprava varhanní skříně, protože ji poškodil prohýbající se strop kostela.

Po zřícení několika štítových kamenů během křtu byl v březnu 1862 vypracován znalecký posudek o konstrukčním stavu kostela. Na základě tohoto posudku zástupci farnosti požádali Královské saské okresní ředitelství v Budyšíně o povolení k zahájení řízení pro výstavbu nového kostela. Této žádosti bylo 31. května 1862 vyhověno. Financování mělo být zajištěno prostřednictvím stavebního fondu a půjček. Dále měla být podána žádost o dotaci Královskému ministerstvu kultury a veřejného školství. Mezitím bylo přerušeno zvonění kostelních zvonů, aby se snížilo riziko zřícení kostela.

V březnu 1867 byly farnosti předloženy plány a odhad nákladů, které vypracoval vrchní inspektor Götz z Budyšína. Odhadované stavební náklady činily přes 13 013 říšských tolarů. Mistr zedník jménem Thomas si všiml podobností mezi plány a kostelem ve Steinigtwolmsdorfu, načež farnost požádala o několik úprav projektu. Dne 18. března 1868 byla schválena výstavba kostela podle plánů vrchního inspektora Götze a úprav, které zapracoval mistr zedník Thomas. Ministerstvo kultury rovněž poskytlo dotaci ve výši 1 000 tolarů. Stavba se poněkud zpozdila, ale poté, co se 17. května 1868 během bohoslužby znovu zřítila galerie, byla zakázka udělena mistru zedníkovi Karlu Augustu Thomasovi z Neusalzy. Stavbu měl dokončit do konce roku 1869 za 12 330 tolarů. Za každý týden zpoždění mělo být z dohodnuté částky odečteno 25 tolarů. Financování bylo zajištěno z církevních poplatků vybraných od farníků v letech 1863 až 1887. Ty ročně činily přes 550 říšských tolarů. Byly také vybrány dary a později byl vysílán projev pastora Thomase z Oppachu při položení základního kamene. Obec si navíc vzala půjčku ve výši 7 000 tolarů od Stavovské banky Královského saského markrabství Horní Lužice. Žádosti o další dotace byly příslušným ministerstvem zamítnuty.

Dne 14. června 1868 byl starý kostel oficiálně uzavřen. Bohoslužby se dočasně konaly každé dva týdny ve Großpostwitzu. Silbermannovy varhany a zvony byly přesunuty do skladu. Pro stavbu nového, většího kostela na starém místě musela být část zeminy odstraněna a převezena jinam, protože farnost odmítla přemístit staveniště. Základní kámen byl položen 14. července 1868.

Na stavbu byly použit následující materiál: 448 vozů stavebního písku, 47 vozů omítkového písku a 516 bušlů vápna.

Na stavbě se podíleli: 1 zednický mistr, 2 mistři, 20 zedníků, 19 dělníků, 6 kameníků, 2 kováři, 1 instalatér, 1 zámečník a 1 tesař. Na cestě ke Kälbersteine se nachází kámen s vyrytým nápisem „K.1868“. Je pravděpodobné, že kameny pro stavbu kostela byly získány odtud.

Oltář a kazatelna byly vyrobeny mistrem tesařem Brückholdtem z Neugersdorfu podle vzoru ze Steinigtwolmsdorfu – jen menší a jemnější.

V říjnu 1869 byla budova prohlédnuta a schválena vrchním inspektorem Leutholdem (vrchní inspektor Götz mezitím zemřel).

Podle nápisů na oltáři a křtitelnici proběhlo vysvěcení 8. listopadu 1869. Vysvěcení kostela se tradičně slavilo poslední pondělí v říjnu, ale později se přesunulo na třetí neděli v říjnu.

V roce 1893 byl kostel natřen dříve plánovaným nátěrem. Během tohoto procesu se zjistilo, že železná korouhev je silně poškozena rzí a byla nahrazena křížem. Protože střecha věže nadále trpěla, byla v roce 1977 nakonec kompletně pokryta mědí. Měděné hřebíky a zlaté listy na zlacení kříže dorazily jako dary ze Západního Německa.

V roce 1983 byla na severní straně kostela objevena a ošetřena hniloba. Kostel byl několikrát nově natřen a částečně omítnut. Drobné opravy a renovace, jako například natírání oken, pravidelně prováděli sami členové sboru.

V letech 1956 až 1958 prošel interiér kostela první rozsáhlou rekonstrukcí od jeho výstavby. Přestože Úřad pro ochranu historických památek doporučil použití temperové barvy, zábradlí galerie, lavice a kazatelna byly natřeny olejovou barvou. Tím se změnil původní charakter kostela. Po různých diskusích byly varhany nakonec v roce 1961 natřeny olejovou barvou.

Původní plán pro nový kostel v Crostau počítal s opětovným použitím zvonů z předchozí budovy z důvodu nákladů. V dubnu 1869 však Johann Gottlob Ulbricht nabídl darování malého zvonu, pokud farnost zakoupí dva větší. Farnost tuto nabídku odmítla a požádala patronátní úřad o povolení k instalaci nové sady zvonů. V červenci 1869 bylo uděleno povolení k instalaci sady zvonů o hmotnosti maximálně 30 centů (přibližně 1 000 kg). Zakázka byla zadána firmě Große z Drážďan a tři zvony byly zavěšeny 1. září 1870. Následně došlo k ostrému sporu o kvalitu zvonů. Dva znalecké posudky, které si však částečně odporovaly, stanovily, že zvony nebyly správně naladěny. Církevní rada v Crostau zamítla návrh firmy Große na výměnu klapek. Na podzim roku 1871 byly velký a střední zvon podruhé přelity (malý zvon dokonce třikrát), než byly nakonec přijaty.

Během první světové války měly být dva větší zvony odevzdány k roztavení pro válečné potřeby. Církevní rada však dodala pouze střední a malý zvon. Královský okresní úřad proto pohrozil vymáhacím řízením. Farnost si poté nechala vypracovat znalecký posudek, v němž se uvádí, že dotyčný zvon patří k nejlepším dílům dnes již zaniklé firmy Große. Tento posudek byl přijat a farnost tak po válce ušetřila značnou částku peněz. 14. prosince 1920 byly vysvěceny dva nové, menší zvony, které vyrobila firma Schilling & Sons z Apoldy. Střední zvon daroval továrník z Kirschau na památku svého syna, který padl ve válce, a v následujících letech se na něj podle podmínek daru zvonilo každý rok 31. července od 7:00 do 8:00 (datum úmrtí syna dárce).

Během druhé světové války v květnu 1942 musely být pro válečné účely odevzdány další dva zvony; tentokrát to byly dva větší.

V roce 1949 byl velký zvon znovuobjeven v Hamburku. Zůstává tak v původním stavu z roku 1871. Farnost se rozhodla nechat malý zvon, který pocházel z roku 1920, znovu odlít spolu se středovým zvonem. Zakázka byla opět udělena firmě Schilling z Apoldy. 26. srpna 1951 byly tyto bronzové zvony slavnostně převezeny přes Callenberg do kostela a vysvěceny. V roce 1962 byly zvony elektrifikovány.

Nápisy na současných zvonech zní:

Velký zvon (E) 1871: „Hle, oko Hospodinovo je na těch, kdo se ho bojí a v jeho milosrdenství doufají.“ (Žalm 33:18) a „Já jsem cesta, pravda i život.“ (Jan 14:6)
Střední zvon (Gis) 1951: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ (Lukáš 2:14) a „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí.“ (Matouš 11:28) a „Margaret Bell“
Malý zvon (B) 1951: „Neboť všichni, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou Božími dětmi.“ (Římanům 8:14) a „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.“ (Marek 10:14)

Crostau je tradičně převážně protestantská vesnice. Více než polovina obyvatel obce patří také do farnosti. To představuje přibližně 900 lidí (k roku 2006). Toto procento bylo v minulosti výrazně vyšší, ale prudce kleslo, zejména v době NDR. Dnes se velká část obyvatel nehlásí k žádnému náboženství. Podíl ostatních náboženských skupin zůstává velmi malý.

Farnost Crostau dlouho sloužila také protestantskému obyvatelstvu v nedaleké, převážně katolické vesnici Schirgiswalde, dokud Schirgiswalde nepostavilo vlastní protestantský kostel. V roce 2006 protestantské farnosti Crostau, Kirschau a Schirgiswalde velmi úzce spolupracovaly a sdílely jednoho pastora (toho z Crostau), kterému při třech nedělních bohoslužbách občas pomáhali různí pastoři v důchodu.