weby pro nejsevernější čechy

Pamětní deska Carlu Franzi Ballemu na domě čp. 437 v ulici Slovanka ve Cvikově

Článek je součástí seriálu Sochy, skulptury, statue, reliéfy, památníky

Na fasádě domu čp. 437 na křižovatce ulice Slovanka se silnicí 13 ve Cvikově je umístěna pamětní deska Carlu Franzi Ballemu a na plotě její překlad.

V tuto chvíli nikde neevidována, pátrání po ní malé dobrodružství. Nakonec alespoň něco ve zpravodaji města, překvapivě docela dávno (červen 2011):

V minulém čísle Zpravodaje jsem se zmínil o starém obraze, umístěném na našem městském úřadě. Pomohl mi tak posunout odkaz na minulost Cvikova skoro až o 400 let. Dnes chci použít podobný odkaz. Měly by mně k tomu pomoci dvě pamětní desky, které jsou v současnosti rovněž uloženy na našem městském úřadě. Původně byly nalezeny na půdě dnešní ubytovny Cvikováčku.

Jak je patrné z přiložených fotografií, jsou vyrobeny z černého mramoru a opatřeny vyrytými nápisy, které jsou zvýrazněny zlatinkou. Nápisy jsou v německém jazyce. V češtině obsahují přibližně následující texty:

„Z vděčnosti o chudobinec císaře Josefa II bylo na zasedání obecního výboru 12. 12. 1901 panu Karlu Franci Balle jednohlasně uděleno toto ocenění.“

„Z vděčnosti o chudobinec císaře Josefa II bylo na zasedání obecního výboru 19. 5. 1910 bývalému starostovi Josefu Kiesslichovi jednohlasně uděleno toto ocenění. Podepsáno obecní zastupitelstvo města Cvikova.“

Tyto pamětní desky nás v historii Cvikova zavádějí až o 110 let nazpět. Lze z nich vyčíst několik informací. Dovídáme se, že v tu dobu existoval ve Cvikově chudobinec a kdo se z tehdejších občanů Cvikova o něj, zejména finančně postaral. Zaujala mě ale jiná zmínka, a to že tato zařízení jsou nazvána „Chudobinec Josefa II.“.

Když jsem se o tento termín plíže zajímal, zjistil jsem, že minulý měsíc, přesně ve středu 13. dubna 2011, to bylo právě 270 let, co se narodil významný evropský politik Josef II., císař Svaté říše římské, král uherský, král český a arcivévoda rakouský. Tento vladař v době, kdy byli výše uvedení dobrodinci oceněni, již nežil. Zemřel 20. 2. 1790. Přesto jeho reformy, v rámci kterých byly postaveny i chudobince měly mnohde dlouhodobou působnost.

Josef II. byl předním českým představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny k zefektivnění hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných. Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací.

Zajímavý článek o Josefu II napsal pan Petr Andrle v časopisu CS Magazín. Nazval jej „Josefa II. bychom dnes potřebovali jako sůl“. Zmiňuje v něm, že Josef II. rušil kláštery, ale pouze ty, které se nezabývaly zdravotnictvím, vědou nebo vzděláváním. Zajistil důchody pro kněze. Jeho toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra. Mnohé jeho reformy byly neuvážené, překotné a velice problematické. Některé ani nebyly jeho, protože ke konci života mu bylo leccos jen podstrčeno. Ale ty důležité a realizované stály v podstatě za to. Za nejdůležitější lze považovat praktické zrušení cenzury, toleranční patent a zrušení nevolnictví. Všechny tři byly vydány roku 1781, tedy před 230 lety. Josef II. zajistil i další změny, například zlepšení postavení Židů, kteří se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Provedl například reformu trestního práva, jíž v podstatě zrušil trest smrti. Zavedl nové úřady a úřední hodiny, zřídil síť nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinců, reformoval školství. Devět let před svou smrtí (v únoru 1781) napsal arcibiskupu solnohradskému:

„Říše, kterou spravuji, musí býti spravována dle mých zásad; předsudky, fanatismus, stranictví a otroctví ducha musí být potlačeno, a každý poddaný musí být dosazen v požívání svobod
občanských.“ 

Vzpomínka na tohoto vladaře a jeho skutky ve mně asociuje řadu otázek. Budeme nuceni zase stavět chudobince? Kdo byl v té době skutečným vlastníkem církevního majetku? Je vhodné vše privatizovat? A jak jsem již několikrát ve svých článcích zdůraznil, měli bychom odpovědi častěji hledat v naši historii.

Ing. Jaroslav Bartoš, CSc.

Text osvětluje, kde se deska vzala a její obsah. Ovšem následně je k dohledání pouze v Informaci z 5. schůze Rady města Cvikov ze dne 11. 03. 2019 text:

Usnesení č. 73/19
Rada města schvaluje uzavření darovací smlouvy na dvě pamětní desky se jmény „Carl Franz Balle“ a „Herrn Josef Kiesslech“ ve prospěch pana …………. a pověřuje starostu města podpisem této smlouvy. Ve smlouvě bude uvedena podmínka, že budou desky do půl roku od převzetí zrestaurovány a umístěny na domu č. p. 437.

Co se dělo těch 8 let mezi těmito dvěma body a kde je ona druhá deska, na to nedokážu najít odpověď. Ono se nedá nic najít ani o Carlu Franzovi, s bídou je k nalezení, že nějaký Antonín
Balle byl továrníkem ze Cvikova u Nového Boru – ale v jakém byli vztahu, netuším. Jediné, co google nabízí, je švýcarský Carl_Franz_Bally, podnikatel v oblasti obuvi, ovšem bez viditelného vztahu ke Cvikovu.

Tagy