Pomník Františka Antonína Bernarda a Eduarda Macha ve Starých Křečanech

Od roku 2019 je ve Starých Křečanech naproti kostelu svatého Jana Nepomuckého mezi farou a obecním úřadem k vidění pomník zdejšího rodáka Františka Antonína Bernarda.

Mezi dvěma smrky na vydlážděném plácku kamenný obelisk, v jehož horní části je zlatě zbarvená cedule s portrétem a nápisem:

č. RAF 787543/10209
rodák
František Antonín Bernard
23. 7. 1914 – Staré Křečany čp. 284
17. 6. 1980 – Nový Zéland
stíhací pilot čsl. jednotek RAF
ve Velké Británii
držitel 16 válečných vyznamenání
ČEST JEHO PAMÁTCE!
U příležitosti 105. výročí narození věnoval dne 8. května 2019 spolek Alt Ehrenberg, z.s.

V obecním zpravodaji o něm vyšel článek:

Pomník se dostal do databáze Spolku pro vojenská pietní místa.

Aktualizace:

8. května 2025 pomník změnil svou podobu i určení. K 80. výročí ukončení 2. světové války byl odhalen pomník nový, na němž přibylo druhé jméno – Eduard Mach.

Nyní jsou na kamenném monolitu vedle sebe dvě podobizny, pod nimi letopočty:

plk. FRANTIŠEK ANTONÍN BERNARD
* 22.6.1914 ve Starých Křečanech † 17.6.1980 na Novém Zélandu

plk. Ing. EDUARD MACH
* 14.3.1911 v Praze † 22.1.1980 v Rumburku

Pod tabulkami s foty je pak přímo na kameni zlaceným písmem:

PILOT R.A.F.

1. ČSL SBOR

A následuje nápis:

BOJOVALI ZA VLAST
VE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE
1939-1945

V médiích:

29. 6. 2026 – Příběh Františka A. Bernarda a Eduarda Macha ukazuje československý odboj ze západu i východu: RAF, Sokolovo, Duklu i poválečné křivdy, které dodnes připomíná pomník ve Starých Křečanech a okolí dnes.

Historie československého protinacistického odboje v období druhé světové války představuje mimořádně spletitou mozaiku individuálních lidských osudů, které se formovaly na pozadí nejrozsáhlejšího globálního konfliktu v dějinách lidstva. Vojáci, kteří po mnichovském diktátu a následné okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 odmítli potupnou demobilizaci a zvolili strastiplnou cestu do zahraničního exilu, se stali skutečnou páteří vojenského odporu. Mezi těmito muži, jejichž jména by neměla být zapomenuta, figurují i dvě význačné osobnosti úzce spjaté se severočeskou obcí Staré Křečany: František Antonín Bernard a plukovník Ing. Eduard Mach.

Abychom plně pochopili motivace a formativní léta obou mužů, je nutné se ponořit do demografické a politické situace Československa ve třicátých letech dvacátého století. Tento prostor byl charakterizován rostoucím národnostním napětím, které se nejvíce projevovalo v pohraničních oblastech obývaných převážně německy mluvícím obyvatelstvem.

František Antonín Bernard se narodil 22. června 1914 ve Starých Křečanech, tehdejším Alt Ehrenbergu, nedaleko Šluknova. Obec v dnešním Ústeckém kraji formovaly obchodní trasy, zejména tzv. solná stezka od Baltu, i podomácká výroba ze dřeva a lýka. Pocházel z rodiny Franze Antona Bernarda (1887) a Antonie, rozené Franke (1889), a v pohraničním prostředí absolvoval pět tříd obecné a tři třídy měšťanské školy.

Profesně jej formoval rychlý rozvoj letectví třicátých let. Vyučil se leteckým mechanikem a roku 1936 nastoupil do poddůstojnické vojenské letecké školy v Chebu. Původně měl působit jako pozemní mechanik, talent a ambice jej však přivedly do kokpitu. V roce 1937 absolvoval pilotní výcvik v Prostějově a poté stíhací školu v Hradci Králové. Přísná předválečná příprava československého letectva mu později v bojích nad Francií a Británií výrazně pomohla. Před válkou měl trvalé bydliště v Praze-Košířích.

Eduard Mach se narodil 14. března 1911 v Praze do obchodnické rodiny. Dětství mu brzy poznamenala těžká ztráta: v deseti letech přišel o otce a o dva roky později i o matku. Z osiřelého chlapce vyrostl houževnatý a cílevědomý muž, který vystudoval obchodní akademii a aktivně sportoval. Hrál mimo jiné fotbal za pražský DFC Prag (Deutscher Football Club Prag), klub spojený především s německou a židovskou komunitou tehdejší Prahy, což mu dalo osobní zkušenost s národnostně pestrým prostředím první republiky.

Rozhodující zlom přinesla druhá polovina třicátých let, poznamenaná nástupem Hitlera a radikalizací Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. Roku 1937 byl Mach v Liberci zařazen ke Stráži obrany státu (SOS), elitní bezpečnostní formaci složené z vybraných četníků, policistů, příslušníků finanční stráže a spolehlivých záložníků. SOS střežila hranice a čelila nacistickým provokacím. Při jedné z pohraničních hlídek Machova skupina zadržela ozbrojené pašeráky nelegálního nacistického tisku a diverzního materiálu; Mach proti nim poté vystupoval jako svědek u československých soudů. Tím se ocitl na seznamech gestapa jako nepohodlný český vlastenec.

Po Mnichovu 1938 a odstoupení Sudet nacistickému Německu se situace zbytků Československa stala neudržitelnou. Eduard Mach se po ztrátě pohraničí vrátil se ženou do Prahy. Po okupaci 15. března 1939 a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byla československá branná moc rozpuštěna a její příslušníci propuštěni. Pro tisíce vlastenců, vojáků a letců znamenala demobilizace ponížení i výzvu k odporu. Mnozí se začali organizovat s cílem uniknout za hranice a vstoupit do zahraničních jednotek bojujících za obnovu republiky. Útěky byly mimořádně riskantní a vyžadovaly pomoc civilního odboje; významnou úlohu sehráli učitelé a sokolové, například Cyril Mach z Rožnova pod Radhoštěm, který převáděl uprchlíky přes střežené hranice do Polska.

Polská trasa se na jaře a v létě 1939 stala hlavní tepnou československého odporu. Právě zde se však osudy Bernarda a Macha poprvé zásadně rozešly. Eduard Mach jako bývalý člen SOS dobře věděl, že po něm pátrá gestapo. V červnu 1939 proto uprchl přes Slezsko do Polska, kde se formovaly zárodky České a slovenské legie. Po německém útoku 1. září 1939 pomáhal bránit ustupující polské linie. Když však 17. září vpadla do Polska na základě paktu Ribbentrop-Molotov Rudá armáda, Čechoslováci ustupovali na východ k Bělorusku. Mach se tak spolu s částí polských sil ocitl v bezvýchodné situaci a padl do sovětského zajetí.

František Antonín Bernard se naopak z Polska dostal včas. S dalšími 189 československými uprchlíky dorazil do Gdyně a 25. července 1939 odplul na švédském parníku SS Kastelholm do francouzského Calais. Ve Francii byli Čechoslováci nejprve soustředěni na Place Balard v Paříži, náborovém středisku Cizinecké legie, a museli se administrativně zavázat k pětileté službě. Teprve po vyhlášení války Německu 3. září 1939 byly tyto závazky zrušeny a zkušení českoslovenští letci mohli přejít do pravidelného francouzského letectva (l’Armée de l’Air).

Do bojů ve Francii zasáhl F. A. Bernard od 13. května 1940, krátce po zahájení německého Blitzkriegu proti Francii a zemím Beneluxu. Jako vycvičený stíhač byl zařazen do francouzské skupiny GC II/2, operující z letiště Laon-Chambry na strojích Morane-Saulnier MS.406. Tyto letouny sice patřily k modernějším typům francouzského letectva, proti německým Messerschmittům Bf 109E však zaostávaly rychlostí, stoupavostí i palebnou silou.

Německý postup se brzy ukázal jako nezastavitelný a francouzské i spojenecké letectvo ustupovalo před zničenými liniemi a bombardovanými letišti. Bernardova skupina GC II/2 se přesouvala z Laonu přes Lyon a Montpellier až k Perpignanu u španělských hranic. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 znamenalo pro Čechoslováky zajetí smrtelné nebezpečí, neboť by byli Němci považováni za vlastizrádce Protektorátu. Bernard unikl do Port Vendres, odkud na lodi General Chanzy odplul přes Středozemní moře do alžírského Oranu. Přes Casablanku se následně dostal do Velké Británie, která tehdy zůstávala hlavní evropskou baštou odporu proti Hitlerovi.

F. A. Bernard dorazil do Velké Británie 12. července 1940 a s dalšími Čechoslováky byl soustředěn v provizorním táboře u zámku Cholmondeley poblíž Chesteru. Dne 26. července prošel britskou odvodovou procedurou a byl přijat do Royal Air Force v hodnosti četaře (Sergeant). Od této chvíle se jeho vojenská dráha pevně spojila s exilovým letectvem.

Pro pochopení jeho služby je nutné rozlišit pojmy peruť a letka, které se v češtině často zaměňují. V terminologii RAF byla základní operační jednotkou peruť (Squadron), zatímco letka (Flight) představovala její menší podřízenou část.

Stíhací peruť RAF měla roku 1940 obvykle 12 až 18 bojeschopných letounů, záložní stroje a rozsáhlé zázemí pilotů i pozemního personálu. Dělila se zpravidla na dvě letky, A a B, z nichž každá čítala přibližně šest letounů. Ty se v boji dále členily do menších sekcí s barevnými volacími znaky; později RAF přešla od tříčlenných formací k pružnějším dvoučlenným rojům a čtyřčlennému uspořádání Finger-four.

Po pádu Francie si Británie uvědomovala, že k obraně ostrovů potřebuje každého zkušeného pilota. Češi a Slováci, prověření bojem i exilem, se proto stali vítanou posilou. Dne 25. října 1940 byla uzavřena čs.-britská dohoda o vojenském působení a českoslovenští letci byli začleněni do Dobrovolnické zálohy RAF (Royal Air Force Volunteer Reserve). Celkem tímto systémem prošlo asi 2 500 československých mužů a žen; z jejich řad vznikly čtyři samostatné perutě.

Vznikla v době přechodu RAF do ofenzívy. Specializovala se na výškové stíhací zajištění a doprovody bombardovacích svazů nad Francií a Belgií. Její heslo znělo: „Jeden jestřáb mnoho vran rozhání“.

Vedle čtyř samostatných československých perutí působila řada vynikajících letců přímo v britských jednotkách RAF. Významná byla zejména noční stíhací 68. peruť s československou Letkou B se znakem sovy. Josef František se v 303. polské stíhací peruti stal se sedmnácti potvrzenými sestřely nejúspěšnějším stíhacím esem RAF v Bitvě o Británii; výraznou stopu zanechali také František Fajtl či Karel Kuttelwascher ve 122., 111. a 1. britské stíhací peruti.

Poslání československých stíhacích perutí se během války proměňovalo. Roku 1940 šlo především o obranu britských měst, přístavů, radarových stanic a samotného přežití ostrovů před nálety Luftwaffe. Po odložení německé invaze Seelöwe přešla RAF od jara 1941 postupně do ofenzivy: stíhači na Spitfirech podnikali výpady nad okupovanou Evropu, vyvolávali střety s německou obranou a doprovázeli britské i americké bombardovací svazy na kontinent.

František Antonín Bernard se do operační služby RAF zapojil velmi rychle. Dne 6. srpna 1940 byl zařazen ke vznikající 310. československé stíhací peruti v Duxfordu, avšak už 17. srpna odešel k 6. operační výcvikové jednotce (6. OTU), kde se přeškolil na stíhačky Hawker Hurricane. Na sklonku Bitvy o Británii byl 11. září 1940 odeslán na základnu Debden k 601. stíhací peruti a 28. října přešel k 238. peruti v Middle Wallop. Právě zde dosáhl prvního úspěchu: 23. března 1941 se u Arundelu podílel spolu s F/Lt E. J. Morrisem na sestřelení německého Junkersu Ju 88 jednotky II/KG 77. Oběma pilotům byl uznán sdílený sestřel; při návratu Bernard ještě napadl Heinkel He 111, který však poškozen unikl v oblačnosti.

Od 1. května 1941 sloužil u 32. peruti v Pembrey, kde získal své druhé a poslední potvrzené vzdušné vítězství. Dne 10. června 1941 vedl jako Black 1 hlídku z letiště Angle spolu s francouzským stíhačem M. Remym. Nad Irským mořem napadli modifikovaný Heinkel He 111 H jednotky Wekusta 51, který se po útoku zřítil poblíž majáku Carnsore Point u irského Rosslare. Remyho stroj byl poškozen a pilot musel nouzově přistát v neutrálním Irsku, kde byl internován až do konce roku 1943. Díky zkušenostem z Francie i britského nebe byl Bernard stažen z fronty a pověřen výcvikem nových pilotů. Od 13. prosince 1941 do 6. srpna 1942 působil jako instruktor u 56. OTU. Dne 9. dubna 1942 byl povýšen na podporučíka (Pilot Officer) a v červnu přešel jako instruktor do No. 3 SFTS ve Shellingfordu.

Touha po operačním nasazení jej 6. srpna 1942 přivedla zpět na frontu ke 313. československé stíhací peruti, kde létal na Spitfirech a podnikal ofenzivní výpady nad okupovanou Evropu. Dne 22. června 1943 byl znovu převeden k výcviku; u jednotek 1648 a 1684 Bomber Defence Training Flight v Little Horwoodu, již jako Flight Lieutenant, létal na Tomahawcích a cvičil osádky britských bombardérů v obranné střelbě. Poslední dramatické nasazení prožil 2. března 1945 jako příslušník 310. československé stíhací perutě během operace Ramrod 1479, eskorty těžkých bombardérů útočících na Kolín nad Rýnem. Při návratu s minimem paliva musel se Spitfirem MH372 (NN-S) nouzově přistát na polním letišti B-65 u belgického Maldeghemu. V silném bočním větru se stroji utrhla levá noha podvozku a letoun byl poškozen v kategorii havárie AC.

Zatímco Bernard bojoval ve vzduchu nad západní Evropou, Eduarda Macha čekala mnohem syrovější zkušenost východní fronty. Po sovětské invazi do Polska na podzim 1939 padl do ruského zajetí. Zajatci polské a přidružených armád byli vystaveni brutálním přesunům na východ; paměti účastníků odboje líčí transporty v nevytápěných vagonech, hlad, nemoci, mráz i smrt cestou na Sibiř a Dálný východ. Mach byl odvezen až do oblasti Sverdlovsku a zařazen do systému pracovních táborů známého jako gulag. Jeho skupina byla přidělena k práci na sovětských zemědělských sovchozech, kde vězni za vyčerpávající dřinu dostávali jen nepatrné příděly. Přesto šlo o prostředí, které dávalo větší šanci na přežití než tábory těžby rudy v Norilsku či Magadanu.

Naděje přišla až po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941. Stalin poté přistoupil na dohodu s československou exilovou reprezentací, která umožnila amnestii vězněných krajanů a vznik československé vojenské jednotky. V únoru 1942 Mach obdržel propustku z tábora a vydal se do Buzuluku, kde podplukovník Ludvík Svoboda formoval 1. československý samostatný polní prapor. Mach se rychle vrátil do vojenské služby. Díky technickým schopnostem a zkušenosti ze Stráže obrany státu byl zařazen k protitankovým střelcům. Prošel funkcemi střelce, velitele družstva a zástupce velitele čety protitankových pušek PTRD a PTRS. Skutečný bojový křest přišel počátkem března 1943 u ukrajinského Sokolova na řece Mža.

Bitva u Sokolova byla tvrdou zkouškou ohněm. Českoslovenští vojáci čelili útokům německých tanků a obrněných transportérů, přestože trpěli nedostatkem těžkých zbraní i bojových zkušeností. Mach bojoval ve 3. rotě nadporučíka Janka. Protitankoví střelci museli v mrazu vyčkávat, až se obrněnce přiblíží na velmi krátkou vzdálenost, aby mohli zasáhnout jejich boky či pásy.

Po Sokolovu byl prapor těžce oslaben, brzy však dorostl v 1. československou samostatnou brigádu. Machova velitelská schopnost se výrazně projevila v listopadu 1943 při dobývání Kyjeva i v navazujících bojích u Bílé Cerekve, kde již řídil nasazení celé protitankové roty proti německým obrněným útokům. S rostoucí intenzitou bojů byl Mach převelen k polnímu dělostřelectvu. Na podzim 1944, během Karpatsko-dukelské operace, působil jako velitel 1. baterie dělostřeleckého pluku. Jeho jednotka v těžkém horském terénu podporovala postup pěchoty palebnými přehradami a podílela se na otevření cesty k osvobození Československa.

Konec druhé světové války a návrat do osvobozeného Československa v roce 1945 přinesly oběma mužům uznání i naději na další službu. František Antonín Bernard se v srpnu 1945 vrátil jako nadporučík v záloze a vyznamenaný stíhač; mezi jeho poctami byly mimo jiné pět Československých válečných křížů 1939, medaile Za chrabrost, britské medaile včetně Air Crew Europe Star a hvězdy 1939–1945 se sponou za Bitvu o Británii i francouzský Válečný kříž s palmou. V únoru 1946 byl demobilizován a přešel do civilu.

Eduard Mach se po válce těšil respektu veterána východní fronty. Postoupil do vyšších důstojnických funkcí, absolvoval Vojenskou válečnou školu, založil rodinu a s manželkou vychovával dvě děti. Do počátku padesátých let dosáhl hodnosti podplukovníka a funkce velitele dělostřelecké brigády. Únor 1948 však jejich osudy zlomil. Komunistický režim začal systematicky likvidovat bývalé odbojáře, zvláště ty spojené se západní frontou, a podezřívavě sledoval i část důstojníků z východu.

Bernard proto znovu ilegálně odešel do Velké Británie, kde jej RAF přijala zpět do činné služby. V padesátých letech působil mimo jiné v Keni během povstání Mau Mau. Za službu byl 6. března 1953 zmíněn v britských armádních hlášeních (Mentioned in Dispatches) a roku 1957 obdržel Air Force Cross (AFC). RAF opustil 23. července 1964 v hodnosti Flight Lieutenant. Později odešel s rodinou na Nový Zéland, kde 17. června 1980 zemřel.

Komunistické čistky však zasáhly i Eduarda Macha, přestože bojoval po boku sovětské armády a prošel Duklou. Pro nový režim byl kvůli své inteligenci, vlastenectví a demokratickému smýšlení nepohodlný. V atmosféře padesátých let a armádních čistek za ministra Alexeje Čepičky byl 28. února 1951 na základě lživých obvinění propuštěn ze služby.

Následovala šikana Státní bezpečnosti: Machova rodina musela opustit pražský služební byt, přišla o majetek a byla nucena odejít z hlavního města. Mach našel práci i nový domov v severním pohraničí a roku 1967 se jeho životní cesta protnula se Starými Křečany, rodištěm F. A. Bernarda. Zůstal skromným a uzavřeným člověkem; o sovětském zajetí i poválečných křivdách téměř nemluvil. Zemřel 22. ledna 1980 v Rumburku, jen několik měsíců před Bernardem.

Ve Starých Křečanech dnes stojí pomník, který připomíná dva výrazné osudy československého odboje za druhé světové války: Františka Antonína Bernarda a Eduarda Macha. Na první pohled jde o jedno pietní místo, ale ve skutečnosti se zde symbolicky setkávají dvě rozdílné válečné cesty — západní letecký odboj v řadách Royal Air Force a východní fronta spojená se Sokolovem, Duklou i československou jednotkou v Sovětském svazu.

Paměť tohoto místa se původně soustředila především na Františka Antonína Bernarda, rodáka ze Starých Křečan a stíhacího pilota československých jednotek RAF. Po pádu komunistického režimu mu byl posmrtně navrácen vojenský statut a jeho jméno se objevilo také mezi připomínkami československých letců Bitvy o Británii. Ve Starých Křečanech byl 8. května 2019 odhalen žulový obelisk, který měl Bernardův osud vrátit do veřejné paměti obce.

Později bylo pietní místo rozšířeno také o Eduarda Macha, důstojníka československého zahraničního vojska na východní frontě. Mach prošel sovětským zajetím, vstoupil do československé jednotky v Buzuluku, bojoval u Sokolova a účastnil se dalších těžkých bojů, které vedly až k osvobozování Československa. Závěr života prožil právě ve Starých Křečanech, a proto jeho připomenutí na stejném místě dává lidský i regionální smysl.

Zrenovovaný pomník, doplněný o obě podobizny a životní data, byl odhalen 8. května 2025 k 80. výročí osvobození republiky. Přináší však i zajímavý detail, který může být pro návštěvníka bez hlubší znalosti souvislostí matoucí. Nápis „PILOT R.A.F.“ historicky náleží Františku Antonínu Bernardovi, protože právě on byl stíhacím pilotem Royal Air Force. Eduard Mach však pilotem RAF nebyl; jeho válečná cesta vedla přes východní frontu, protitankové jednotky a dělostřelectvo.

Nejde tedy o zpochybnění významu pomníku, ale o potřebu přesnějšího čtení jeho sdělení. Obelisk ve Starých Křečanech dnes připomíná dva muže, kteří bojovali za stejnou věc, ale každý jinou cestou. Bernardův příběh patří k nebi nad Francií a Británií, Machův k tvrdé zemi východní fronty, k sovětskému zajetí, Buzuluku, Sokolovu a Dukle. Společný pomník tak nakonec nevypovídá jen o dvou osobních osudech, ale i o šíři československého odporu, který se odehrával na západě i na východě Evropy.

Oba muži zaplatili za svou službu vysokou cenu. Po válce je sice čekalo uznání, ale také další zkoušky, zejména po nástupu komunistického režimu. Právě proto má jejich společné připomenutí ve Starých Křečanech silný význam. Ukazuje, že historická paměť nemusí rozdělovat podle front, uniformy nebo místa bojů. Může naopak spojovat ty, kteří se v rozhodující chvíli postavili na stranu svobody.