Socha Jana Valeria Jirsíka u Černé věže v Českých Budějovicích

U paty Černé věže před kostelem svatého Mikuláše v Českých Budějovicích stojí socha Jana Valeria Jirsíka.

Dle seznamu sakrálních památek Českých Budějovic na wiki tu stával původně kříž:

Kříž umístěn po druhé světové válce pod Černou věží na paměť všech padlých. V roce 1993 jej nahradila kopie sochy J. V. Jirsíka.

Na wiki podrobně:

Pomník Jana Valeriána Jirsíka stojí před českobudějovickou katedrálou sv. Mikuláše. Bronzová plastika byla odlita podle návrhu sochaře Josefa Václava Myslbeka, autory soklu jsou Antonín Balšánek a Bohumil Hübschmann. Dokončený pomník byl odhalen až v roce 1926 po Myslbekově smrti a je jedním z jeho posledních děl. Originál pomníku byl za druhé světové války rozebrán německou stranou a bronzová plastika roztavena a použita pro účely války. Kopie původního pomníku byla nově odhalena v roce 1993.

Den po smrti Jana Valeriána Jirsíka byl ustanoven osmičlenný Sbor pro vystavění pomníku biskupu Jirsíkovi. V jeho čele stál ředitel českého gymnasia Gustav Bozděch a jednatelem se stal tamější učitel Josef Volák. Dalšími členy sboru byl průmyslník August Zátka, starosta Besedy Vendelín Grünwald, kanovník Antonín Skočdopole, obchodník Josef Lederer, účetní Záložny českobudějovické František Benda a obchodník Antonín Effmert, který byl prvním iniciátorem zřízení pomníku. Od jara 1883 tak začala veřejná sbírka a do konce roku se vybralo 11 932 zlatých. Do roku 1887 se vybralo už 17 000 zlatých, nicméně městská správa nejenže odmítala na stavbu pomníku přispět, ale především odmítala poskytnout vhodný pozemek z majetku města.

Sbor proto na návrh Augusta Zátky začal namísto pomníku ve veřejném prostoru uvažovat o stavbě náhrobku v novém kostele sv. Václava na Pražském předměstí, na jehož vzniku se Jirsík velkou měrou podílel. Architekt Josef Mocker navrhoval přistavět v západní stěně kostela přímo proti hlavnímu vchodu kapli s mramorovou sochou žehnajícího biskupa. V suterénu kaple by pak byly v sarkofágu uloženy Jirsíkovy ostatky. Antonín Effmert byl silně proti tomuto návrhu a sbor tak dále vyčkával na zlepšení situace. V roce 1895 uzavřela Beseda smlouvu s českobudějovickou biskupskou konzistoří a předala celý do té doby vybraný obnos (23 630 zlatých) biskupství s podmínkou, že nebude v budoucnosti využit pro nic jiného než pro výstavbu pomníku. Sbor pro vystavění pomníku biskupu Jirsíkovi poté zanikl.

Během první světové války začala českobudějovická Beseda uvažovat o stavbě českého Národního domu, jehož předběžným projektováním byl pověřen zeť Augusta Zátky architekt a profesor na pražské technice Antonín Balšánek. August Zátka si přál do projektu Národního domu zapojit také výstavbu Jirsíkova pomníku, který by tak stál na soukromém pozemku bez nutnosti souhlasu městské správy. Oslovený sochař Josef Václav Myslbek však vzhledem k velké nejistotě ohledně výstavby českobudějovického Národního domu zakázku na pomník odmítl.

Po vzniku Československé republiky byla českobudějovickou Besedou ustanovena nová zvláštní komise v čele s předsedou Besedy Bohumilem Růžičkou, která měla projekt Jirsíkova pomníku dotáhnout do konce. V lednu 1919 byl opět osloven Josef Václav Myslbek, který nabídku na vyhotovení sochy přijal. Umístění, celkové rozměry a zpracování podstavce byly svěřeny Antonínu Balšánkovi. Už začátkem března Myslbek dokončil třetinový model sochy (129 cm) a začal s prací na velkém hliněném modelu na dřevěné kostře (327 cm). S pracemi 71letému sochaři pomáhali jeho žáci František Bžoch a Karel Pokorný. Do konce léta byla podoba sochy hotová a jednalo se o soklu a především umístění. Městská rada v prosinci 1919 zamítla žádost o umístění pomníku před katedrálu. Především Myslbek však na umístění před katedrálu trval a dokonce dlouhou dobu prosazoval její umístění doprostřed prostranství v ose katedrály. Do poloviny roku 1920 byl hotový konečný sádrový model sochy pro odlití do bronzu. Antonín Balšánek v té době náhle těžce onemocněl a v 55 letech zemřel. O rok poté v roce 1922 zemřel i Myslbek a ani jeden se tak nedožil dokončení pomníku. V létě 1923 byla bronzová socha odlita, ale kvůli dále pokračujícím sporům o umístění stála další tři roky ve skladu Pražské metallurgie.

Nakonec byl dohodnut kompromis a socha byla umístěna před katedrálu v jen malé vzdálenosti od Černé věže. Kamenické práce provedla v létě 1926 plzeňská firma Cingroš. Šedomodrá žula pro podstavec pomníku byla odlomena z velkého bludného balvanu v lese u Tisu u Blatna, opracována v Plzni a dovezena po částech ve čtyřech vagónech na budějovické nádraží. Jen hlavní hranol soklu vážil 10,4 tun. V září byla z Prahy přivezena socha spolu s bronzovými písmeny nápisu Jan Valerián Jirsík. Podobu nápisu určil architekt Bohumil Hübschmann, který převzal dokončovací práce po zesnulém Balšánkovi.

V předvečer slavnosti se konal sváteční program v Jihočeském národním divadle. Po úvodním proslovu předsedy Besedy Bohumila Růžičky zazněly fanfáry z opery Libuše a na jevišti byl předveden živý obraz, znázorňující Jana Valeriána Jirsíka pokládajícího základní kámen českého gymnázia. Jirsík byl obklopen zástupci všech vrstev obyvatel a obrazy ústavů, které jako biskup založil. Program zakončila opera Prodaná nevěsta.

V den odhalení 28. října 1926 prošel městem velký průvod od budovy Besedy kolem českého gymnázia, kostela sv. Václava a Ústavu hluchoněmých na náměstí Svobody. Zazněly proslovy od starosty města Bedřicha Krále, ředitele českého gymnázia Karla Vodičky, budějovického biskupa Šimona Bárty a řady dalších. V den odhalení pomníku Jana Valeriána Jirsíka byla také v městském muzeu otevřena výstava věnovaná Jirsíkovi a dobročinná organizace Svépomoc hluchoněmých vydala speciální sborník k jeho poctě. Taktéž České státní gymnasium bylo na svou žádost přejmenováno na České státní gymnasium Jirsíkovo.

Podobně jako pomník Augusta Zátky byl i Jirsíkův pomník na podzim roku 1939 rozebrán, bronzová socha rozřezána, roztavena a využita německou stranou pro válečné účely. Jediným bronzovým pomníkem, který byl tehdy v českobudějovickém okrese ušetřen byl pomník Vojtěcha Lanny staršího na Sadech. Poté, co se úřadu českobudějovického biskupa ujal v roce 1947 Josef Hlouch, začaly naplno přípravy obnovy pomníku. Ta měla být o to snazší, že se zachoval původní na části rozřezaný sádrový model pro odlití sochy a kompletní dokumentace pro obnovení podstavce. Českobudějovický sochař František Mrázek začal s opravou sádrového modelu, vznikla šestičlenná komise a bylo dohodnuto, že se pomník Jana Valeriána Jirsíka vrátí na své původní místo. Památník obětem nacismu z řad politických vězňů v podobě kříže s trnovou korunou, který mezitím na místě vznikl, měl být přesunut jinam. K obnovení pomníku ale nakonec nedošlo ani na konci čtyřicátých ani na konci šedesátých let.

Obnova pomníku tak začala až v roce 1992, kdy se do ní pustil Klub přátel Českých Budějovic za významného finančního přispění Jana Mikeše, majitele hotelu Zvon. Sádrový model zůstal zachován v depozitáři Alšovy jihočeské galerie v Bechyni a po jeho opravě sochařem Jiřím Kačerem byl použit pro odlití nové bronzové plastiky. Pro kamenný podstavec byly využity zbytky původních základů. Od léta 1993 byl nový pomník jen s minimálními změnami oproti původnímu postupně usazován pod dohledem sochaře Ivana Tláška. Celkové náklady na obnovu činily 1 366 656 Kč.

Slavnostní znovuodhalení pomníku Jana Valeriána Jirsíka se konalo 2. října 1993 a bylo spojeno s odhalením také obnoveného pomníku Vojtěcha Lanny staršího na Sadech a 125. výročím vzniku Gymnázia Jana Valeriána Jirsíka. Průvod hostů se v ranních hodinách vydal z obřadní síně českobudějovické radnice ke katedrále, kde promluvil českobudějovický biskup Antonín Liška, předseda Klubu přátel Českých Budějovic Karel Kakuška, primátor města Jaromír Talíř a Jan Linhart ze Společnosti J. V. Jirsíka. Profesor církevních dějin na Univerzitě Karlově Jaroslav Kadlec při této příležitosti vydal Jirsíkovu monografii.

Encyklopedie ČB:

Jirsík Jan Valerián – čtvrtý českobudějovický biskup (1851—1883)

* 19. 6. 1798, Kácov v Posázaví
† 23. 2. 1883, České Budějovice

Pocházel z nepříliš zámožné rodiny. Absolvoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a v Hradci Králové, filozofii studoval v Litomyšli a v Praze teologii v pražském arcibiskupském semináři. Na kněze byl vysvěcen 28. 12. 1820, 1821—1832 působil jako kaplan v Cítově u Mělníka, v Roudnici nad Labem a od 1828 v převážně německém Jezeří jako zámecký kaplan knížete Lobkovice. Od 1832 byl farářem v Minicích u Kralup nad Vltavou, odkud odešel 1848 do Prahy, kdy byl zvolen členem metropolitní kapituly (1846). Působil zde ve funkci rady arcibiskupské konzistoře a jako kazatel u svatého Víta. V letech 1847—1851 redigoval Časopis pro katolické duchovenstvo, do něhož rovněž autorsky přispíval; redigoval též nakladatelský podnik Dědictví sv. Jana Nepomuckého (založeno 1830). Titul doktora teologie získal 1848 na Teologické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze; v témže roce byl delegátem pražského Slovanského sjezdu (2.—12. 6.). Jeho jmenování českobudějovickým biskupem bylo papežem schváleno 5. 9. 1851 v katedrále svatého Víta v Praze a 1. 11. 1851 byl v Českých Budějovicích slavnostně intronizován.

V novém úřadě věnoval pozornost především kněžskému dorostu, biskupskému semináři a kléru. V roce 1853 založil studentský seminář, do čela biskupského semináře postavil schopné představené a profesorský sbor obsadil kvalitními odborníky. Inicioval vznik biskupského věstníku Ordinariátní list, který vycházel německy (od 1852) i česky (od 1871). Zavedením každoročních kněžských exercicií (od 1852), diecézních pastorálních konferencí (od 1858) a třemi kněžskými synodami (1863, 1872, 1875) upevnil kázeň kléru, pro nemocné a chudé kněze založil Podpůrný fond svatého Mikuláše (1863). Inicioval vznik a podporoval činnost i dalších církevních spolků a sdružení.

Třikrát navštívil při vizitacích všechny farnosti diecéze. Od 1. 1. 1857 zavedl novou organizační strukturu diecéze (byla rozdělena na 34 vikariátů a osm arcikněžství) a zasadil se o zřízení instituce čestných kanovníků při českobudějovické katedrální kapitule (1871). K náboženské obrodě obyvatelstva diecéze měly přispět obnovené lidové misie a šíření katolických knih. Ve všech kostelech českobudějovické diecéze zavedl mariánské májové pobožnosti a eucharistické slavnosti věčného klanění (od 1859), organizoval náboženské slavnosti na oslavu význačných diecézních i celonárodních jubileí. Značnou pozornost vzbudil jeho postoj k otázce papežské neomylnosti, o níž jednal První vatikánský koncil (8. 12. 1869—18. 7. 1870). Jako člen koncilu nesouhlasil, aby papežská neomylnost byla prohlášena za článek víry a aby nemusel hlasovat proti, raději opustil jednání koncilu ještě před schválením konstituce Pastor aeternus, avšak rozhodnutí sněmu respektoval.

Vedle pastýřského působení v užším slova smyslu věnoval pozornost i politice, školství a charitativní činnosti. V letech 1861—1874 se zúčastňoval z titulu svého biskupského úřadu práce českého zemského sněmu jako jeho nevolený člen (tzv. virilista); od 1861 byl také poslancem říšské rady ve Vídni, kde zastával při obraně českých státoprávních požadavků solidární stanoviska s ostatními českými poslanci, s nimiž také odešel z říšské rady na protest proti ustanovením Schmerlingovy (únorové) ústavy (1863). Patřil k podporovatelům a zakladatelům některých českých institucí a spolků v diecézi – např. Besedy českobudějovické (1862) či Záložny českobudějovické (1864).

Největším Jirsíkovým dílem ve sféře školství bylo založení českého gymnázia v Českých Budějovicích 1868 v sousedství budovy studentského semináře pro chudé chlapce, který založil na Pražském předměstí již 1853 (shromážděné prostředky umožnily výstavbu i seminárního kostela svatého Václava). Podporoval vznik a činnost i dalších českých škol, např. dívčí pokračovací školy (1864), obecné dívčí školy (1871) i chlapecké obecné školy (1873). Obě dívčí školy byly součástí řeholního domu U svatého Josefa v ulici Na Sadech, který byl sídlem Kongregace Školských sester de Notre Dame. Sestry uvedl do města (1871) a pověřil je vedením českých dívčích škol a diecézního ústavu hluchoněmých, který byl též založen z jeho iniciativy.

Byl rovněž literárně činný: mimo některé drobnější práce (Škola nedělní pro vyrostlou mládež, Řím a jeho chrám, Proč jsem katolíkem, Bohomil) napsal Populární dogmatiku, jež se dočkala pěti vydání a byla přeložena do chorvatštiny a němčiny. Jeho Kázání na všechny neděle a svátky byla vydána knižně ve 3 dílech (1850). Napsal 50 pastýřských listů věnovaných otázkám náboženského a veřejného života, napomáhal šíření náboženské literatury a podporoval vydavatelskou činnost Svatojánského dědictví, k jehož spoluzakladatelům patřil.

Dne 17. 2. 1883 byl raněn mrtvicí, jejímž následkům 23. 2. podlehl. Byl pohřben 27. 2. 1883 v biskupské hrobce na českobudějovickém staroměstském hřbitově u kostela svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele. Ve své závěti univerzálními dědici učinil studentský seminář, ústav hluchoněmých a fond svatého Mikuláše; svou knihovnu rozdělil mezi biskupskou rezidenci, biskupský a studentský seminář.

Ani po své smrti neupadl v zapomenutí: 1926 byla před katedrálním kostelem svatého Mikuláše vztyčena Jirsíkova bronzová socha, jejímž autorem byl Josef Václav Myslbek (1848—1922), za druhé světové války byla odstraněna, obnovena byla až 2. 10. 1993; Jirsíkovo jméno nese nejen gymnázium, ale od 2018 též planetka č. 133 077 objevená Janou Tichou (*1965) a M. Tichým.