Kaple Ecce Homo u silnice jižně od Rynartic

U silnice mezi Rynarticemi a Jetřichovicemi jen pár metrů od zdejších populárních skřítků se nachází v lese skalní kaple Ecce Homo.

Poněkud opomíjená nenápadná stavba nedaleko zmíněné hojně navštěvované atrakce. Vlastně nepamatuji, že bych kdy někoho viděl u ní stát, prohlížet si ji. I mně trvalo dlouhé roky udělat těch pár kroků od parkoviště směrem vzhůru…

Zničené kostely velmi stručně:

Potřebuje natřít. Zavřená, zařízená.

Kaple byla vytesána v roce 1886 místním sedlákem a kronikářem Eduardem Vaterem.

Opravena byla po roce 2000.

Pozemek s kaplí patří Lesům ČR, s.p.

Lesy ČR na FB v souvislosti s jinou stavbou:

Kromě lesů, vodních nádrží a toků spravujeme i menší církevní stavby.

Vysvěcení kaple svatého Prokopa u Kostelní stezky z Rynartic do Jetřichovic bylo stanoveno na 10. října 1886 (spolu s nedalekou Vaterovou skalní kaplí Ecce homo). Obřad vykonal páter Ludwig Schön.

Citace pochází z knihy Natalie Belisové Tulákům Jetřichovicka, kde samozřejmě o této kapli je mnohem víc (strany 84 až 86, výběr):

Příběh skalní kaple Ecce Homo má svůj počátek v zimních pracích obyvatel. Kronikář Eduard Vater z čp.24 si přes zimu vydělával tkaním. Když ale polevily mrazy a na polní práce bylo ještě příliš brzy, měl v záloze výnosnější zaměstnání. Lámání kamene.

Práce v lomu nebyla neobvyklou výstředností. … Roku 1870 koupil Eduard Vater loučku na kraji lesa podél silnice na Jetřichovice. Část pozemku zabírala 15 metrů vysoká skála, porostlá stromy. Šťastný majitel požádal vrchnost, aby mu dovolila z jeho skály lámat kámen. Povolení získal, a tak se pustil do sisyfovské práce. Stromy z vršku skály musely být skáceny, zemina očištěna a narušená vrchní vrstva pískovce odtěžena. Kvalitní a pevný kámen byl až v hlubších vrstvách. Teprve pak se mohl pustit do pravé kameničiny. Pomocí úhlu a latě si namaloval rozměry tzv. lavice, v narýsovaných konturách vysekal řady otvorů pro klíny, které tak dlouho střídavě zatloukal, až se polotovar odlomil. Z lavice odsekával kvádry loket dlouhé a půl lokte široké a vysoké. Za kopu se platilo až devět zlatých. Pokud byl pískovec dostatečně kvalitní a pevný, tak sekal i stojky ke dveřím (každá stála jeden zlatý). Nebo vyráběl pískovcové dlaždice, za ty se platilo čtyřicet až padesát krejcarů za kus. Nejvíc kamenných výrobků z Vaterova lomu putovalo do Jetřichovic.

Když byla větší část skály odlámána, napadlo Eduarda Vatera, že ve zbytku stěny vyseká výklenek a umístí v něm sochu. Měl velice konkrétní představu o tom, jak by měla vypadat. Už dlouho se mu líbila dřevěná soška Ecce homo na zpovědnici v ambitech poutní kaple Panny Marie v České Kamenici. Kronikář se nebál skoro žádné práce. Uměl to s kosou, pluhem, kamenickou palicí, psacími potřebami i barvami – a právě tak si věděl rady i s řezbářskými dláty. Byl pevně rozhodnutý vyřezat si podle si podle zvoleného vzoru věrnou kopii. Nakonec to nebylo nutné. Ambity kaple byly v 80. letech 19. století renovovány a takové akce se obvykle neobešly bez vyřazování „starých a poškozených věcí“. Uměleckých děl, po kterých dnes památkáři pláčí. Socha Ecce homo už také nebyla nejmladší, ze zadní strany ji zdobil letopočet 1734, byla tedy starší než samotný objekt kaple. V otevřených ambitech se dřevěným plastikám nikdy nedaří, její stav tedy mohl stěží proklouznout hustým sítem náročného investora. Tak Eduard Vater získal darem obdivovaný originál.

Když už měl kronikář sochu, nezbylo, než se jí postarat o nový domov. Roku 1884 vysekal Eduard Vater drobnou niku v lomové stěně a vsadil do ní sochu Zbičovaného Krista u sloupu. V této podobě skalní kaplička dlouho nevydržela, po dvou letech se Eduard Vater ke svému dílu vrátil a celé je přesekal. Plně využil svých zkušeností s lámáním kamene a skálu zručně architektonicky vytvaroval. Farář jeho dílo nazval v pamětní knize nelichotivě „skalní jeskyní“, což bylo s ohledem na výzdobu a náročnost neuctivé rouhání. Klenutý vstup do kaple zdobily reliéfy hvězd, váz a kulového čučku. Uvnitř masivu vznikl drobný prostor, jehož zadní stěnu uzavírala menza a hluboký výklenek. Interiér, ale i vnější stěnu kaple omaloval Vater olejovými barvami  a pak do niky vrátil zpátky sochu Krista. V nástavci na vrcholku vysekal nápis Er. 1886 von Eduard Vater Rennersdorf N 24 (Zřízeno 1886 Eduardem Vaterem z Rynartic čp. 24) a korunoval ho křížem s plechovou malovanou siluetou Krista.

Ten, kdo zná současnou podobu kaple, ať se nenechá zmýlit velikostí vrcholového kříže; původní Vaterův byl větší. Možná se dokonce svou velikostí mohl rovnat s krucifixy, jaké stávaly jinde v obci jako samostatná zastavení. Když totiž po dokončení kaple požádal Vater jetřichovického faráře o vysvěcení, hovořil zvlášť i o vysvěcení kříže nad kaplí. Způsob, kterým se církevní úkon provedl, se lišil podle toho, co mělo být posvěceno. Jiný obřad byl určen pro kostely a kaple, jiný pro sochy a svůj vlastní měly i kříže v krajině. Jelikož Eduard Vater požádal pro svůj krucifix o posvěcení Ritus Benedicto Cruxis, nemohl se jednat o drobný vrcholový křížek, který by byl pouhou součástí stavby.

Páter Ludwig Schön milého kameníka příliš nepotěšil. Na rozdíl od benevolentních předchůdců trval na splnění podmínek daných konsistoriálním nařízením a chtěl od Vatera, aby nejprve složil finanční kapitál na údržbu kaple. Co bylo z pohledu úředníka korektní a logické, bylo k Vaterovým aktivitám necitlivé. Farář musel vědět, že se jeho ovečka stará (leckdy i zcela zdarma) o křížky a obrázky v okolí. Navíc by stačilo, aby nahlédl do seznamu křížů, a věděl by, že naprostá většina zdejších muk a kaplí nemá nikde uložený ani krejcar kapitálu, ačkoli vyrostly po vydání onoho nařízení. Přesto páter oko nepřimhouřil. Za zaskočeného fundátora se naštěstí postavila rodná obec, která v tu samou dobu žádala o vysvěcení kaple sv. Prokopa. Dobrovolně převzala na svá bedra splnění nepříjemné podmínky složení peněz, a tak byla Vaterova kaple, spolu s kaplí sv. Prokopa, slavnostně vysvěcena 10. října 1886.

… Necelý měsíc před svěcením, 11. září 1886, zemřel Eduardů otec, Franz Vater. Tak si  nakonec Spasitel vzal mnohem větší kapitál, než o jaký žádal komisní jetřichovický duchovní.

Dnešní pohled na kapli, byť byla před pár lety opravena Lesním závodem Rumburk, není veselý. Pestrý nátěr rychle krade mech. Sochu, která zmizela po válce, nahradil moderní obraz, nad nímž by se Vater otřepal odporem. Většina kolemjdoucích k ní ani nevzhlédne. Považují kapli Ecce homo za vodárnu. Ovšem ani před válko nebyla kaple kdovíjak obdivována.

Kniha vyšla v roce 2014 a od té doby k žádnému zlepšení nedošlo. Ve slušném stavu je jen kovový kříž, pískovec je v bídném stavu a cedulka Lesů dělá firmě na takovém objektu spíš ostudu.

Na bočních stěnách kolem zamřížované nikdy s výše zmiňovaným obrazem jsou stále ještě čitelné nápisy – vlevo německy, vpravo český překlad:

Seht disene Menschen!
Sprach Pilatus
und zeiste
auf der gegeißelten
Jesus-Gottes Sohn.

Hle člověk!
Řekl Pilát a ukázal
lidem zbičovaného
Ježíše-Božího syna

Pod obrazem v nice deska s nápisem, jehož části postupně mizí. Dle výše citované knihy Natalie Belisové Tulákům Jetřichovicka jde o báseň přímo od Eduarda Vatera o této kapli:

Sieh hinter diesel Gitter dicht
Beleuchtet schwach vom Tageslicht.
Harrt mit Lieb der Heiland dein
Verlassen in dem Felsgestein.
Und schnut aus seines Kerkers Haus
Wehmüthig auf den Weg hinaus.
Ob nicht ein Wandrer ab vom Pfad.
Sich seinem Schmerzensbilde naht.
Doch viele gehen kalt und schnell,  (v knize uváděno „genem“)
Vorüber an der Waldkapell.

Český volný překlad: Pohleď sem za tuto mříž / spoře osvětlenou denním svitem / Tvůj Spasitel s láskou čekající / opuštěný ve skalní stěně / vyhlíží ze svého vězení / zbědovaně k cestě / neblíží-li se od ní jakýs poutní / k jeho bolestnému obrazu. / Přesto mnozí prochází ve spěchu a chladní / kolem lesní kaple.