Kostel Božího Těla v Kraslicích

Dominantou středu města Kraslice je kostel Božího Těla.

Na wiki:

Kostel Božího Těla je farní římskokatolický kostel v Kraslicích v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Kostel se nachází v centru města. Od roku 1972 je pod dřívějším názvem kostel Nejsvětější svátosti oltářní chráněn jako kulturní památka České republiky. U kostela stojí socha svatého Jana Nepomuckého a Mariánský sloup, rovněž chráněné jako kulturní památky. Oproti kostelu u fary byly v roce 1878 při školní slavnosti k 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou, známou pod přezdívkou Sissi, vysazeny dva duby. Ty jsou chráněny jako památné stromy Císařské duby v Kraslicích.

Již ve 14. století stál v Kraslicích středověký dřevěný kostel Božího Těla. Tento svatostánek byl však už na konci 16. století zchátralý. Asi se jednalo o kostel, který byl zbourán roku 1614. V pramenech však není doloženo, že se jedná o tutéž stavbu. Bylo potřeba postavit kostel nový. Proto byla na Kraslicku i v sousedním Sasku zahájena sbírka, aby bylo možné postavit nový, tentokrát evangelický kostel. Většina místních obyvatel v té době totiž vyznávala luteránskou víru. Přibližně po dvou až třech desetiletích, když mezitím obyvatelstvo vrátilo ke vyznání katolickému, byl kostel upraven pro katolickou bohoslužbu. Byly zhotoveny oltáře a kostel vysvěcen podle katolických zvyků. Na financování stavby se velkou měrou podíleli Šumburkové. Základní kámen byl položen 10. července 1614, roku 1619 byl jednolodní kamenný kostel dokončen. V osmdesátých letech 19. století se na kostele začaly projevovat statické problémy. Na Silvestra 1890 se během kázání uvolnily ze stropu velké kusy dřeva a dopadly do kostela, který byl zaplněn věřícími. Již několik dní předtím spadl během nedělní školní bohoslužby, poměrně velký obraz z jedné boční stěny a došlo i ke zranění. Roku 1892 byl proto starý hornický kostel zbořen. Po zrušení kostela byly některé sochy přemístěny do kostela ve Sněžné.

Zajímavá a historicky cenná byla barokní opuková socha horníka ve svátečním kroji. Byla součástí kazatelny, kterou věnoval kostelu Johann Meyenschein z Norimberku, jeden z nejzámožnějších kraslických těžařů. Socha se nachází v expozici sokolovského muzea. Kostel byl vybaven varhany z roku 1636, velkým barokním krucifixem z roku 1643, sochou Panny Marie Bolestné a dalšími barokními sochami světců. Za hlavním oltářem byl umístěn náhrobník dvou synů Kryštofa Jindřicha Winklera z Heimfeldu z roku 1667.

Vzápětí po stržení starého hornického kostela se začalo se hned vzápětí se stavbou kostela nového. První výkop byl proveden 19. července 1892 a dne 7. května 1893 byl položen základní kámen. Ze starého kostela sem byl kromě několika dalších artefaktů přenesen zejména velký barokní krucifix, který nahrazoval hlavní oltář.

Stavba pokračovala rychle a dne 31. srpna 1894 byla vyzdvižena věž, do jejíž kopule byl vložen pamětní spis pro příští generace. Kostel byl zkolaudován 16. ledna 1896 a k vysvěcení došlo 2. června 1896.

Kostel je rozlehlá, k severozápadu orientovaná, pseudorománská trojlodní bazilika s transeptem, přesahujícím nepatrně šířku lodi, a půlkruhovými apsidami. Délka kostela je přibližně 68 metrů, šířka okolo 23 metrů. Kostel má sedlovou střechu pokrytou břidlicí, střechy bočních lodí jsou pultové. Vstupnímu průčelí dominuje vysoká hranolovitá věž, zakončená jehlanovitou špicí. V polokruhovém tympanonu portálu se dvěma mohutnými sloupy po stranách je reliéfní symbolické ztvárnění Krista jako beránka (Agnus Dei). V přízemí se nachází kostelní předsíň. Další patra věže jsou prolomena sdruženými okny. Na kontaktu věže s hlavní lodí přiléhá dvojice schodišťových přístavků se schodišti na kůr. Přístavky mají převážně tvar nepravidelného pětibokého hranolu a jsou ukončeny polygonálním jehlanem. Obdobné schodišťové přístavky nalezneme také u příčné lodi, schodiště vedou k oratořím. Základním tvarem těchto přístavků je osmiúhelník, částečně ukrytý v tělese stavby. Zdobné prvky nalezneme i pod římsou hlavní lodi a na její apsidě. Všechny lodě baziliky mají obdélná, obloukem ukončená vitrážová okna. Štíty příčných lodí mají výrazně hluboký obloučkový vlys. Charakteristickým a estetickým znakem kostela je horizontální pásová bosáž, zdůrazněná odlišnou barevností.

Interiér kostela působí vznešeně, téměř orientálním dojmem. Vnitřní prostor má plochý strop s dřevěnými kazetami. Apsidy presbytáře a přilehlé závěry bočních lodí jsou zaklenuty konchou. Oblouky arkád, v nichž se pravidelně střídají pilíře a sloupy, oddělují hlavní loď od bočních. Oblouky křížení hlavní a příčné lodi jsou neseny dvojicí pilastrů. V presbytáři se nachází dvojice menších oken oratoří. Hlavní oltář se nachází pod baldachýnem, neseným čtyřmi sloupy. Vlevo od hlavního oltáře je umístěn malý oltář, zasvěcený Panně Marii. Hlavní oltářní mensa se nachází ještě před presbytářem v místě křížení lodí. Volně v prostoru nachází oltář sv. Jana Křtitele. Dalšími bočními oltáři jsou oltář Panny Marie na evangelní straně a oltář sv. Jana Křtitele na epištolní straně. Na jihovýchodním okraji epištolní lodi je kapli Panny Marie Lurdské. Sakristie a kapli prosvětluju dvojice oken, oratoře nad nimi mají dvojice menších rozet.

Bohaté zařízení kostela pochází převážně z doby stavby kostela. Polychromovaná křížová cesta, kazatelna, oltáře, zpovědnice a většina soch pochází z umělecké dílny Ferdinanda Stuflessera z tyrolského Svatého Ulrichu. Z původního kostela je barokní krucifix, dvojice andělů světlonošů, mosazný lustr a trojice zvonů. Nejstarší zvon je z roku 1670. Barokní sochy sv. Václava a sv. Ondřeje u hlavního oltáře byly převezeny z kostela v Oloví. Některé další artefakty pochází z jiných kostelů farnosti. Kostel má bohatou freskovou výzdobu, která vyplňuje veškeré větší plochy interiéru. Autorem je významný pražský výtvarník Zikmund Rudl. Malby vznikaly v letech 1912 až 1915, některé z nich jsou signovány a datovány. Nad arkádami v hlavní lodi a na stěnách příčné lodi se nacházejí rozměrné fresky. Malíř a litograf Zikmund Rudl zde jasně prezentoval svůj výtvarný názor. Fresky prozrazují, že jejich autor již preferoval inovativní tendence v náboženské malbě druhé poloviny 19. století. Tyto inovace v náboženském umění představuje například spojení světeckých figur s reálnými postavami. To dokladuje i vyobrazení patrona kostela Ervína Nostice a jeho manželky Amálie na jedné z jeho fresek. Fresky od Zikmunda Rudla zde překračují svým ztvárněním a ojedinělostí regionální rámec. V kostele je kromě dominantních nástěnných maleb i velké množství dekorativně pojatých ploch.

Web informačního střediska cituje wiki.

Městský web:

Bývalý, nyní již zbouraný farní kostel byl postaven roku 1619 bratry Vítem, Hugem, Wolfem, Arnoštem, Janem Jiřím a Bedřichem von Schönburg, tehdejšími kraslickými pány, a ještě téhož roku vysvěcen tehdejším superintendantem z Glachau pro evangelickou bohoslužbu; Kraslice včetně okolí byly tehdy z velké části luteránského vyznání.

Hlavní zdi kostela byly ale zhotoveny tak slabě, že se již v příštím roce začaly shora rozestupovat. Aby se předešlo pravděpodobnému zřícení, bylo nutno podepřít je na všech stranách opěrnými pilíři, které byly s budovou spojeny silnými železnými svorami.

Asi dvou až třech desetiletích, když se mezitím obyvatelstvo vrátilo k vyznání katolickému, byl kostel upraven pro katolickou bohoslužbu; k tomuto účelu byly zhotoveny oltáře a dům Boží vysvěcen podle katolických obyčejů. V souvislosti s tímto aktem byl ještě před nedávnem k vidění letopočet 1649 vysekaný do kamenného ostění jednoho okna na vnější straně pravé kostelní lodi.

Od té doby, po dvě století, nebyla na kostele provedena žádná změna. Až roku 1854 vystoupila potřeba vybudovat věž s hodinami, kterou provedl pod vedením stavebního mistra Josefa Scherbauma z Lokte v červenci 1854 tesař Josef Scherbaum, když v této době navštívil farnost kvůli svátosti biřmování kardinál – kníže arcibiskup von Schwarzenberg.

Kostel postačoval zcela svému účelu, až v sedmdesátých létech v důsledku rozvoje obchodu natolik stoupl počet obyvatelstva v Kraslicích a přilehlých osadách, že už kostel množství návštěvníků nestačil pojmout. Ještě více, ale než nedostatečnost to bylo stáří a zchátrání kostela, jež stálo blízko myšlenkám na novostavbu.

Již roku 1881 byla otázka novostavby podnícena a mnohonásobně ventilována. Rozsah podniku a nedostatek prostředků ale odstrašily, a tak věc odpočívala až do roku 1885, kdy se vynořila událost, která učinila otázku novostavby palčivou. V tomto roce měl být kostel podroben větší opravě, strop prozkoumán a poškozená šindelová střecha nahrazena břidlicovou. Tu se ukázalo, že škody jsou příliš velké a oprava by mohla být provedena jen za velkého nebezpečí.

V důsledku toho byly započaté stavební práce ze strany úřadů zastaveny, strop z důvodu bezpečnosti z vnitřku kostela podepřen několika mohutnými kmeny a přístup na kruchty zapovězen.

Před 26. únorem 1886 vypracoval inženýr Ferdinand Herglotz z Chebu na objednávku obecního úřadu zprávu o adaptacích a nových úpravách k provedení. V důsledku toho byl ze strany urozeného patrona pana Erweina hraběte Nostitz-Rhinek do Kraslic vyslán mistr stavitel pražské katedrály Mocker jako odborník ve věci a umění, který vyslovil své mínění, že se má obnovit střecha a dosavadní kostel rozšířit proti oltáři.

Bylo vypracováno a prostudováno i několik dalších projektů.

Čelní osobnosti města nebyly ale s návrhem mistra stavitele katedrály zcela srozuměny, protože by takové prosté rozšíření stálo významnou částku, kromě toho by ale také omezovalo veřejnou silnici vedoucí šikmo kolem kostela.

Před 5. červnem 1886 bylo ze strany obecního úřadu společně s úřadem farním předáno urozenému panu patronovi memorandum toho obsahu, že s ohledem na velmi poškozený stav kostela, celkem drahé opravy, které se stávají nezbytně nutnými, a na nedostačující velikost kostela rozmáhá se mezi obyvatelstvem města Kraslice myšlenka vybudovat kostel od základů nově.

Na tento podnět odevzdal pan František hrabě Thun jako generální zplnomocněnec patrona kostela před 25. červnem 1886 prohlášení, že ten není proti navržené myšlence a prohlašuje se připraveným přispět k realizaci této myšlenky obnosem, který by odpovídal minimálně obnosu, kterým by přispíval při provedení generální rekonstrukce stávajícího kostela.

Z podnětu tohoto prohlášení bylo ze strany čelných osobností města 22. července 1886 vytvořeno komité pro stavbu kostela, které se postavilo k úkolu shromažďovat prostředky na stavbu nového kostela cestou sbírek mezi rodáky i cizinci. Komité se skládalo z 10 členů pod předsednictvem pana továrníka Josefa Meindla.

I přes velkou horlivost, kterou toto komité vyvinulo, nebyly výsledky sbírky nijak zvláště význačné a odpovídající svému velkému účelu. Mezitím opět utekl skoro celý půlrok. Tu bylo ze strany c. k. kraslického hejtmanství nařízením ze 30. listopadu 1886 dáno patronátnímu úřadu na vědomost, že c. k. úřad, v důsledku odmítnutí jakékoli další odpovědnosti za bezpečnost návštěvníků kostela ze strany mistra stavitele pana Wenzela Geblera, nově se vyslovuje pro brzké odstranění stavbě nepříznivého a nebezpečím hrozícího stavu kostela. Také bylo patronátnímu úřadu ze strany pana patrona nařízeno přikročit co možná nejrychleji ke generální opravě. Samotnou myšlenku celkové novostavby však město přesto nevzdalo. Aby zvýšil pravděpodobnost jejího úspěchu, prohlásil pan továrník Josef Meindl, že jménem svým a jménem své ženy Emilie chce novostavbu kostela sponzorovat obnosem 10 000 guldenů.

Poté, co byl také od pana Františka hraběte Thuna jako generálního zplnomocněnce pana patrona přislíben pro vnitřní zařízení novostavby kostela obnos 40 000 guldenů, vykročilo se díky těmto významným věnováním velkému záměru vstříc s větší důvěrou a začalo se nyní myslet na novostavbu zcela vážně. Kraslická městská rada nechala nyní vyhotovit od stavebního mistra Wiedemanna z Františkových Lázní plán pro odpovídající chrám s přibližnými rozpočty nákladů a jiný plán od stavebního mistra Wenzela Geblera z Kraslic. První dodal plán v novogotickém, druhý v novorománském stylu. Oba plány byly vystaveny k obecné prohlídce a bylo rozhodnuto ve prospěch projektu novogotického. Ten byl také předložen c. k. ministerstvu kultury ve Vídni, neobdržel však schválení.

Naopak byl od téhož ministerstva k uskutečnění doporučen projekt zhotovený v oddělení pozemního stavitelství c. k. ministerstva vnitra, projekt trojlodní basiliky členěné v architektonických formách 13. století a uzavřené rovným dřevěným stropem, jako zdejším poměrům nejlépe odpovídající.

Ačkoli tento projekt původně velké části obyvatelstva nebyl po chuti, nechala městská obec podle doporučení realizaci novogotického stavebního díla padnout a přijala dílo ministerské novorománské, když se pro předložený nový projekt vyslovil i urozený patron.

V listopadu 1887 se odebrala deputace sestávající z pánů: starosty Wilhelma Fuchse, faráře Franze Schöbitze a Wenzela Geblera do Prahy v úmyslu přednést Jeho Eminenci, panu knížecímu arcibiskupovi hraběti Schönbornovi a Jeho Excelenci, panu místodržícímu, prosbu o podporu podniku svým vlivem. Oba pánové ji ochotně přislíbili. Stejně se v prosinci 1887 ubírali titíž tři pánové do Vídně, aby požádali pana c. k. ministra kultury o umožnění stavby kostela státní subvencí a o úřední zahájení šetření k povolení stavby v nejkratší možné době.

Neočekávaně rychle byla od ministerstva nutná šetření nařízena a již před 4. prosincem 1887 dorazil na krajské hejtmanství rozkaz informovat o stavu majetku a příjmech městské obce.

Od této doby se stavba kostela přiblížila svému uskutečnění a tu vystoupila nutnost vzít sbírky pro ni do ruky energičtěji. Díky výzvě v kraslických lokálních listech se vytvořil spolek žen, který na sebe vzal úkol zavést pravidelné sbírky ve městě a farních obcích a rozmnožování stavebního fondu i pořádáním koncertů, bazarů atd. v domácích kruzích. Do čela tohoto spolku se postavily paní Emilie Meindlová, Anna Fuchsová, Louise Geblerová a Marie Kühnlová. Jako patronka působila manželka patrona kostela, urozená paní Amalie hraběnka von Nostitz-Rhinek.

Jak účinně a neúnavně tento ženský spolek působil a jak tuto dobrou věc prosazoval, ukazuje již okolnost, že svým úsilím v rozmezí jen několika málo let vybral značný obnos 28 221 zlatých (guldenů?).

Také se vytvořil spolek mužů, který se obrátil na vlivné osobnosti s žádostí o milodary pro vystavění nového kraslického kostela a shromáždil obnos 1778 zlatých (guldenů?).

Jak nezbytně nutná by byla brzká novostavba se zejména ukázalo na událostech z této doby, které vyvolaly mezi obyvateli mocnou paniku. Na Silvestra 1890 se během kázání uvolnily ze stropu dva poměrně velké kusy dřeva a dopadly do kostela, který byl zaplněn věřícími, aniž by způsobily nějaké neštěstí. Již několik dní předtím spadl během nedělní školní bohoslužby, kdy byl kostel rovněž zaplněn věřícími, bez jakéhokoli zapříčinění poměrně velký obraz z jedné boční stěny a uvedl přítomné do takové hrůzy, že všichni přispěchali k východům a vyskytla se i zranění. I kdyby měl druhý případ příčinu v ryze náhodných okolnostech, lze paniku lehce vysvětlit, neboť obava ze zřícení už jednou vězela v každém.

Z příčiny těchto událostí, které nejen v Kraslicích, ale i na jiných stranách způsobily rozčilení, neboť nadále byla návštěva kostela opravdu spojena s nebezpečím života, bylo z příkazu c. k. městského místodržitelství z 3. ledna 1891 vypracováno c. k. inženýrem panem Ludwigem Lablerem přesné prošetření a přezkoumání stavu stavby a v následku toho povoleno užívání kostela pouze do měsíce října 1891.

Také už nesměly být používány kruchty zřízené ve dvou etážích. Všechny obrazy a kříže připevněné na stěnách byly odstraněny a děti školou povinné vyloučeny z další návštěvy kostela.

Jak kostel v tomto stavu vypadal, nestojí za popis; podepřený strop, podepřené kruchty, na které se nesmělo vstoupit, všechny stěny holé, žádný obraz, žádný kříž – bylo to smutné na pohled.

Proto čím více se starý kostel blížil zhroucení, tím výhodnější se jevila naděje na uskutečnění novostavby.

Výnosem c. k. okresního hejtmanství v Kraslicích z 21. června 1891 bylo farnímu společenství Kraslice dáno na vědomost, že Jeho c. a k. Výsost nejvyšším rozhodnutím z 18. června 1891 nejmilostivěji povolila farnímu společenství Kraslice pro vyvedení novostavby kostela podle předloženého projektu a pro obstarání jeho vnitřního zařízení výjimečnou zpět nesplatnou podporu z náboženského fondu v částce 30.000 zlatých (guldenů?) a navíc půjčku 20.000 zlatých (guldenů?) z téhož fondu, splatnou v deseti stejných, od roku 1897 běžících ročních splátkách, a že projekt došlý k realizaci byl povolen s celkovým rozpočtem na 158.602 zlatých (guldenů?) 15 korun.

Ke kontrole realizace stavby bylo zároveň nařízeno ustanovení stálého stavebního komité, které by mělo řešit všechny otázky týkající se stavby prostřednictvím technických úředníků pověřených vedením stavby.

Do tohoto komité náleželi: pan c. k. krajský hejtman jako přeseda, pan c. k. vrchní inženýr Ludwig Labler, pan c. k. stavební adjunkt Karl Donda jako věci znalý odborník, pan farář Franz Schoebitz, pan stavbyvedoucí Liska ze Sokolova a pánové Josef Meindl, Dr. Friedrich Pilz, J. A. Bauer, Wilhelm Fuchs z Kraslic a Wenzl Riedl z Gruenbergu jako členové. Na místo zemřelého pana J. A. Bauera nastoupil později jako člen pan Adolf Keylwerth a poté, co i tento zemřel, pan A. R. Breinl.

C. k. vládou povolenými sumami převyšujícími nejskrytější očekávání byla stavba pojištěna, neboť také obecní výbor města Kraslice se usnesl (před 24. březnem 1891) garantovat částku 40.000 zlatých (guldenů?), včetně daru 10.000 zlatých (guldenů?) pana Josefa Meindla.

Tím byl nyní onen velký podnik, který se dosud zdál nemožným, pojištěn příspěvky ze strany vlády, pana patrona kostela a obětavostí církevní obce. 12. března 1892 byl vypsán konkurs na novostavbu kostela a po uplynutí konkursní lhůty byla stavba zadána pánům stavebním mistrům, bratrům Koenigům z Kynžvartu a Chebu.

Už v průběhu celé záležitosti stavby kostela vyvstávala otázka: kde má být, pokud dojde ke stavbě, sloužena veřejná bohoslužba? Docela ustat nemůže, protože náboženské potřeby církevní obce musí být uspokojeny a utrpěly by bez bohoslužby škodu. Ve hřbitovní kapli nemůže být bohoslužba sloužena, protože tato neskýtá pro početné obyvatelstvo dostatek prostoru. Jiný kostel není k dispozici. Nanejvýš by musela být vyvedena provizorní stavba, ve které by se nedělní a sváteční bohoslužby mohly odbýt. K samotnému tomuto záměru chybí ve městě dostačující místo. Provizorní stavba by také při požadované velikosti spolykala mnoho peněz, které by byly čistě vyhozené, protože by přec musela být opět odstraněna.

Tu vyšla ve vhodnou dobu této potřebě vstříc jedna okolnost. Kraslický sportovní spolek uvažoval už dlouho o výstavbě nové tělocvičny a posbíral k tomu již i prostředky, obdržel také ze strany města bezplatně stavební pozemek. Tato hala by měla během stavby sloužit jako kostelní provizorium.

Ze všech stran si nyní pospíšily milodary uvádějící sportovní spolek do stavu, v němž by ve vhodnou dobu mohl uskutečnit stavbu tělocvičny, načež se obec s tímto spolkem ujednotila na přenechání budovy k bohoslužebným účelům, dokud by stavba kostela nebyla dovedena do konce. Tak bylo odpomoženo i této potřebě.

Protože úřední povolení k dalšímu používání starého kostela končilo v měsíci říjnu 1891, byla v neděli 25. října 1891 sloužena poslední bohoslužba, a poté bylo uskutečněno slavnostní zasvěcení nově vybudované tělocvičny k církevním účelům za přítomnosti c. k. úředníků, zastupitelstva města a spolků z Kraslic.

Demolice starého kostela byla započata v měsíci dubnu 1892 a práce šly kupředu tak svižně, že už 19. června 1892 mohlo být provedeno první zarytí rýče k vystavění nového kostela.

V základním kameni stávajícího kostela, nalezeném během základových výkopových prací, který nese nápis “1619 den 10. Julius N. Has”, byly nalezeny jednotlivé díly kovové kazety a zbytky pergamenové listiny, kteréžto předměty byly ale naprosto zničeny. Listiny nalezené předtím ve věži pocházely z roku 1854, z doby výměny této věže.

7. května 1893 byl v přítomnosti pana patrona, jeho manželky, c. k. úřadů, obecního zastupitelstva Kraslic a přifařených obcí, mnoha ostatních slavnostních hostů a pochodujících korporací a spolků položen základní kámen a z této příčiny byl odeslán následující telegram:

“Jeho Majestátu; nejvyšší kancelář vládního kabinetu ve Vídni.
Vaše Výsosti! Nejvyšším rozhodnutím z 18. června 1891 Vaše Jasnost nejmilostivěji sdělila, že do předběžného státního rozpočtu byla zahrnuta dotace 50.000 zlatých (guldenů?) na stavbu katolického kostela v Kraslicích.
Teprve tímto milostivým činem byla stavba chrámu umožněna. Protože je dnes pokládán základní kámen tohoto kostela, nachází slavnostně shromážděná obec radostnou příčinu, Vaše Výsosti, oslavovat se srdcem naplněným díkem ve vrozené věrnosti a oddanosti všemi milovaného císaře a pána, zaštiťovatele a ochránce církve, a prosí Vaši Výsost o nejmilostivější přijetí tohoto uznání. Za církevní obec: farář Franz Schoebitz, starosta Dr. Friedrich Pilz.”

Základní kámen nového kostela se nachází ve zdi nad podlahou, vpravo u hlavního vchodu, a obsahuje pamětní nápis vztahující se ke stavbě.

Stavební práce šly rychle kupředu a během této doby oba stavební spolky kostela pilně sháněly finanční prostředky.

Všichni, velcí i malí, bohatí i chudí, závodili horlivě ve snaze přispět svým střípkem, a právě proto bylo možné aby, jak už bylo zmíněno, ženský spolek pro stavbu kostela vybral částku 28.221 zlatých (guldenů?) 63 korun, mužský spolek stavby kostela 1778 zlatých (guldenů?) 37 korun a s příspěvkem 10.000 zlatých (guldenů?), darem pana Josefa Meindla, mohla být kryta celá částka 40.000 zlatých (guldenů?), garantovaná obcí Kraslice.

18. června 1894 navštívila Jeho Excelence, český místodržitel František hrabě Thun, město Kraslice a prohlédl si i stavbu kostela, při kteréžto příležitosti přednesly tři zdejší pěvecké sbory “Hilaria”, “Saengerbund” a “Austria” Beethovenovu píseň “Die Ehre Gottes”.

Do 31. srpna 1894 pokročila stavba tak daleko, že v tento den mohla být vyzdvižena věž, přičemž byl sepsán pamětní spis, který byl s následujícími přílohami vložen do její kopule pro informaci příštích generací:

1. Soupis současných členů kraslického obecního zastupitelstva.
2. Soupis kraslických žen, které se zvláště zasloužily o sbírku pro stavbu kostela.
3. Soupis členů mužského spolku stavby kostela, stejně jako členů stavebního komité.

Dřevěná konstrukce věže byla zhotovena a nainstalována zdejším stavebním mistrem, panem Wenzelem Geblerem, pod vedením jeho políra Antona Goetze. Pokrytí plechem, stejně jako všechny pokrývačské práce na kostele, byly provedeny zdejším pokrývačským mistrem Josefem Zuglerem, bleskosvod byl dodán a nainstalován Martinem Muehlhausem z Chebu. Práce na šikmé střeše provedla pražská firma Walter & Dohnalek. Věžní hodiny byly dodány Josefem Kohlertem z Kraslic a nainstalovány v prosinci 1895. Dva nové zvony byly ulity Rudolfem Pernerem z Českých Budějovic a poté byly ještě v Budějovicích důstojným panem biskupem Říhou posvěceny a 18. listopadu 1895 za účasti velkého množství lidu slavnostně vyzvednuty z horního nádraží v Kraslicích a vytaženy. Tři zvony byly převzaty ze starého kostela. Zařizovací předměty, jako oltáře, kazatelna, zpovědnice, křížová cesta, sochy, atd. pocházejí z dílny sochaře Ferdinanda Stusletzera ze St. Ulrich z Groedenthalu (Tyroly).

Celá stavba kostela byla provedena mistry staviteli bratry Koenigy, ze solidního materiálu, pevně a trvanlivě, pod technickým vedením úředně dosazeného c. k. stavebního adjunkta pana Karla Dondy, přičemž se musí zvláště zdůraznit, že se během tohoto stále významného a nebezpečného díla nepřihodilo žádné zvláštní neštěstí.

Tak byla nyní po ukončení hrubé stavby započata 16. ledna 1896 na podnět c. k. krajského hejtmana kolaudace stavby a nový dům Boží očekává své církevní zasvěcení, které bylo milostivě přislíbeno duchovním pastýřem, Jeho Eminencí, kardinálem, knížecím biskupem pražským, Franzem de Paula hrabětem ze Schoenbornu na 2. června tohoto roku.

Jak tak kostel harmonicky vyrůstal ze základů svých zdí a rozvíjel se, různě se rozpínajíce, rostla stejnou měrou i radost a náklonnost církevní obce k novému stavebnímu dílu a započalo se myslet rovněž na vnitřní výzdobu odpovídající tomuto velkému dílu. Zatímco se ještě při demolici starého domu Božího myslelo s ohledem na významné finanční výdaje, že by se staré zařízení jako oltáře nebo kazatelna mohlo použít i v budoucnosti, bylo to nyní překonané stanovisko. Všechno by mělo odpovídat velkému dílu. Kámen už se dal jednou do pohybu.

Soukromá dobročinnost nyní rozvíjela znovu svou činnost a díky věnování a předhánění se shledávala předměty potřebné k církevním účelům, jako oltáře, kazatelnu, zpovědnice, sochy, lustry, šaty, barevná okna, atd.. Dary sponzorované jednotlivými dobrodinci budou uvedeny ještě zvlášť v dodatku.

Tak má nyní kraslické farní společenství nový kostel. Co bylo již dlouho touhou všech křesťansky smýšlejících, co se ještě před několika málo roky zdálo při velikosti díla a nedostatku příslušných prostředků jako nemožnost, stalo se s Boží pomocí skutečností. Přestože musela obec v těch rychle kupředu plynoucích letech napnout všechny své síly, aby mohla čelit úlohám, které na ni dolehly, jako provedení výstavby kanalizace a vodovodu, stavby školní budovy a radnice, příspěvky na Horní nádraží, a v podstatě přinesla velkou oběť, povedlo se i toto dílo dovést ke šťastnému konci díky křesťanskému smyslu a jednotě obyvatel, stejně jako činorodosti čelných osobností.

Proto budiž poděkováno nejdříve Bohu, který dal své požehnání, jeho Eminenci, důstojnému vrchnímu pastýři, který přes časovou zaneprázdněnost osobně obrátil své kroky do Kraslic, aby Boží dům vysvětil a vyslovil osobní intervencí své uznání křesťanské obci pro její obětavost; díky vznešené vládě, která umožnila stavbu kostela podstatným příspěvkem; díky vznešenému patronu kostela za podporu; díky všem těm mužům a ženám, kteří neúnavně pomáhali uskutečnit vznešené dílo; díky všem těm, kteří svými dary přispěli k tomu, že byl Pánu Bohu postaven tak cenný dům; i ten nejmenší příspěvek pomohl ke stavbě přidat kamínek. Všichni dokázali, že ve společenství panuje zbožnost a postavili si pomník, který přetrvá staletí a potvrdí budoucím generacím obětavost jejich předků.

Bylo to v roce 1881, kdy poprvé bylo v Kraslickém týdeníku poukázáno na poškození starého kostela a kdy byl vysloven názor, že by bylo na čase myslet na novou stavbu. Říkalo se tomu tenkrát škarohlídství a myslelo se, že kostel bude stát ještě staletí. Následné události potvrdily, že ono varování nebylo bezdůvodné. A ještě v roce 1890, když už byly události kolem stavby v plném proudu, ozval se v tomtéž listu v sentimentálním vlasteneckém tónu hlas domnívající se, že bude přece škoda starého Kraslického kostela, jakmile podlehne demolici, “v ten samý den bude do hrobu nesen kus starých Kraslic, mnoho srdcí se zachvěje a poteče mnoho slz; tato smrt důstojného stánku Božího bude pociťována mnoha tisíci tak těžce, jako by šlo o rodinné neštěstí.” Nyní je dílo dokončeno, vznikl nový Boží chrám, staré ustoupilo novému a asi se nenajde nikdo, kdo by litoval. Naopak, až v den svěcení v rozlehlých prostorách novostavby poprvé zazní radostné Te Deum, tehdy potečou slzy, slzy radosti, že oběť byla přinesena, a tyto slzy, věřím, budou mít větší oprávnění než ty, které mohly být prolity při demolici starého kostela. Tu budou tisíce v srdci jásat, že jsou tak šťastní, že zažívají tento den a budou děkovat Bohu, Pomocníku ve všech potřebách, že při nich stál v tom těžkém podniku, a budou litovat ty, kteří chtěli vidět, co oni vidí, a neviděli, a chtěli zažít, co oni zažívají, a nezažili.

V příloze originálu v němčině následuje soupis oněch dobrodinců, kteří přispěli k vnitřnímu zařízení a výzdobě chrámu.

(zpracoval a přeložil student theologie Pavel Fořt)

Památkový katalog:

Trojlodní bazilika s krátkým transeptem, apsidovým závěrem a v průčelí výraznou věží. Postavena v letech 1893–1896 v novorománském stylu. Fasády člení nejen typická obloučková římsa, ale i červeno-okrové pásování připomínající katedrály v Sieně.

Kostel byl vystavěn na místě menšího, původně luteránského, kostela pocházejícího z roku 1619. Původní kostel byl zbořen na jaře roku 1892 z důvodu havarijního stavu a z důvodu nedostatečné kapacity. Výkopové práce pro stavbu nového kostela započaly v létě roku 1892. Základní kámen byl položen v květnu 1893. Stavbu prováděli bratři Königové z Chebu pod technickým stavebního adjunkta Karla Doudy. Projekt kostela vypracovalo oddělení pozemního stavitelství c. k. ministerstva vnitra roku 1887. Již v létě roku 1894 byla dokončena věž kostela. V roce 1895 došlo k instalaci kostelních hodin. Ty zhotovila místní firma Josefa Kohlerta. Zároveň došlo k instalaci pěti zvonů. Dva z nich byly nově ulity Rudolfem Pernerem v Českých Budějovicích. Tři starší zvony byly přeneseny z původního kostela. Nejstarší z nich pochází z roku 1670. Mobiliář kostela zhotovila umělecká dílna Ferdinanda Stufletzera ze St. Ulrich v Tyrolsku. Na počátku roku 1896 byl kostel zkolaudován. V červnu 1896 došlo k jeho vysvěcení kardinálem Františkem Schönbornem z Prahy. Zasvěcení kostela je Corpus Christi, tj. Těla Kristova, čili Božího Těla. V roce 1897 došlo ke zhotovení plynového osvětlení firmou Johanna Modla z Vídně. Elektrický proud byl do kostela zaveden v roce 1904. O rok dříve, v roce 1903, byl farní kostel povýšen kostel děkanský. Nástěnné malby provedl absolvent pražské a vídeňské akademie Zikmund Rudl v letech 1912–1915. Dekorativní malby zhotovili malíři Josef Hochseder a Hans Singer. Největším donátorem stavby byl patron kostela Ervín hrabě Nostitz-Rhinek. Dále výrazně přispěl náboženský fond, město Kraslice, spolek žen a místní továrník Josef Meindl s manželkou Emilií.

Kostel Nejsvětější svátosti oltářní lze popsat jako trojlodní baziliku s krátkým transeptem. Celková délka objektu dosahuje asi 68 m. Celková šíře lodí kostela je přibližně 23 m. Délka transeptu dosahuje asi 25 m. Jeho šíře je přibližně 12 m. Tato šíře je pak shodná se šíří hlavní lodi. Délka hlavní lodi je asi 46 m. Navazující kněžiště je dlouhé přibližně 14 m. Půdorysný rozměr věže je asi 8×8 m.

Kostel je vystavěn v novorománském slohu. Ve stejném slohovém pojetí je proveden i interiér stavby. Není tradičně orientován. Orientace jeho podélné osy probíhá přibližně ve směru severozápad – jihovýchod. Lodě kostela jsou kolmo kříženy krátkým transeptem obdélného půdorysu. Střechy hlavní lodi i transeptu jsou sedlové, kryté břidlicí. Břidlice je pak využita jako střešní krytina celého kostela, vyjma věže. Střechy bočních lodí jsou pultové. Transept pouze nepatrně přesahuje šíři bočních lodí. Závěr kostela má apsidový tvar. K jihozápadní straně kněžiště přiléhá prostor, který v současnosti slouží jako sakristie. Uvedený prostor je na severozápadní straně ukončen apsidou. Se zcela shodnou prostorou, aktuálně ovšem sloužící jako kaple, se setkáváme i na protější, tj. severovýchodní, straně kněžiště. Z obou posledně zmíněných prostor, resp. skrze schodišťové přístavky k nim přistavěné, jsou přístupné oratoře, které se nachází nad stávající sakristií a kaplí. Zmíněné schodišťové přístavky mají ve spodní polovině tvar půdorysný tvar čtvrtiny osmiúhelníka a v horní části – nad úrovní střechy kaple – půdorysný tvar poloviny osmiúhelníka. Přístavky jsou zastřešeny stanovými střechami, které jsou polovinou osmibokého jehlanu. V jejich dolních částech se nachází drobný kamenný portálek se vstupem. Nad nimi jsou umístěna tři menší okénka střílnového charakteru a v horní části schodišťových přístavků se nalézá trojice dalších okének. Vnitřní prostory přístavků mají kruhový půdorys.

Střechy kaple a sakristie jsou složeny z pultové části a části odpovídající polovině stanové střechy tvaru kužele. Obě zmíněné části střechy jsou odděleny atikou, která je zároveň součástí opěrného pilíře.

Jihovýchodnímu průčelí lodi kostela je představěna výrazná, směrem vzhůru lehce se zužující, kostelní věž čtvercového půdorysu, která je opatřená štíhlou jehlancovou střechou s postranními sedlovými vikýři. Její střecha je krytá měděným plechem. Přízemí věže funguje jako kostelní předsíň. Hlavní vstupní obdélné dveře jsou dvoukřídlé, dřevěné, svisle členěné, opatřené kováním v podobě rostlinných rozvilin. Nadpraží dveří je zdobeno zubořezem a diamantováním. V místě styku dveřních ostění a nadpraží je nadpraží podporováno na své vnitřní straně konzolami. V ploše půlkruhového tympanonu je hlavním prvkem motiv Agnus Dei rámovaný kruhovou mandorlu. Zbytek plochy tympanonu vyplňují rostlinné motivy ve cviklech. Navazující archivolta je řešena dosti úsporně. Využit je zde zejména atypický tvar zubořezu v podobě trojúhelníkových prvků a motivy stylizovaných osmicípých hvězd. Hlavní vstup do kostela těsně předstupuje dvojice sloupů na soklech. Tyto vynáší štít trojúhelného tvaru, který přiléhá k hlavnímu průčelí věže a který vrcholí motivem kříže. V ploše štítu je prolomena půlkruhová plocha odpovídající ploše archivolty a tympanonu. Jedná se tak de facto o arkádu o jednom poli. Veškeré popsané prvky portálu utváří jeden celek. Nad hlavními vstupními dveřmi se nachází kruhová rozeta složená ze sedmi menších kruhových polí shodné velikosti a sedmi polí drobných cviklů. Rozeta je opatřena, podobně jako převážná většina rozměrnějších oken kostela, barevnými vitrážemi. Na obou předstupujících nárožích věže se nachází po dvojici opěrných pilířů, které sahají až do výše hřebene střechy lodi. Opěrné pilíře jsou členěny do třech výškových úrovní. Existence pilířů ještě více zdůrazňuje vertikální architektonický výraz věže. Vertikalitu věže částečně vyvažuje trojice kordónových říms a korunní římsa věže. Pod druhou kordónovou římsou, v úrovni hřebene střechy lodi, se nachází věžní hodiny. Ty mají hodinové ciferníky do třech světových stran (na JZ, JV a SV). Pod ciferníky se nachází úzká okénka. Ve třetím výškovém poli – pod druhou kordónovou římsou – se nachází na všech čtyřech stranách zdvojená ozvučnicová okna krytá dřevěnou žaluzií. O úroveň výše, tj. pod římsou korunní, se nachází obdobná, ovšem ztrojená, okna. Nejníže umístěná kordónová římsa je opticky vynášena hustou sítí konzolek, čímž je evokován dojem zubořezu. Tato kordónová římsa věže je optickým pokračováním korunní římsy hlavní lodi a je i shodně plasticky členěna. Druhá a třetí kordónová římsa jsou pouze jednoduché horizontální prvky. Výrazná korunní římsa věže je mj. opatřena složitě ztvárněným zubořezem. Střecha věže vrcholí hrotnicí s makovicí a uměleckořemeslně zpracovaným kovovým křížem.

Po stranách věže, v místě její návaznosti na hlavní loď, se nachází dvojice schodišťových přístavků se schodišti na kůr. Převážná část obou přístavků má tvar nepravidelného pětibokého hranolu. Pouze v horní části se jejich průřez mění na pravidelný osmiboký hranol. To umožňuje, aby byly ukončeny stanovou střechou tvaru osmibokého jehlanu. V horní části schodišť se setkáváme s prstencem pěti úzkých okének. V nižších částech nacházíme pouze trojici nad sebou umístěných střílnových okének.

Téměř celé hlavní (jihovýchodní) průčelí hlavní lodi je v díky zmíněným konstrukcím věže a přilehlých schodišťových přístavků kryté těmito prvky. Pohledově se tak z hlavního průčelí hlavní lodi kostela uplatňují pouze drobné části jejího štítu a na ně navazující atiky. Tyto atiky, podobně jako u kněžiště, přecházejí do opěrných zdí. Části zmíněných opěrných zdí zároveň tvoří hlavní průčelí bočních lodí. S oknem v hlavním průčelí boční lodi se setkáváme pouze v případě jihozápadní boční lodi.

V hlavní lodi kostela nacházíme po obou stranách šestici oken opatřených půlkruhovým záklenkem. Zmíněná okna jsou sdružována do dvojic. Jednotlivé dvojice jsou vzájemně odděleny lizénami. V bočních lodích nacházíme po obou stranách taktéž po šesti oknech. Zde jsou ovšem veškerá okna zcela samostatná. Na lizény hlavní lodi opticky navazují v bočních lodích subtilní opěrné pilíře. Tyto prvky ovšem patrně plní pouze architektonickou funkci.

Hlavními průčelími příčné lodi jsou jihozápadní a severovýchodní průčelí. Obě jsou řešena zcela shodně. Na široké a ploché pilastry, které se nachází na nárožích přízemní partie, navazují nad úrovní středové římsy lizény. Středová římsa je přitom optickým pokračováním korunní římsy bočních lodí. Nárožní pilastry zároveň vynáší mohutný odlehčovací oblouk. Plochu štítů odděluje od zbylých částí fasády římsa s konzolkami připomínajícími zubořez. Koruna zdiva obou štítů vrcholí výrazným obloučkovým vlysem. Koruna zdiva štítů přesahuje úroveň střešního pláště transeptu a tak se zde o atiky. V nejvyšším bodě atik jsou umístěny kamenné kříže. V ploše štítů se nachází trojice úzkých, půlkruhem ukončených, vysokých okének. Jejich vzájemná blízkost z nich opticky vytváří okno ztrojené. Pod zmíněným vynášecím obloukem, který se nachází zhruba v polovině výšky každého z hlavních průčelí příčné lodi, je umístěna mohutná rozeta. Tyto rozety jsou rozměrově větší, než jaký má rozeta ve věži. V daných případech se jedná o prvek tvořený centrální osmicípou růžicí, osmi menšími kruhovými poli a osmi cvikly na jejich okrajích. Výplň opět tvoří vitráže. Pod rozetami se nachází boční vchody. Ty jsou téměř shodné jako vchod hlavní. Pouze centrálním motivem je zde reliéf kříže vložený v kruhovém poli. Tento prvek lze taktéž interpretovat jako motiv hostie (Nejsvětější Svátosti).

Na severozápadní i jihovýchodní straně obou polovin transeptu se nachází po jednom protilehlém okně s půlkruhovým záklenkem. Stávající sakristie a kaple jsou prosvětleny pomocí dvojice větších oken obdélného tvaru. Prostory oratoří nad nimi jsou z vnějšku opatřeny dvojicemi menších kruhových oken.

Nejdůležitějším architektonickým prvkem fasády apsidy hlavní lodi je slepá arkáda, která je umístěna v blízkosti korunní římsy a vrcholí kamenným křížem opticky oddělující kněžiště a apsidu. Tato atika přechází ve shora zmíněný opěrný pilíř oddělující různě tvarově provedené části střechy sakristie a boční kaple.

Zcela zásadním prvkem exteriéru celé stavby je její plošné opatření pásovou rustikou. Jedná se o pravidelné střídání širších a užších pásů. Rozdíl v šíři pásů je dále posílen rozdílnou barevností – střídání dvou odstínů okrové barvy.

Novorománská trojlodní bazilika je ojedinělou stavbou v regionu Sokolovska.