Kostel svatého Jiljí v Lužci nad Vltavou

V ulici 1. máje v Lužci nad Vltavou ve východní části malého parku stojí kostel svatého Jiljí.

Na wiki jen zmínka:

Římskokatolická farnost Lužec nad Vltavou patří do pražského arcibiskupství, vikariát Podřipsko. Kromě Lužce zahrnuje ještě další obce: Chramostek, Spomyšl a Vraňany. Podle sčítání v roce 1991 měla 2181 obyvatele, ke katolické církvi se přihlásilo 541 obyvatel.

Farním kostelem je kostel sv. Jiljí v Lužci. Kostel byl postaven v roce 1762 na místě gotického kostela, který jako farní kostel byl uváděn již v roce 1344. Tento původní gotický kostel byl zničen při velkém požáru Lužce v roce 1760.

Nynější kostel je jednolodní barokní obdélníková stavba se čtvercovým presbytářem a polokruhovou sakristií na východní straně a hranolovitou věží na straně západní. Vnější fasády jsou členěny opěráky a okny, s klenutým polokruhovým obloukem. Presbytář i loď jsou sklenuty plackami a obdélníkovými pásy na svazek pilastrů, okna jsou ozdobena štukovými rokaji. Podvěží je sklenuto valeně, sakristie konchou. Na klenbě presbytáře je rokoková freska iluzivní kopule, na klenbách lodi výjevy ze života sv. Jiljí a na závěrové straně presbytáře iluzivní malba oltářní architektury s obrazem oslavení sv. Jiljí (tato freska byla v současné době restaurována). Mobiliář kostela tvoří ucelený rokokový soubor oltářů, kazatelny a zařízení kruchty.

Na obecním webu jen odkaz na místní varhany:

Lužecké varhany jsou zachované v téměř původním stavu. Až tak, jako bychom u nich teď stáli, ale kolem nás byl Lužec roku 1783 – tak minimální opravy zásadních prvků na nich byly za dvě staletí provedeny.

První zmínka o Lužci se datuje do roku 1223. Již před rokem 1314 se připomíná zdejší gotický kostel. Nejstarší farní kronika uložená v Okresním archivu Mělník začíná rokem 1724. Zásadním datem je zápis z 18. září 1760; toho větrného poledne se pro Lužec v pár hodinách všechno změnilo – obyvatelka obce Kateřina Stanislavová neuhlídala doma oheň, ten se rychle rozšířil a obec do základů vyhořela. Místo prosperující obce tu zbylo jen spáleniště s vyschlými prameny.

Tím také skončila historie starobylého lužeckého kostela. Víme o něm, že stál po staletí na stejném místě jako jeho dnešní následovník, stejně situovaný, stejně široký a dlouhý, byl jen nižší. Jeho zařízení, výzdoba a také prvotní varhany – positiv stojící na dřevěné kruchtě – to vše lehlo popelem. O síle žárů svědčí to, že zvony („nad které nebylo široko daleko“) se rozlily v beztvarou taveninu.

Nový, vyšší kostel byl vystavěn za dva roky na stejném půdorysu a za dalších dvacet let se dočkal překrásných barokních varhan z prestižní pražské dílny…

Ve starém lužeckém kostele stával již na přelomu 17. a 18. století malý hudební nástroj – takzvaný positiv (malé varhánky bez pedálu pro hru nohama).

Positiv stál jistě na kůru; západní kůry se stavěly či přistavovaly v prastarých kostelech již v 16. a 17. století. Pravděpodobně byl původní kůr dřevěný.

Je doložena oprava tohoto positivu žandovským varhanářem Jiříkem Wöhlem v roce 1715. Tentýž varhanář roku 1717 za 120 zlatých postavil positiv nový. K němu byl dodatečně (před rokem 1725) přistavěn i pedál pro hru nohama.

Tento positiv měl smutný osud, protože shořel s kůrem, kostelem i s celou obcí při katastrofálním požáru Lužce 18. září 1760. Nazmar tak přišla jen tři roky stará práce; oprava positivu, kterou roku 1757 provedl zřejmě varhanář Anton Jakub Spiegl z Prahy-Malé Strany.

Už roku 1762, tedy za neuvěřitelné dva roky, už stojí na stejném místě, (tam kde dnes), na starých gotických základech nový, vyšší kostel barokní, s nejmodernější rokokovou výzdobou. Pořízen byl do kostela patrně nějaký starší positiv. Roku 1766 přistavěli k tomuto malému positivu (opatřenému po požáru kostela) stolek a ještě téhož roku pro něj vyrobil tesař dřevěnou kruchtu.

V roce 1781 se už pomýšlelo na koupi velkých varhan a tak toho roku postavil zednický mistr Weiss se synem masivní zděný kůr se zábradlím a s přístupem po schodišti; tak jak kůr v kostele vidíme dodnes.

I podlaha kůru ze širokých prken je původní, zhotovil ji tenkrát jeden lužecký truhlář.

Protože kostel měl původně vchod od fary ze severu a neměl ještě věž, v patře za kůrem bylo tehdy obvyklé západní okno, kterým mezi oběma křídly varhan pronikalo světlo a od konce návsi podvečerní slunce. Obrysy tohoto okna jsou dnes viditelné nahoře na stěně za varhanami.

Když se potom roku 1837 přistavěla západní hranolovitá věž, (viz letopočet římskými číslicemi nad vchodem do kostela), okno ztratilo smysl a na jeho místě je z kůru po pár dřevěných schodech vchod do věže.

Lužeckým rychtářem byl v té době Jan PLICKA, a to celých 49 let, od roku 1772 až do roku 1821.

Roku 1782 byla uzavřena smlouva s pražským varhanářem Antonem REISSEM, který o rok později postavil na novém kůru dvoumanuálové varhany o 12 rejstřících v krásných – pro tohoto mistra charakteristických – rokokových varhanních skříních. Všechny díly lužeckých varhan zhotovil mistr Reiss ve své dílně v Praze a potom je dovezl do Lužce. S vysokou pravděpodobností dopravil nástroj na několika povozech. V lužeckém kostele na kůru nástroj sestavil, intonoval (ozvučil) a naladil.

Varhany jsou rozdělené do dvou velkých symetrických křídel, ve kterých je osazen hlavní stroj. Menší skříň positivu je vsazena do zábradlí kruchty. Pedál navazuje na evangelní křídlo varhanní skříně, za pedálem byly původně umístěny tři klínové měchy.

Varhany stály 420 zlatých, byly zaplaceny v roce 1784, mistr Reiss tehdy protihodnotou převzal i starý positiv. Polovinu ceny uhradili přispěvatelé – „dobrodinci“.

Varhany nejprve prvních 17 let opravoval varhanář Josef Stefan TAUCHMANN ze Štětí. I v průběhu 19. století byly varhany několikrát opravovány, přičemž však zůstal zachován jejich původní stav. Zásadnější opravu spojenou s dispoziční změnou (úpravou některých rejstříků) a nahrazením některých červotočem poškozených dřevěných píšťal uskutečnil roku 1900 varhanář Josef KOBRLE z Lomnice nad Popelkou. Ten také vyměnil manubria, osadil nový měch a provedl další menší změny. V 1. polovině 20. století byl nástroj udržován pražskými varhanářskými firmami REJNA – ČERNÝ a Josef HUBIČKA. Nástroj byl naposledy opraven a konzervován varhanářem Stanislavem HAVLÍKEM roku 1946.

(zdroje: diecézní organolog Štěpán Svoboda, Patronátní archiv Lobkoviců, AF Cítov)

Památkový katalog:

Jednolodní orientovaný rokokový kostel se čtvercovým presbytářem, půlkruhovou sakristií, hranolovou věží v Z průčelí a půlkruhovou sakristií v ose pravoúhlého presbytáře. Východně od kostela v prodloužené ose stojí okrouhlá centrální stavba márnice s třemi kaplovými rizality. Barokní kostel z roku 1762.

Předmětem ochrany je kostel, márnice a pozemky vymezeného areálu.

Původní evidenční list památky:

Farní kostel sv. Jiljí ve středu obce, asi 20 m od silnice Vraňany – Chramostek.

Jednolodní, obdélníkový, se západní věží a půlkruhově uzavřeným presbytářem, orientovaný. Hranolová věž je členěna silně profilovanými římsami, ukončena jehlancovou střechou, pokrytou taškami. Hlavní vchod je věží na západní straně. Portál s trojúhelníkovým tympanonem, nad ním polokruhové okno, palladián. typu (barokní). Vnitřek lodi je osvětlen mohutnými obdélníkovými okny, tři na severní i jižní straně, s profilovaným ostěním a rokajovými motivy. Vnitřek kostela má zajímavý rozvinutý pilastrový řád (pilastry s volutami a akantovými listy). Pilastry pomáhají převádět klenebních pasů, jež člení stropní plochu na tři samostatná klenební pole. Triumfální oblouk segmentově zakončený. Čtvercový presbytář zaklenut českou plackou, osvětlen dvěma obdélníkovými okny. Na vnější straně kostel uzavřen půlkruhovou sakristií. V západní straně lodi kruchta nesena dvěma hranolovými pilíři. Na stropě ve čtyřech polích fresková výzdoba, jejichž autorem je Fr. Čech z Litoměřic (výjevy ze života sv. Jiljí). Po obvodu kostela opěráky.

1969 – Opadává omítka, na severní straně presbytáře zatéká.